Oktavianus

Nečekaná, ale o to příjemnější zapomenutá perla! Jo, když chlap touží po holce, do toho přijde jinej floutek a chlap cítí, jak mu holka začíná unikat, ze zoufalství dělá zoufalé věci. Znám to taky. Poznal to i Erik Veliký (v orig. Eric the Great), démonický jevištní kouzelník a skvělá kreace Conrada Veidta. Svým pekelným líčením a hypnoticky uhrančivým pohledem dost připomíná Lugosiho Draculu, jen působí ještě nebezpečněji. Není to však netvor typu jiného Erika, fantoma opery (podobnost je nápadná nejen prostředím, ale i účastí Mary Philbinové, která si v o dva roky starším filmu s Lonem Chaneyem zahrála), ale původně solidní člověk, který zažívá proměnu až v průběhu filmu vinou své žárlivosti. Fantastický je však způsob, jakým je film natočen - lépe by to nešlo ani dnes, téměř devadesát let po jeho vzniku. Skvěle nasnímané střihy a prolínačky, perfektní kamera, která z každého záběru činí show - jako by se divák přímo účastnil divadelního představení nebo opulentní hostiny. A o dalších detailech, jako jsou hra se stíny, závěrečné rozuzlení nebo Veidtovo mimické herectví, ani nemluvím. Conrad Veidt byl génius. A podle mě nejlepší evropský herec němé éry.

Když si odmyslíte Lionela Barrymora a v menší roli Borise Karloffa, co vám zbude? Variace na zločin a trest, inspirovaná E. A. Poem a jakousi divadelní hrou, o jejíchž autorech jsem v životě neslyšel (Emile Erckmann a Alexandre Chatrain). Pokud ono drama mělo v 19. století na jevišti nevídaný úspěch, převést do filmu se to úplně nepovedlo (jasně: v němém filmu si třeba jen těžko vychutnáte zvony, které vraha přivádějí k šílenství, z celkem pochopitelných důvodů). Oněch pětasedmdesát minut se docela vleče, nebýt skvělého Barrymora se není nač dívat, naštěstí závěr a běsy v jeho hlavě jsou natolik sugestivní, že jsem se rozhodl z úcty ke stáří filmu dát slaboučké, slaboulinké tři hvězdy. Zato Karloff se celou dobu tváří, jako kdyby měl pod kabátem násadu od koštěte a ta ho pořádně tlačila, jak je strojený a ztuhlý (což se k Frankensteinovu monstru nakonec hodilo).

Ze změti absurdních, šílených a místy skutečně hrůzných výjevů nutně vyvstává otázka, nakolik je šílenství v každém z nás skutečně šílené a nakolik jde jen o potlačenou projekci. Halucinační, někdy až perverzní záběry nejde rozklíčovat právě snadno; nemít film (pokud je to vůbec film) hodinu, ale třeba hodiny dvě nebo tři, věřím tomu, že se dostanu do transu srovnatelného se změněným vědomím sledovaných postav. Nakonec, nevypadala Samařina halucinační surrealistická kazeta v Kruhu právě nějak takhle? Znepokojivé a šílené. Huh.

Co začalo jako standardní horor na téma "skupinka lidí lapená v uzavřeném domě s šílencem", které ve 20. a 30. letech tolik frčely, se postupem času rozplizlo v solidní nudě - a to navzdory kraťoučké stopáži. Přitom to začíná tak hezky: dědic starého domu kdesi uprostřed floridských močálů přijíždí převzít si své dědictví, v zamčeném a opuštěném domě někdo je, dějí se divné věci, krasavice je unesena... a tak dále, a tak dále, prostě klasika. Jenže po nějakých dvaceti minutách to začíná skřípat, postavy prostě neustále pobíhají z pokoje do pokoje, posedávají v křesle, tváří se vážně a to je celé. Ani nepomůže milá vzpomínka na nekorektní časy v podobě černého zbabělého sluhy, který dělá "humor" - když vyděšen strašákem ve skříni běží na místě, aby se pak "žertovně" zřítil k zemi, je to už jenom trapné. A nejsem si jistý, zda pointa v podobě totožnosti padoucha byla překvapivá alespoň v roce výroby filmu. Z dnešního hlediska neobstojí určitě.

