Oktavianus

Film ve faktické podobě neexistuje, přežily jen některé filmové fotografie zachycující některé scény z filmu, hodnotím tedy pouze to, co z fotografií hodnotit lze. Třeba velmi hezkou výpravu a ucházející kostýmy, na těch si ale Italové vždycky dávali záležet. Rovněž tak lze vyčíst pitvoření herců a jejich dramatická až divadelní gesta, která jsou na škodu každému němému filmu. Rovněž se celkem povedla maska ďábla, ta vypadá docela strašidelně, podobně jako některé scény. Atmosféra lze zachytit na sérií fotek podstatně hůř, mluvit si o ní netroufám; přesto si na základě viděno dovolím tvrdit, že je velká škoda, že se film nezachoval, protože vzpomínaný potenciál tam určitě byl.

Mimořádně působivé filmové obrazy. I když by se dalo namítat, že ztvárnění Vergilia a podobně není příliš antické, Dost mi však vadily především scény, které se neodehrávají přímo v nějakém bizarním prostředí: prostě obyčejný lesní palouček, vzadu je vidět kus normálně kulturně pěstovaného lesa. Hm. Jasně, jsme v roce 1911, tak co bych ještě nechtěl, ale stejně... Daleko, daleko lepší pak jsou výjevy s dušemi mrtvých hříšníků, které se svíjejí v agónii démonicky makabrózních pekelných trestů. Už jen kvůli tomu film za vidění stojí, protože onu působivou naléhavost právě v těchto záběrech skutečně nese.

Člověk se na film těší, protože v něm hraje jeden z jeho oblíbenců, kterého považuju za nejlepšího evropského herce minimálně dvacátých let, ne-li celé němé éry: Conrad Veidt. Místo toho je mu naservírováno statické drama (jemně říznutý mysteriózní myšlenkou, o hororu bych asi nehovořil), ve kterém má Veidt jen okrajovou roli indického kněžího s pěkně děsivým kamenným výrazem, zatímco hlavní tíha filmu leží na Brunovi Decarlim, který si s tím poradí zhruba tak, jako jeho sláva přetrvává do dnešních dnů - vůbec nijak. Je toporný, přehrává, ksichtí se, prostě hrůza. Ano, film má přesvědčivého Veidta a celkem slušnou atmosféru, ale jinak ztroskotává prakticky na všem. Včetně něčeho tak základního, jako je slušná kamera a teatrální divadelní výstupy.

Hezká ukázka stop motion animace, dosahuje zde až kouzelných rozměrů - tak i proto jde o "strašidelný hostinec". Koho by nevyděsilo, kdyby se mu salám nakrájel sám a nenalilo pivo? (Leda že by nebyla potíž to zkonzumovat. Pak stačí pár piv a bylo by mi úplně jedno, že v hostinci straší) Takže jako ukázka toho, co tvůrci v té době uměli, je filmeček hezký - ale chybí mu cokoli navíc: pointa, neřku-li minimální děj.

Poučení zní: neprocházejte se sami po hřbitově. A když už to musíte udělat, nepaktujte se tam s duchy. Museli byste se pak podívat do pekla, absolvovat snový zápas o osud lidstva a hlavně i vlastní život a lásku a prostě o všechno. Právě to totiž musí absolvovat hrdinka Chomónova jinak nudného filmečku, který sice vyniká uchvacujícími záběry pekla, ale jinak jde o podivuhodný mišmaš, ve kterém se divák nutně musí ztrácet, protože nemá žádný pořádný děj či logiku nebo vnitřní soudržnost. Má jen nádherné vizuální záběry - které během 14 minut ale nutně začnou nudit. Na rozdíl od Mélièse ale nesází na groteskní prvky, snaží se o čistou a koncentrovanou hrůzu, není mnoho filmečků do roku 1908, které by o sobě mohly říct totéž. Jenže činí tak špatně...

