Spooner

Neskutečně komplexní a vrstevnatá sonda do života titulní Electry, která vzpomíná na své desáté narozeniny a probouzí v sobě nejedno rodinné trauma. Elektrizující a intenzivní snímek, u něhož vám pod kadenci tísnivých a hrozivých vjemů nebude úplně dobře. I přesto víte, že tuhle audiovizuální nálož rozhodně nevidíte naposled. Jedinečné dílo dokazující, že o Darii Kashcheevě ještě hodně uslyšíme.

Málokterý film si onen hněv v názvu zaslouží tolik, jako právě tenhle. Snímek, který se v trailerech (a vlastně i první půl hodině) tváří jako typická stathamovka, totiž Guy Ritchie proměnil v neskutečně naštvaný, zlý a nekompromisní nářez, u něhož si režijní borec z Británie nejspíš řekl, že chce jednoduše natočit nejbrutálnější počin své kariéry. A povedlo se mu to na výbornou. Rozhněvaný muž je drsným revenge thrillerem kombinující starou školu s moderním syrovým hávem a přidává k tomu klasické Ritchieho propriety (i když v mnohem soustředěnější formě) i sympatické vypravěčské hrátky. A zároveň nám oblíbeného režiséra ukazuje v trochu jiném světle. Výsledkem je správně chladná a v jistých scénách opravdu nepříjemná šleha, jejíž mrazivé pocity doplňuje také dokonalá hudba, kterou si nyní budu pouštět asi vždy, když mě někdo na*ere. Jason Statham si tu pak na první pohled jede klasicky to svoje, snad nikdy ovšem nebyl jeho chladný a věčně naštvaný výraz využit tak parádně jako zde. Závěrečná lahůdková třetina, při jejímž sledování se musí Michael Mann či John Carpenter tetelit blahem, už pak jen utvrzuje, v jak neskutečné režijní formě se Guy Ritchie aktuálně nachází.

Tak se zdá, že animované kousky z produkce Phila Lorda a Chrise Millera už jsou skoro stejnou zárukou kvality, jako počiny od Pixaru. Tahle sehraná dvojka to totiž zase zvládla a naservírovala nám další neskutečně nabitý a nahláškovaný animák, který totálně překypuje nápady a svými vizuálními hrátkami si mě získal od prvních minut. A až do samotného konce mě nepustil. Tvůrci zde přitom na první pohled nepřichází tentokrát s žádnou inovací a vlastně mixují dohromady to nejlepší z předchozích titulů. Máme tu ulítlost ze Zataženo, občas trakaře, zběsilost LEGO příběhu a originální vizuální stránku po vzoru Spider-Mana. To vše je ale zabaleno do tak neodolatelného a režijně suverénního hávu, že mě tahle disfunkční rodinka semlela ve výsledku více než většina zmíněných pecek. Přidejte si pak k tomu až nečekaně funkční a správně dojemnou linii mezi otcem a dcerou, z níž jsem byl dost naměkko, a máme tu dokonale vybalancovanou a naspeedovanou rodinou zábavu, ke které se budu vracet asi hodně často.

Ano, Vinyl opravdu není bez chybiček. Na scénáři by se dalo ještě malinko zapracovat, v polovině seriál malinko přešlapuje na místě a vedlejší charaktery by si zasloužily podstatně větší péči. Jenže co naplat, když ten zbytek je i přes mušky neskutečně návykovou a mistrně natočenou záležitostí, která je vlhkým snem pro fandy sedmdesátkové hudby. Dobová atmosféra i soundtrack jsou opravdu geniální, celý seriál si však i po odchodu Martina Scorseseho z režijní židličky udržuje neskutečný feeling jeho dobových filmů. Divák tak už jenom čeká, kdy ze stojícího taxíku vyleze mladý De Niro. Ostatně, i ta gangsterská zápletka páchne jeho fláky na sto honů. Jde prostě o režijní, hereckou i vizuální parádu, na níž je poznat, s jakou nesmírnou péčí tvůrci k seriálu přistupovali. A vy byste se díky nim do tohoto nespoutaného hudebního ráje, nebo vlastně svým způsobem i pekla, nejraději ihned vydali. Takhle má prostě vypadat poctivá, vypiplaná televizní práce.90%

