Frankie

Satirické, vtipné a zneklidňující dílko o společenské determinaci a nezaměnitelně vykreslených postaviček.

Pomsta. Ustřední a vlastně jediné téma. Pokusy o trans-western opřený o indiánskou mytologii jsou tu spíš navíc. V technických disciplínách spička.

Dialogy, dialogy, dialogy. A napětí. Atmosféra. Kamera. A to vše ve střídmě a civilně podaném balení. Must see.

(SPOILERY) Určitě nesmírně zajímavá myšlenka roztříštených identit v jednom těle, ale pro mě to funguje spíš jako prostředek k názornému vykreslení deformací mysli člověka po prožitých traumatech. Prostředek, který má pochopitelně v tomto případě charakter čisté mimoreality pro účely fantasktní děsuplnosti, nicméně v meta rovině "jak trýznivé události proměňují jedince" to slouží výborně. Jeden z klíčů k možné interpretaci (pokud se nedomníváme, že je to jenom samožerský horor bez přidané hodnoty, ale to by byla pak nuda :) ) je totiž jeden z rozhovorů doktorky a Kevina. Promlouvá k Dennisovi, že ví, jak "je silný a disciplinovaný, že ho nespatřuje jako zlého, že jeho přítomnost je nezbytná." Různé odlesky osobností a Zlo, které se rodí v Kevinovi, je znázorněno s pomocí dalších identit s jasnou hranicí, a konkrétně existence zla je zde pochopitelná. Je to reakce na trauma a jeho účelem je ochrana zranitelného Kevina. Obalení poníženého ega krustou cynismu a bezcitnosti je odpovědí na strach z opětovného ponížení. A udělat ze sebe nezranitelnou Bestii (fyzickou, majetnou, mocnou, krasnou, úspěšnou ... ), které už nikdo nemá šanci ubližit, je možná touhou vetšiny nemohoucích bytostí. Je to celé o posedlostí ubliženého být NEJLEPŠÍ a rozprava identit v závěru, kdy prokazujou plnou oddanost Bestii, jenom dokazuje, jak silně afrodiziakální a omamný může takový pocit u "bezmocného a zraněného já" být.

Uz nikoli legrace s prvky dramatu, ale existencialni smutek s obcasnym pousmanim. Prozatimni vrchol Louise C.K.

"Human. I am human." Villeneuve příšel s výpovědí o důležitosti komunikace, otevřenosti a pochopení. A ukázal jí v době, kdy se svět zmítá v novém kole zápasu oslabeného kritického liberalismu a sílícího nacionálního konzervatismu. Podobně jako v jiných chytrých příbězích zde není "cizí" pouhým nebezpečím, skutečnou hrozbou je až člověk a jeho jednání, jeho boj s fobiema a malostí tváří v tvář nepoznanému, nejděsivější je vždy pohled na vylekané společenství selhávájící v procesu vyrovnávání se s cizotou. Více než cokoliv jiného je přeci cizota šancí k poznání sebe sama.

Vidět po sedmi letech od premiery poprvé Avatara človeku přinese jedno obzvlášť zajímavé zjištění. I dnes se mu co do perfekcionismu nemůže nic rovnat. Jasne, že se zde daji najit mimo vlastně bezchybnou technologii problematicke momenty, zejména dost ploché charaktery nebo čitelná ideologičnost příběhu vlastně od samotného zacatku, ale alespoň je to celé přehledné a dostatečne co do efektu sdělění natlakové. Jenom me mrzi, ze Cameron trochu větši prostor nevěnoval problematice nejasné identity, když už se to jmenovalo "avatar". Téma vtělení se do alternativniho "já" je přeci v době MMORPG a socialních sití celkem aktuální. Když sme u toho, tak si myslim, ze opravedlněni "zrady vlastni rasy" v okamziku, kdy cizáci jsou pro hrdinu hodnotově pritažlivejsi (či minimálně pochopitelnější), bylo asi lépe zpracovano v poslednich dvou Planetach opic. Tam se šlo v rozpolcenosti více na dřen. Tady to bylo pro Sama Worthingtona až příliš snadné.

Čistá zábava bez hlubších ambic. Produkt doby, která občas upozaďuje význam jakékoliv výpovědi. Vizuální film se všemi klady a zápory.

Film jistě obstojí v mnoha myslitelných rovinách, je zejména ovšem nanejvýš charakteristický pro svou silně nepříjemnou pachuť, jenž zanechá v divákovi po shlédnutí. Pletenec vztahů, křivd a náhod vyústí v cosi shnile zkaženého, a přitom dle autorů (Lehane, Eastwood) tak bytostně lidského, že se to težko v prvním okamžiků přijímá. Jakoby se tady vytratil smysl pro rozlišení dobra (či obrátíme-li to naruby, je pro zbylivší hrdiny "dobrem" zachování přátelství spíše než potrestání zločinu?) a chápaní spravedlnosti, cílem a podstatou je plastická schopnost člověka zachladit pocit vnitřní viny a křik svědomí a prožit osobní štěstí. I proto je zde pro mě nejdůležitější postavou Sean Devine.

Film zpritomnuje dve roviny lidskeho moderniho potykani. Tu Aprilinu, upnuti se na imaginaritu lepsi budoucnosti a presvedceni o "mem pravu na lepsi zivot". April touzi po pohadce, ale ztraci vsechno. Pak je tu Frank a jeho zjisteni, ze svoboda utvareni zivota je nemozna a determinovana necekanymi obraty, nekdy az ironickymi. Divadelni civilnost slusi.