Maciste - jakýsi novodobý Herkules, existující v jakémkoli čase a páchající silácké a dobré skutky. Můj první střet s tímto italským fenoménem. Nemohl jsem si při sledování filmu pomoci, ale napadlo mě, že by takovému hrdinovi seděla bederní rouška, sandály a meč - a pak koukám, že v 60. letech takový film zřejmě vznikl. Musím se na něj podívat. Tady máme Macista v saku, košili, vestičce a kravatě, není to právě prototyp hrdiny, o to je ale jeho pekelné zápolení zajímavější. K peklu jen dvě poznámky: jeho zpodobnění nijak nevybočuje z vyobrazení pekla té doby, hnusní ďáblové/démoni, hemžící se masa těl hříšníků, jak semeniště hnusu to vypadá, nic moc - a nic nového ani zajímavého. Naštěstí tady máme spíše antické podsvětí než křesťanské peklo: vládce pekel se jmenuje Pluto, najdeme tu i Mínotaura a podobně. Takže tu máme při zobrazení pekla té doby nečekané postavy - velmi sexy a spoře oděné ženštiny, které Macista svádí a touží po něm. To v křesťanským pekle nenajdete. Jakkoli snímek na IMDb označují i kolonkou horor, je to čisté fantasy - snad první svého druhu (?). A vůbec ne marné.

Film jsem viděl v příšerné kvalitě a bez zvuku na GodTube (správně, křesťanská verze YouTube), tudíž lze z toho vytušit, že žádná hitparáda to nebude. A nebyla. Je to silná moralitka apelující na hrůzy, co po smrti na hříšníky čekají, a její výchovný ráz je více než zřetelný (čímž nemám nic proti křesťanům, nakonec sám ke katolíkům dost inklinuju). Příběh je tak trošku inspirovaný Dickensovou Vánoční koledou, akorát že tady nepřijdou duchové Vánoc, ale starý mizera si čte v Dantově Pekle, zjeví se mu ďábel (který vypadá jako rachitik s černě namalovanými pruhy na hlavě) a chlapík vidí nejrůznější pekelné výjevy. I Danta a Beatrice se dočkáme. A na konci - jaké to překvapení - ať už to byl jen sen, nebo ne, je jako vyměněný a páchá dobré skutky. Tak jo. Stopáž je naštěstí milosrdně krátká, protože je to dost nuda a pekelné výjevy sice nejsou k zahození, leč už v roce 1924 jsme je všichni viděli (namátkou mě napadají tři podobné filmy, mj. i jiné zpracování Pekla z roku 1911). Jsou mírně nechutné, hnusné, makabrózní, hemžení lidských těl je jak semeniště červů, fajn, se závěrečným obřím ďáblem, jemuž se u kotníků plazí ubohé duše, ale chybí v tom všem něco nového, přínosného, zajímavého. Vůbec bych se nedivil, kdyby film sponzorovala nějaká společnost pro vydávání Biblí.

Nádherná hra stínů, která zdaleka převyšuje obsah. Uznávám, že se raději nepustím do interpretace toho, co jsem viděl, protože na to bych si nějak smysluplně netroufl, a tedy že mi možná unikla skrytá genialita tohoto snímku, přesto si nemohu pomoci, ale pokud si nevychutnám ony freudovské a další narážky, zůstane jen brilantní forma balící pomalý děj. Beru, že to tak bylo myšleno a já to jen nebyl schopen docenit, ale kromě asi čtvrthodinové pasáže to zábavné opravdu nebylo. Art mívám rád. Tady jsme se s touto moralitkou prostě nepotkali.

