Oktavianus

Snad u žádného ztraceného filmu mě tolik nemrzelo, že je zničený a už ho nikdy neuvidím nejen já, ale kdokoli jiný. Existuje jen pár dochovaných fotografií, podle kterých je zcela jasné, že Lon Chaney vystřihl další naprosto bezchybné kreatury, tentokrát dokonce dvě: trochu pošahaného chirurga, doktora Lamba, s knírkem, bradkou a cvikrem na nose úchylného už od pohledu, a jeho znetvořeného asistenta, oběť prvního nepovedeného pokusu, opičího člověka se srostlým obočím a animálním výrazem. Chaney byl prostě mistr. Právě tyto skutečnosti (geniální namaskování) promítám ve zdejším hodnocení - film samotný, žel, nikdo zhodnotit nemůže. Film se pokusili v 80. letech rekonstruovat na základě fotografií Philip Riley spolu se známým sci-fi a hororovým fanouškem Forrestem J. Ackermanem (podobně jako jiný Chaneyho zničený film London After Midnight, ale ta rekonstrukce byla zřejmě povedenější).

S plným počtem, co tu dává Douglas a ještě další, bych byl opatrnej. Já se sice nakonec přiklonil ke třem hvězdám, protože mě filmeček svou bizarností bavil, ale veledílo to opravdu není. Na začátek je třeba říct, že dochovaný film má skutečně nějakých cca 25 minut, ale původní verze měla něco přes hodinu. Jenže ta se ztratila a už neexistuje, z různých koutů světa byly zachráněny některé scény, které poslepované na sebe (a ve verzi, co je na YouTube, na kterou jsem se díval, navíc provázená Beethovenovou Ódou na radost) vytváří zajímavej surreálnej zážitek. Příběh o padoušce, co ukradne robota vědátorovi, aby jí sloužil, je prostinký, ale i tak musel být pro jistotu před filmem v titulkách důkladně převyprávěn, aby se divák chytil. Katastrofou jsou i herecké výkony, působí to jako trapná groteska toho nejslabšího kalibru, a dojmu moc nepřidají střídající se barevné filtry (modrý, žlutý, červený, zelený...). Naštěstí je tu robot - a v závěru dokonce identičtí roboti dva -, který vypadá právě tak, jak si děti asi robota představují: dvakrát tak větší než člověk, podoba s plechovou konví na zahradu nepřehlédnutelná, hýbe se asi jako Golem v socialistické slátanině Pekařův císař..., hlava s ostrým nosem zas vypadá jako ptačí, zkrátka naprosto neodolatelný. Trikově odpovídá dané době, i když jeho zrychlení, kdy se pokouší dostihnout hrdiny v jedoucím autě, jsou natolik dvojprojekční, že roztomilejší to už být nemůže. Nesmím zapomenout ani na závěrečnou vrcholnou scénu bitky obou robotů: objímají se kolem ramen, líně podupávají a skoro to vypadá, že tančí. Prostě bizár. Ale já mám bizár rád.

Film je považovaný za nenávratně ztracený, existuje z něj pouze několik dochovaných fotografií, které prozrazují skvělou práci maskérů zvlášť na titulní postavě. Právě to a pouze to hodnotím čtyřmi hvězdami, nic víc. Nezbývá než lítost, že film již ke zhlédnutí zřejmě nikdy nebude. Jen jednu poznámečku, kterou jsem vyčetl: jakkoli je zde uvedeno, že předlohou filmu byl Stokerův román o Draculovi, tak patrně nebyl. Z dobových novin vyplývá, že ač snímek nese jméno titulní postavy Stokerovy knihy, hlavním antihrdinou je spíše hypnotizér než nemrtvý hrabě z Transylvánie a dějově se Drakula halála daleko spíš blíží románu Gastona Lerouxe Fantom opery. Prvním zpracováním STokera tak zůstává o rok mladší Murnauův geniální Nosferatu. Nelze to však potvrdit s jistotou, že ano.