Jakkoli byl Georges Méliès geniální tvůrce, přece jenom poněkud zamrzl na svém standardu a dál se neposouval. To je příklad i tohoto kraťasu: sice jde opět o okouzlující sérii stop motion triků, jenže když si uvědomíme, že za celou dobu své kariéry - a trvala 17 let - se naprosto nikam neposunul a dělal stále totéž, trochu to naruší onu nedotknutelnou auru geniality. Třeba Segundo de Chomón, jiný velký tvůrce stejného období, se posouval neustále, a i když to bylo od daleko horšího na roveň Mélièse, progres v něm byl. To samotnému Mistrovi chybělo. - K filmečku samotnému jen tolik, že je moc hezky kolorovaný, pavoučí vize pěkně temná a démonická a snad i strašidelná (pro tehdejšího diváka snad, kdo ví, každopádně IMDb má tento snímeček zařazen v ranku "horor"), ale krapet tomu chybí nápad, něco dalšího navíc - právě tady nacházíme limity Mélièse jako tvůrce.

Klasický Méliès ve své standardní podobě a groteskně pohádkový příběh o Modrovousovi. Povedly se zejména skvěle výtvarně nastylizované kulisy. Škoda jen příliš dobře laděného závěru, když na IMDb čtu v kolonce žánr "horror", čekal bych přece jen něco chmurnějšího - nebo více stop-triků. Ale je potěšením se stále znova setkávat s Mélièsem a jeho partnerkou Jeanne d´Alcyovou a dívat se, jak jim to spolu ladí. I v pohádce.

Zajímavé zpracování faustovského mýtu v kulisách počínajícího expresionismu. Je to hlavně vlna evropské dekadence, která může za nádherně zpracovanou výtvarnou stránku filmu - všechny ty zatuchlé salony a atmosféra zahnívajícího rozkladu dokáže na diváka zapůsobit i po letech. Není náhodou že film vznikl během první světové války, kdy citově vyprázdněné lidství nemělo žádnou oporu, z čehož snadno vzniká umělecký konflikt (požadavek, aby se vévodkyně Alba nezamilovala). V těchto souvislostech ani nepřekvapí fakt, že režisér Nino Oxilia padl během bojové akce ještě téhož roku u Monte Grappa ve věku pouhých osmadvaceti let. Snímek je nádherně kolorovaný a neustále v pohybu - symbolice vlajících šátků by stálo za to se více věnovat. Hlavní výhradu bych měl k hercům - já chápu, že do dekadentního příběhu se oškliví lidé hodí nejlépe, ale tolik...? Jak na Italky v reálném životě dost trpím, tady jsou pouze ošklivé - a to i v případě, že vévodkyně má být "mladá a krásná".

Onen "ztracený" a znovunalezený film Karloffa a Lugosiho není nic jiného než velký marketingový podvod. Ano, oba v tom hrají, oba vystupují v jedné scéně (i když se v ní vlastně nepotkají, oba jsou mimo dům, když je na scéně ten druhý), ale účast jich obou se počítá na vteřiny - Lugosi se ukáže se svým úsměvem, když se otevřou dveře, které se ovšem hned zavřou, a Karloff vleze do místnosti oknem, prakticky ji jenom obejde a zase vyleze a zmizí. To je celé. Nebýt toho, že jde o jeden z osmi filmů, kde se tito dva hororoví velikáni potkali, po snímku by neštěkl ani pes. Je to totiž celkem nudný a hloupý muzikál, nebýt sem tam slušných jazzových melodií, jednu hvězdu ještě seberu. Jen raritka.

Něco na pomezí komedie a hororu - s tím, že ke komedii to má daleko blíž. Postavy se klasicky pitvoří, chovají se přehnaně, přepjatě, když se v posteli schovávají pod peřinu, až to připomíná grotesku. Děj se navíc dost táhne, hodně v něm zdržuj úplně zbytečná pěvecká čísla z kabaretu El Inferno (dokonce dvě, jako by jedno nestačilo!). A nevím, zda za to mohl dabing (viděl jsem film s anglickým dabingem, poradím si s ní daleko lépe než s originální španělštinou), ale postavy jsou navíc dost ukřičené a uječené. Extra hlavní hrdinka, když v závěru prchá před namaskovaným brahem, piští jako slípka - a ta scéna trvá nekonečných deset minut! Klasické, ale málokdy selhávající téma "uzavřená skupinka lidí ve strašidelném domě přes noc s vrahem" (včetně nezbytných propriet, jako jsou tajné chodby či obraz s vyříznutýma očima, takže padouch skrz něj může z úkrytu šmírovat, co se děje v místnosti) je zabito komediálním (naneštěstí zoufale nevtipným) provedením.