Frankie

Obávám se, že zde se balancuje na hranici ucelené smysluplnosti a nesystematickým vršením detailů až přespříliš. Ono ani nejde z jednotlivostí vydolovat nějaký důležitý skrytý motiv (kufry, pohřeb, mamka/guru), obtížnější je postřehnout konzistentní obraz celého putování a uvnitř ho náležitě procítit. Možná si film zasloužil o hodinku déle, pak by paradoxně tolik v některých pro diváka ne zcela srozumitelných momentech nenudil. Autorům se ale minimálně podařilo ukázat, že i ten kdo se vydává na duchovní cestu vyzbrojen pouze populárními příručkami o současném trendy Východu, bude obměněn jistým poznáním. A k němu těm třem kouzelným bratrům gratuluji.

Už tak skvěle napsaný film o cestě za vykoupením, kterého lze dosáhnout pouze v konfrontaci s minulostí, je ještě více umocněn ďábelským Pacinem a Pennem. Kde je sakra De Palmova forma?!

Mám dojem, že Fincher vkročil do řeky, která je pro něho příliš chladná. Toto není provokativní látka plná otazníků a výkladů, není to ani kontroverzní či odvážné téma. Fincher se spokojil s velkým a dozajista ctihodným tématem humanity, člověčenství, jenž je základním jmenovatelem všech obyvatel planety, to celé ale vyměnil za vědomý konflikt s divákovým vkusem i rozumem................................. Sdělení je jasné, možná až přespříliš. Uvažování nad pomíjivostí času, nad láskou zdolávající čas i prostor, je bohužel zřejmé již z reklamních letáků a tak se vlastně celý ten retrospektivní pohled do minulosti mění z části na účelovost a chvilkama útrpné přečkávání toho, co se děje na plátně. Příběh může, jenž více než kdokoliv jiný zakusil tíhu samoty a jinakosti, a který porozuměl kouzlu přítomného a neopakovatelného okamžiku více než kdo jiný, je bohužel navzdory mimořádně preciznímu Fincherovi (jaké to klišé ... ) i přes jímavý závěr poněkud emočně chladný. ............... Doufám, že David nebude příliš zklamán, až nejeden jeho filmový apologeta vymění tentokrát svůj obdiv za cynický škleb.

Asi stárnu ...

Oslava civilnosti, bez vrcholů a pádů, jen tak si plynoucí do triumfálního konce, který v sobě skrývá znepokojující osten smutku ... Jak prohlásila má dobrá kamarádka, "toto je o level výš než předchozí díl" - a vskutku ano, Linkleter ukazuje ústřední dvojci život více bolestivý, beznadějný a pomíjivý než v jejich prvním, divokostí a jistou naivitou prosyceném setkání ve Vídni.

Úchvatná tématizace čistého splynutí dvou lidských duší. Co když ta dokonalá archetypalní láska po které všichni toužíme, je možná pouze za předpokladu, že ji nezruinuje čas?

Nevšední zážitek pro všední dny. Téma odzizení, hledání integrity a vlastního já u "nedosocializovaných" mladých lidí pluje na filmové vlně smutku, samoty a bezvýchodné strnulosti. Osiřeni jako ztráta pout i zodpovednosti, jako osvobozeni ale i ztrata vedeni, cile a smysluplnosti. Kniha sice zvýrazňuje vnitřní pnutí postav a srozumitelněji rozvíjí další témata (postindustrialní izolace, betonový hrob jako životodárné tajemství i památka, přežívání bez vzorů, sexualní puzení obrácené dovnitř "rodiny"), i tak se ale podařilo látku převést na plátno přinejmenším dost dobře.

Masivní kus filmařiny, který si uvědomuje potřebu lidí čelit destruktivnímu chaosu nadějnými symboly, i když se materializují na půdě samotné lži. Joker i Batman vítězí, první protože dokázal, že každá víra může být zlomena, druhý, poněvadž se podílí na vzniku nové lidové opojné ikony tím, že se dobrovolně ocejchuje za společenského vyděděnce.

Tvurčí mustr všech konspiračních "dokumentů" byl zcela naplněn. Aneb "každý rozumný člověk přeci musí uznat, že to bylo oúplně jinak, tak poslouchejte a kruťte hlavou..."

Silná výpověď o mimořádné události, možná spíše ale o cestě jedné moudré ženy.