Mohlo to být krásné dílo. Zde je zařazeno do ranku historického dramatu, na IMDb je tam ještě doplněn žánr horor - a to byl důvod, proč jsem po filmu pátral. Podle všeho se dělil (snad vlivem Griffithovy Intolerance) do tří částí: první se odehrávala na dvoře faraona Amenhotepa, druhá se pokoušela adaptovat drama Victora Huga Lucrezia Borgia a třetí se odehrávala v roce 1917 po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku. Problém je, že film je považován za ztracený - údajně je zcela jisté, že kompletní negativ už prostě neexistuje. Dochovaly se jen fragmenty, kteréžto hodnotím i já: ne tedy film samotný, spíš líčení, masky (egyptská část je velmi zajímavá), stylizované herecké výkony, atmosféra - a docházím k tomu, že to vůbec nepůsobí špatně a je ztrátou pro filmový svět, že celé to již nikdy nikdo neuvidí (kdo by chtěl, něco málo je k vidění i na YouTube). Bohužel jsem ale neviděl to hlavní - Conrada Veidta v roli ďábla (tedy vzhledem k názvu spíše Satana). Snad se alespoň fragment někde vynoří.

Hammer. Slušné stylistické cvičení na téma "jak chytit kočku domácí". Pomalu až rozvláčně se vyvíjející příběh studia Hammer na poeovské téma (které tvůrci nejen nezakrývali, ale úvodní citací Poeova Havrana přímo přiznávali) o tak trochu zvláštní kočce. Styl vyprávění je opravdu zdlouhavý, sice odpovídá dekadentně se rozpadající rodině Venableů, ale kdyby tempo bylo (především v první půli) rychlejší, nezlobil bych se. Zato atmosféra je tu parádní, nakonec jak jsme od Hammeru zvyklí: málokdo uměl vystřihnout gotický horor tak jako oni. Staré sídlo, bouřka za okny, větrem ošlehané cimbuří, mlžná a sychravá blata, prostě paráda. K tomu některá relativně syrově zobrazená úmrtí - ať už utlučení stařeny hned na začátku, nebo vytažený umrlce z bažiny. Barbara Shelleyová je půvabná jako vždy a kočka ukazuje, jak zlověstná to je šelma.

Někomu prostě dáno je... a někomu holt ne. A ani Colemanu Francisovi, natož Toru Johnsonovi dáno opravdu nebylo. A jelikož s nimi stojí a padá celý film - tak v tomto případě jen padá. Až na dno. Fakt nevím, co zkritizovat dřív, jestli blábolivý příběh s vypravěčem ilustrujícím to, co divák vidí (nebo spíš má vidět, někdy to tak jasné není, pravda), a stále opakujícím jména postav; mišmaš děje před kamerou (kdyby se alespoň vědělo, že Francis a parta kamarádu se opili, chtěli něco natočit, u toho pili dál a chaoticky točili a ještě chaotičtěji stříhali, cítil bych k tomuto "filmu" i nějaké sympatie, ale on to Francis myslel smrtelně vážně), katastrofální výkon všech neherců v čele s polenem Johnsonem (ale to je urážka pro poleno, které by to asi zahrálo lépe), extra špatnou kameru nebo králíka pobíhajícího po poli v závěru. Plus agenti a dvě ztracené děti. Ty vole. To zas bylo.

Hammer. Ne vždycky se Hammer povede, a to jsem se zrovna na vlkodlačí verzi od tohoto studia fakt těšil. Jasně, už název měl napovědět: nejmenuje se to Vlkodlak, ale Prokletí vlkodlaka, tedy že je to film hlavně o kletbě včetně jejího zrodu: ale když se pozdější vlkodlačí antihrdina teprve narodí až po 30 minutách filmu, něco je prostě špatně. Fisher si sice mistrovsky pohrál se zlověstnými znameními, které nešťastného vlkodlaka provázejí, ale celkově nápad zasadit děj do Španělska místo na anglická blata, kde by se werewolf mnohem lépe vyjímal, povedený prostě není. Nepotěší ani plejáda nevýrazných herců a nevýrazných postav vyjma jediného, Olivera Reeda, ale ten se ukáže až v druhé půli filmu, a maska vlkodlačího albína byla taky taková... nedotažená. O odfláknutém finále nemluvě, už jsem si přál, ať ho odprásknou stříbrnou kulkou a je konec, což se bez větší gradace děje taky stalo. To není spoiler, to snad každej, kdo tenhle žánr zná, musí vědět dopředu. Za sebe musím říct, že se tato nepovedená verze ani zdaleka nevyrovná Larrymu Talbotovi a Lonu Chaneymu (což jsem ani nečekal, že by se mohlo stát, ten chlap byl vlkodlačí bůh), ale v rámci subžánru jsou mnohem lepší i Vlkodlak v Londýně, Vlčí žena v Londýně (Londýn, chápete), a dokonce i Cry of the Werewolf. Škoda.

