Frankie

Nabízí se otázka, jestli Vachlerově páce v ČT máme být vděčni za udržení Kinoboxu v programu jako prakticky jediného filmového týdeníku nebo si do něho a tvůrčího týmu kopnout a obvinit je ze sveřepého setrvávání ve stále stejném zaběhnutém schématu a nékolikaletém zamrzunutí na svém "životním minimu".

Podívat se na Kameňák a potom o něm psát komentář je jako činit sebemrskačství, ovšem bez katarzního účinku. Mozkomíšní výplach smrtícího účinku s uměleckým rozměrem velikosti filcky a vkusem Železného plnovousu je kritický ukáz naší kinematografie se zápornou konstantou jakékoliv míry tolerance ze strany kteréhokoliv myslíciho tvora, nikoli ale s nulovou vypovídací hodnotou. Toto myšlenkové, obsahové i formální vzduchoprázdno sice přímo nezjevuje před očima "vyprůměrovaného" českého diváka, jistojistě ale vypovídá a deklaruje, kam až může zajít ztráta tvůrčího nadhledu a potlačený cit pro osobní zodpovědnost u jednoho malého režiséra z naší české kotlinky.

Zhmotněná samota a zoufalá opuštěnost v prostorách buenosaireského metra je v příběhu o pátrání po zmizelé vlakové soupravě zdaleka největší klad této hry na schovávanou. Troufalé rozuzlení argentinské sci-fi v podobě plků o otevřených dimenzionálních branách a přesunů do "nových transcendentálních řádů" ale posouvá předchozí mrazivou expozici sice do efektního, ale jinak zmateného akademického blábolu se zbytnělým poselstvím.

X-tá variace na téma osudové lásky, které ale okolnosti nedovolují naplnění, tentokrát zasazená do světa blízké budoucnosti ne nepodobného literárním schizofreniím P.K.Dicka s varováním příštím (našim?) generacím před zneužíváním genového inženýrství? Ano! Souznění dvou duší na pozadí přetechnizované společnosti s propastnými sociálními rozdíly, chlad vnějšího odcizení a oheň vnitřní touhy, kontrast zářících neonů a vyprahlých pouští. Do této vize zasadili autoři ustřední dvojci a jakkoliv je vystavují nebezpečenstvím dob budoucích, přicházejí tak na přetřes nejenom otázky související s překotným vývojem technologií a jejich uvedením do praxe, lehce se přitom otírající i o přírodně globální problémy (slunce), je z několika skutečností zřejmé, že zde neselhává přímo lidský faktor (ambice, posedlost mocí, ...), ale systém jako takový. Cesta za svobodou je sice lemována riziky, ale překročení pravidel není konkrétní konflikt s člověkem a neznamená de facto zdvihnutí zbraně proti establishmentu. Existuje cesta nápravy a to, i přes "chmurný happy-end", budí určitou naději, alespoň pro zbytek lidstva.

Povinný učebnicový materiál pro všechny institucionalizované páry. Explozivně vystupňovaný konflikt s fantastickými hlavními představiteli v čele s glosátorem DeVitem si po celou dobu suveréně zachovává charakter komické přehlednosti, ale zároveň neustále hází moudra na všechny strany. Při opakovaném shlédnutí se ale vždy nemůžu zbavit dojmu, že skrze osobnější přístup k Oliverovi (vyobrazením jeho vztahu k právníkovi) a jeho zřejmější zranitelnost (touží po usmíření s Barbarou ke které i nadále cítí vřelé city) De Vito opatrně poodkrývá ke kterému hrdinovi chová větší sympatie a plíživě tak nabádá diváka komu držet palce. Oliver je prostě oběť a to si myslím i přesto, že jsem tentokrát nechal svoji ješitnost pečlivě umlčenou!:o)

Jestli je něco opravdu špatně, tak je to zpackané obsazení hlavních rolí, od čitelné Bullockový po zbytečného Buscemiho. Navíc je celý pohled do zákulisí léčebny nezajímavý, prvoplanovitě odvyprávěný, s absencí vlídné přirozenosti. Plochá umělohmotnost je sice tu a tam narušena přívětivou pasaží, kupřikladu narychlo připravená divadelní improvizace behem loučení s jednou z pacientek je usměvná i trefená ilustrace vzajemného sblížení nemocných v léčebně, tady se ale jedná jenom o plácnutí do vody.

