Frankie

Teprve člověk, který se vzepře svému svědomí může dojít odpustění. A nemusí ho přitom vyzývat k přehodnocení svých činů majestátně mystická planetka, neboť "člověk vždy v novém světě hledá spíš své zrcadlo". Soderberg rozvážný a možná trosku okatě bloumající nad údělem hříchů minulosti, která nás stejně jednou doběhnou. Svědomí nelze uspat ani potlačit, ovšem vždy je zde naděje, že pro ty odvážnější je tu připravena cesta k nápravě.

Co ale skutečně ospravedlňuje Kopfrkinglovu zvrhlou posedlost? Je jím ideologie, její vlídná tvář a možnosti z ní vyplývající, či spíše všeobecně kladně přijímané učení Tibetu? Herz hledá rozbušku, impuls, který odstartuje spalovačovo šílenství. Podle všeho se zdá, že Kopfrkingl není přesvědčením nacista ani žádný tibetský mudrc, na to je příliš opájen svou vyjímečností, vnímá sebe sama jako vyvoleného soudce i kata zároveň. Z obou si ale bere to své potřebné, svůj úkol může dokončit pouze v okamžiku, kdy bude vlastnit ty správné nástroje a zaklínadla jenž dokážou dát věci do pohybu. Smrt je fascinující, alfou a omegou, smyslem i posláním. Zde je nutné se ale ptát; jestliže je varování před totalitarismy z celého díla zřetelně čitelné, totéž se ale nedá říci o tibetském učení. Odhlédneme-li ale od všeho ostatního, svou roli v tomto snímku zastávají ale úplně stejnou, ve vzájemné podmíněnosti navíc získavají statut něčeho nelidsky chladného i když racionálně a metodicky zcela nezpochybnitelného. Není tedy diskreditace nacismu zaroveň zavrhnutím východního tibetského učení?

Chvíli trvá než divák navykne na způsob vyprávění, Ińárritu drobí příběh na malé kousíčky, přeskakuje v ději z místa na místo, často odhaluje pointu dříve než vysvětlí jak k ní došlo. Na horší přehlednost v úvodu si ale pozorný divák brzy zvykne, odměnou mu budiž potom je jakési zadostiúčinění, že dokáže s vypravěčem držet krok či být dokonce o krok napřed (a to je v nekterých momentech opravdu nežádoucí, ale nebuďme zbytečný rejpaví). Vynikajcí snímek o vině, zmaru, víře a odpuštění, který v náhodě spatřuje hybný princip světa a ve zkáze světlo nové naděje............................................ Kamarád tento film odsoudil slovy, že život přeci není tak zlý a nespravedlivý tak jak ho 21 gramů představuje. Opravdu se toto Ińárritu s Arriagou ale pokouší sdělit?

Další z dlouhé řady nezajímavých a už možná i otravných produktů české kinematografie. Musím se příznat, že sem se po shlédnutí filmu obával pohledu na hodnocení na čsfd, a sem rád, že můj strach byl uplně lichý. Násilný, křečovitý humor, spousta situací, u kterých průměrně zběhlý divák dokáže vydedukovat jaké budou mít vyústění, šrobované dialogy a tak by se dalo pokračovat dále. Dlouhé, nudné a typicky česky "malé".

Znáte ten pocit, kdy posloucháte partičku neznámých lidí jak se smějí vtipům, které vám zpočátku připadají hloupé a povrchní, aby jste po té ale pochopili, že pouze mo(u)dří vědí a jedině zasvěcení se smějí? Podobné pocity se mohou dostavit při sledování Slavností sněženek, jakoby jste na chvilku nahlédli na životní patálie cizích lidí v jejich specifickém vesmíru se svými rutinami i bazarnostmi, jakoby jste po chvíli zjisťovali, že jim rozumíte a že k nim možná patříte i přesto, že zrcadlo ve kterém můžete zahlédnout svoje malicherní rozmary i mechanismy světa lidi, je zprvu vlastně zrcadlem umaštěným a špinavým. Možná, že role kolemdoucího, kterou Menzel (u Hrabala netuším) svému divákovi uložil, může být vyčerpávající a dezorientující, veřím ale, že i průmerný divák si zde najde ten svůj okamžik křehkého štěstí a možná zahlédne i záblesk oné veliké pravdy...

Výlet do blízké budoucnosti je obtěžkán, jak už to tak u ambicióznějších snímku bývá, neradostnou chladnou atmosférou pod niž se odehrává drásající a emočně vypjatý příběh. Gattaca má spoustu rovin o kterých by se mohlo dlouze hovořit; nezdolná touha člověka plnit si sny, hvězdy jako cizí a nedosažitelný přesto však osvobozující svět, komplikovanost bratrského vztahu a samozřejmě problematika genetické determinace člověka a její morálně společenský dopad. Po celou dobu sem se ale nemohl zbavit dojmu, že je vše až příliš uměle naaranžované, aby vše do sebe zapadalo a proto se domnívám, že je potřeba během sledování lehounce absurdního příběhu vůči autorům projevit menší dávku tolerance.

Schématická a nepřekvapují, přesto však dostatečně příjemná a svěží komedie. Nebýt nudnějšího závěru a ženy, která tam prostě mezi těma dvěma trčela jako kůl v plotě, bylo by to takřka nezapomenutelné.

S odstupem několika .... minut můžu s klidným svědomím dílo Pink Floyd: The Wall prohlásit za jeden z nejsugestivnějších audiovizuálních zážitků co mi zatím film nabídl. Marně pátrám v paměti, kdy naposledy se mnou něco tak silně vnitřně rezonovalo jako právě tento monumentální pomník člověčího daru a zároveň prokletí být jedním z mnoha v rámci lidského společenství.

Strašně moc silný zážitek. Zoufalství v klinči s nadějí, odhodlaní zrazováno nepřejícím osudem a to vše korunované závěrečným zmarem. Stejně tak jak se snící Don Quijote neměl nikdy probudit, měla jeho filmová adaptace zřejmě navždy zůstat pouhým předmětem lidské fantazie. Kruh se uzavřel...

Tak já nevim. Nevim jestli máme omlouvat naprosto zprzněnou (zneužitou) historie zaklínáním "vždyť je to přeci komiks". Nevim, jestli tímtéž heslem opodstatňovat logický lapsi a nelogičnosti. Nevim, jestli tenhle film může fungovat i jako něco jiného než povrchní, ba přímo primitivní zábava a to i přesto, že koncentrace velkých slov a činů ve jménu cti, svobody, ... (atd. doplňujeme dle libosti ty správné západní hodnoty) je opravdu pozoruhodná. Krom toho nevim, jestli zpodobnění Leonidových hochů jako "ochránce svobody a spravedlnosti" není v tomto zpracování kapánku troufalé a zda to není jeden z faktů proč nedojde u diváka ke ztotožnění s bojem, který Sparta u Thermopyl podstupuje. A vlastně taky nevim, kam se vůbec poděly emoce, které člověk pociťoval během sledování traileru. Modré pozadí ano, 300 v tomto podání rozhodně ne!