Hammer. Klasický dobrodružný film (horor bohužel ne, ale to se ani nedalo čekat) od Hammeru se všemi proprietami, co k tomu patří. Tentokrát tvůrci šetřili více než obvykle, nejen však penězi (tradiční studiový look je nutností a ve filmech této společnosti se na něj vyloženě těším, přesto tam není záběr na jakože Hongkong, není tam jediný záběr, který by ukazoval víc než interiér či malou část uličky, až z toho na mě vlezl trochu stísněný pocit), ale i třeba tradičně zářivě rudou krví - není jí zdaleka tolik a téměř všechny vraždy (a že jich je celkem dost) se odehrají mimo záběr kamery, což je dost škoda. K neduhům snímku bych chtěl ještě připočíst trošku utahanou Bushellovu režii a rozhodně nedomyšlený scénář - především v druhé půli filmu, kdy Tongové po kapitánu Saleovi už nepokrytě jdou, ale vlastně nejdou, klidně ho nechají několik dní se léčit a podobně. Je to ale naštěstí velmi zábavný a nedlouhý film s čínským Christopherem Leem, který je tradičně okouzlující a charismatický, a několika dalšími zajímavými postavami, především s nádhernou Yvonne Moniaurovou namaskovanou za Číňanku. Příjemná jednohubka zasluhující silné tři hvězdy.

Už před zhlédnutím filmu bylo jasné, že ta kolonka "sci-fi" slouží jen jako berlička pro nudné romantické drámo, ale neodolal jsem a podíval se. Chyba. V zásadě hodnocení ani nemohlo dopadnout lépe, když třetina filmu chybí a existuje pouze dochované hodinové torzo, takže některé scény na sebe nenavazují a dohromady to celé moc nefunguje. Navíc chybí jakákoli silná dějová linka - postavy prostě jen chodí do opery a utápějí se v málo uvěřitelných citech. Co jediného stojí za pochvalu, jsou i v zdejším obsahu uváděné herečky - Corinne Griffithová je nejen půvabná (což o herečkách z němé éry v drtivé většině případů říct nelze), ale i skvěle hraje. Zaujala mě i Clara Bowová, která teda už tak hezká není a ani s tím hraním to nebylo valné, ale něco zajímavého v ní bylo: její scény měly obrovskej komickej potenciál, přišlo mi, že její hereckej styl je na úrovni klauna z manéže během představení pod šapitó. A nebylo to marné. Jinak ale ruce pryč.

To tedy bylo zklamání. Když člověk vidí na pozici režiséra Berta I. Gordona, který proslul nádhernými monster bijáky s přerostlými lidmi či tvory, očekává, že dostane to, na co je zvyklý. Ale ono ne. Bertík Gordon sice neopustil řádně béčkové vody laciných příběhů, ale místo příšer naservíroval pomstychtivého ducha. Ani to by nemuselo být špatné, kdyby se to tvářilo nějak vážně - ale já si většinu stopáže nebyl jistý, jestli to je jako vážně míněný (i když nestrašidelný) horor, anebo komedie na duchařské téma. Většinou to totiž osciluje mezi vážnou polohou a jakousi nezávaznou legrací (když se zjevují šlápoty, ruka nebo hlava mrtvé milenky). Takže výsledný dojem je nepřesvědčivý v každém směru. Ani ono "majákové téma", které mě vždycky baví (majáky a jejich obyvatelé mě z neurčitých příčin fascinují), je kromě klišé na začátku a na konci naprosto nevyužito. Jediné, co z filmu za zapamatování opravdu stojí, jsou vynikající jazzové melodie (hrdina je jazzový muzikant) především v první polovině filmu. Kromě toho jde však o naprosto zapomenutelnou blbinu.