Báječné road dobrodružství vedoucí k poznání sebe sama a pochopení, že žádná magická koule nám nedá odpovědi na naše otazky, neboť pouze naše rozhodnutí a příběhy psané každým okamžikem, v celém vesmíru mají svůj opodstatněný smysl. Stejně tak jako se životem konsternovaný Neil rozjíždí červeným kabrioletem po zdánlivě neexistující dalnici Interstate 60 s cílem doručit balíček neznámemu adresátovi a zároveň najít odpovědi na svoje otázky, tak i my ostatní plující ve svých osobních korábech v nekonečném moři casu toužíme někdy najít nějaké pojítko, záchranný kruh, aby jsme se nezalkli hořkostí samoty a nepochopením. Neil jedoucí po trase lemované skalnatými horizonty věčnosti postupně proniká do racionálně neuchopitelného microvesmíru, ve kterém se "kdyby" a "možná" můžou "smíchat". V tomto světě, tedy na naší plavbě můžeme kapitulovat v zármutku a podlehnout svodům nekonečného štěstí v imaginarních světech bez zodpovědnosti, ale ztratit tak osobní svobody (městečko Banton, jehož šerif pomocí drogy euphoria poskytuje únik těm, kteří se chtějí "vznášet". Není ale zbabělé nechávat se zavírat do zlatých klecí zapomnění?). Nebo můžeme být svědky varujícího výjevu světa koncentrovaného kariérismu s absurdně bazpáteřní společností (město právníků), který je ale, stejně tak jako vnitřní touha zpřetrhat pouta s realitou a s pomocí drog se unášet harmonií v duši jako to činí obyvatelé městečka Banton, věrným odrazem našich skrýtých přání k ukojení vlastního ega. Jsou tu i bizarní osoby s bizarními motivy, které přicházejí a zase odcházejí, třeba jenom pro to, aby napsali pár usměvných řádek v kronice našeho života. Myslím, že právě ona věc v Neilově balíčku zrcadlí pravou povahu celého filmu. A totiž, že velikost každého dosaženého cíle, ať už je jakýkoliv, je poměřitelná pouze cestou, která k němu vede. PS:Nemůžu si odpustit komentář ke Gerymu Oldmanovi, který je ve své roli jakési personifikace Osudu/průvodce dálnice/kouzelného dědečka/cynického šprýmaře naprosto neodolatelný a já osobně bych se nechal od něj uvrtat do naprosto všeho.:)

Precizní gotikou zatuchlá atmosféra, uštěpačné narážky na Hollywoodskou posedlost vnější krásou a svěží obsazení Willise do obrýleného neurotika činí z víceméně polopatistického příběhu o domýšlivé touze člověka po nesmrtelnosti skvělou zábavu. Jen škoda, že při opakovaným shlédnutí film rychle ztrácí své kouzlo.

Slastně ujetá cesta za štěstím chudého Clarence, který se z tichého čtenáře komixů přemění v seběvědomého bouchače hrajícího ruskou ruletu s překupníky drog a drsnymi mafiánskými tlupami. Hladinu romantikou lehce okořeněné podívané ale čeří pomyšlení na výsledek v případě, že by na režiserskou stoličku zasedl sám Tarantino. Z scénáře je jasně cítit nadsázka, kterou ale jakoby Tony Scott neuměl dukladně zachytit a přeformovat ji do filmové řeči tak, jak to jistě zamýšlel Quentin. Dávka absurdity a ironická kompozice scén je příliš malá na film, kde ještě zamlklý hrdina pozabíjí v bordelu několik lidí a vzápětí už bez mrknutí oka vymýšlí jakým způsobem prodat ukradený kokain, ale to platí i pro jiné scény. I samotný závěr snímku, který vrcholí extatickým střetem ne nepodobným tomu z Nepřítele Státu, je uchopen za nesprávný tvůrčí konec a ta tam je groteskní vyznění situace, ve které se zmatený Clarence vyskytl. Opustit punc absurdity a nasadit filmu masku reality je v případě takového materialu neodpustitelný hřích. Ne, volba Tonyho Scotta a jeho týmu rozhodně nebyla nejšťastnější...

Nadstandartně zpracovaný ale dramaturgicky nedonošený sci-fi ditko. Schází jak tísnivější nálada a radost (pro diváka) z objevování neznámé planety tak po půlce především atraktivnější zápletka, která se nesmrskne do inertní podívané o přežití skupinky stereotypně načrtnutých postav.Tomu hlavnímu z nich, Dieselovi a jeho Riddickovi, se charisma sice nedá upřit, ale i tak zapůsobí jeho naivní náprava v závěru jako pěst na oko. Z vod žánrového průměru se ale nad hladinu tyčí vizuální stránka, která si dopomáhá k emocím (při přesvícení ve vyprahlé poušti pocítíte sucho v ústech, v efektně nasnímaných scénách, kdy zoufalým hrdinům dochází světlo rozsvěcujete mimoděk lampičku:o)... ) tam, kde ostatní složky filmu selhavají. Je to horor, akce nebo psychologií střihnutá sci-fi? Pořadně bohužel ani jedno, pouze matný slepence všeho, který nezanechá v divákovi větších stop, ale aspoň se na něj hezky kouká.