Působivé. Jistě, je na tom podle mě trochu znát, že jde v první řadě o artovku "od homosexuálů (Bryant, Nazimová atd.) pro homosexuály", ale je možné, že jsem tu jistou lascivnost vnímal jen proto, že jsem si před zhlédnutím filmu o něm četl. Erotické dusno v každém případě proniká z každé stylizované minuty - navzdory tomu, že hlavní hvězdě Alle Nazimové bylo v době natáčení už přes čtyřicet, zatímco Salome měla být třinácti- nebo čtrnáctiletá dívka. A ke všemu byla dost ošklivá a podivné paruky ji nezachraňovaly. Proto mi až tolik nevadilo (trošku přece, ale ne tolik, jak jsem si myslel, že bude), že němý film nikdy nemůže dosáhnout mistrovství Wildeových her, protože ty jsou založeny na bezchybných dialozích. Film je totiž opravdu hypnotický - od první minuty jsem nemohl od přísně stylizovaných kulis a kostýmů všech zúčastněných odtrhnout oči. Většina pohybu na scéně, nejen Nazimové, ale skoro všech, se odehrávala tak jako líně, smyslně a lascivně, nemohl jsem se rozhodnout, zda se mi to líbí, nebo ne - ale už jen za vyvolání tohoto dojmu musím hodnotit vysoko. Takže ani psychopatický Jan Křtitel s vizáží šílence už nic nepokazil.

William Wymark Jacobs nebyl z nejlepších spisovatelů světa. Kvůli jeho nejslavnější práci jsem od něj četl víc věcí, ale pokaždé jsem byl nesmírně zklamán. Jednou svou povídkou však vstoupil do literární historie - a to minimálně té hororové. Opičí pracka je nesmírně sugestivní, silné dílo, s mrazivou pointou a nádherně tragickým strašidelným příběhem. Dočkala se celé řady variací v televizi i ve filmu (včetně jednoho strašidelného dílu Simpsonových, kde si z tématem pohráli královsky). Toto je, alespoň kam moje znalosti sahají, první pokus o její filmovou adaptaci. Je po všech stránkách špatná, nakonec jedná se jen o torzo povídky, mizerně zahraná, navíc všichni herci vypadají jako puberťáci, tvůrci malinko upravili závěr. Přesto dávám relativně vysoké hodnocení, protože právě onen poupravený závěr (v němém filmu by pouhé klepání na dveře nemohlo fungovat) je nejsilnějším prvkem snímečku. Strašidelná ruka ve dveřích sice na jedné straně ničí dvojznačnost Jacobsovy povídky, na té druhé ale má nádherný hororový účinek. Jednu chvíli jsem jen za tento moment zvažoval i čtyři hvězdy, nakonec zůstanu u silných třech a půl.

Že je Legenda o Sleepy Hollow z pera Washingtona Irvinga krapet o něčem jiném, než co ukazuje Ospalá díra Tima Burtona, to tak nějak všichni víme. Nepřekvapí proto, že jde o dost složitě zfilmovatelný kus - složitě v tom, aby se divák neunudil k smrti. A jelikož je tato adaptace dost věrná knižní předloze... modří už vědí, ano, je to dost nuda. Zlatá Disneyho animovaná muzikálová variace (a to se mi vlastně nelíbila). Je to dáno i tím, že Will Rogers v úloze Ichaboda Cranea nebyl herec, ale ve filmech se objevoval pro své schopnosti v sedle koně, což byl i tento případ. Takže tu máme nesympatické postavy (včetně Ichaboda, co bychom za Johnnyho Deppa dali - a ani jeho nemám extra rád), zdlouhavý salonní děj, spíš romantické drama než cokoli jiného, a když dojde k finální honičce s bezhlavým jezdcem, je to fakt trapas. Ono nejde o to, že je vidět "pár vteřin", jak si stěžují kolegové. Tak to i být podle knihy mělo. Ale celé je to natočeno staticky, bez života a chybí tomu sebemenší náznak atmosféry, vzrušení, čehokoli (a záběr na holou větev pokrouceného stromu se sedícím osamělým havranem to nezachrání). Nikdy víc.