Co se dá dělat, i já to musím napsat. Už i Marvel má holt svého Temného rytíře. Comicsová krasojízda plná neskutečně vymazlené a intenzivní akce a hlavně výtečně sepsaného scénáře, jenž skvěle těží svou třináctidílnou stopáž a netflixovskou binge-watch metodu. Tady totiž nejde jen o titulního ďáblíka, konečně (!!!) geniálního Punishera a nepředvídatelnou Elektru, ale ten správný prostor a vývoj zde dostává také sympaťák Foggy a hlavně výborná Karen. To všechno v tempu, které ani na chvíli nepolevuje, vizuálem říkající si o velké plátno a v příběhu, jenž má tendenci vás neustále překvapovat. K úplné spokojenosti tomu chybí jen malinko výraznější a hrozivější záporák. Tady to schovávání padouchů do pozadí po výživném Kingpinovi přece jen tolik nefunguje. Už dlouho se mi nestalo, že bych chtěl nějaký seriál vidět ihned po skončení znovu, na tuhle výjimku si ovšem zřejmě čas udělám. Zatím nejlepší marvelovka. 90%

Asi ta nejlepší pocta hudebním sedmdesátkám a rockovým peckám, jako si umím představit. Atmosféra je parádní, jeden dobový flák střídá druhý, Bobby Cannavala by snad ani nemohl být geniálnější a Scorsese jede na plný režijní plyn. A co na tom že přitom opakuje své osvědčené postupy. Jeden z těch seriálový kousků, jenž by miimálně v pilotu snesl velké plátno. Jestli si takovou kvalitu udrží celá série, máme se sakra na co těšit.

Nejlepší Spielberg od Mnichova, jeden z nejhravějších scénářů bratrů Coenů a Tom Hanks zase jednou hrající na dvě stě procent. Je třeba ještě něco dodávat?

Nejzábavnější, nejdojemnější a nejnápaditější film roku najednou? Jo, Pixar je vážně zpátky.

Indie podle mého gusta. Až nečekaně osobitá a nápaditá režie servíruje svěží nápady i odkazy na slavná díla a scénář nám pro změnu předkládá skvěle vystavěný příběh plný sympatických a osobitých postaviček i v těch nejvedlejších rolí (chtělo to více Offermana i Jona Bernthala!), které vám prostě musí přirůst k srdci. Vývoj i vztahy hlavních charakterů skvěle fungují, režii se skvěle daří střídat humornější i emotivní pasáže, a koho nedojme závěrečné promítání, ten snad ani nemá srdce. Thomas Mann zvládá hlavní part na jedničku a Olivia Cooke konečně ukazuje, že jí je na seriálový Bates Motel vlastně škoda. Prostě jedna z nejlépe natočených nezávisláren posledních let.

Já toho Villeneuve prostě žeru. Celý roky si vybrušoval svůj styl na festivalových artovkách, aby nyní začal Hollywood ládovat jednou žánrovou šlehou za druhou. Po bravurním Zmizení tak přichází snad ještě větší režijní majstrštyk Sicario, který se řadí mezi ty nejvíce vtahující zážitky posledních let. Pomalé tempo, až nečekaně drsná a brutální atmosféra, která si nebere servítky, a hlavně chytrě vystavěný scénář, jenž si s divákem výtečně hraje. Chápu, ten nečekaný obrat v druhé polovině asi hodně lidí nepřekousne, mně ovšem k režisérově stylu a celkové atmosféře sednul, jak ten pr*del na hrnec. Samotný závěr ve mně navíc rezonuje i týden po projekci a poslední třetina graduje tak geniálně, že jsem se bál každého výstřelu. K tomu si připočtěte audiovizuální genialitu Rogera Deakinse (jestli už teď ten Oscar nepadne, tak už nikdy), pohlcující soundtrack skvělou hlavní trojici, u které divák neví, koho vychvalovat dřív. Prostě jeden z filmových vrcholů roku, jak se patří.