Sidonka

Sebeobětování se naivní Bess, která se cítí nesmyslně spoluzodpovědná za osud svého muže, její mučednictví, potěšení blízkého upoutaného nehybně na lůžko, jen z touhy mu usnadnit těžký osud a to vše dělané bez špetky osobní radosti z prováděných činů, to je nesmírně silná látka. Všechny pochybné skutky dělá Bess jen z hluboké lásky pro rozptýlení svého poněkud zvrhlého invalidního muže. K tomu nutné potlačení vlastního ega i za cenu nesmírných obětí, včetně tělesných útrap, nechtěné promiskuity, o které dychtivě naslouchajícímu muži vypráví a vyobcování z vesnice až na nejhorší okraj společnosti. A do toho všeho hluboké nepochopení ze strany povrchních, mnohdy citově omezených lidí, kteří tak daleko nedokáží prohlédnout, pochopit skutky zdánlivě slabé ženy, protože stojí na druhém břehu. Silný závěr filmu, kdy si jede Bess malou loďkou pro nezvratný krutý osud, nevymizí z paměti. Viděla jsem pouze jednou v Tv a pak ještě poněkud osekaný a ne tak přesvědčivě podaný příběh po dvaceti letech ztvárněný na divadle, ale film.obraz je nepřekonatelný. Síla syrové, atmosferické a svým způsobem ponuře přitažlivé přírody, která koresponduje s pochmurným dramatem, je jedním z atributů, které se na divadelní prkna nepodařilo přenést.

Pokud je film zpracovaný podle divadelní hry, jako v tomto případě ( nebo podle kvalitní knižní předlohy), je to takřka zárukou strhujícího, do hloubky promyšleného umění. O tomto konverzačním skvostu už zde ostatní napsali mnohé. Takže co dodat? Hledání a dokazování něčí viny. Zodpovědný a důsledný přístup ke všem nabízejícím se: pro a proti, která připadají v úvahu. Zbavení se předsudků. A k tomu všemu nezbytná vůdčí osobnost, která nepřestává ostatním "soudcům" klást nepohodlné otázky, to všechno je součástí štěstí, kterého se každému souzenému nedostává. --Kéž by jsme i my v běžném životě dokázali vést nad druhým hlubší úvahy, než ho na základě nějaké povrchní maličkosti "odsoudíme" za menší přečin, například za lenost, hloupost,nesolidnost apod. Mnohdy druhému přisuzujeme vlastnosti, které nemá, protože nad jeho činy, zakládajícími se navíc na zprostředkovaných fámách nebo pokroucené manipulací s fakty od někoho jiného, již dále a hlouběji neuvažujeme. Dvanáct rozhněvaných mužů je krom jiného film o nepovrchnosti a námaze nad druhým snadno a nespravedlivě jen nemávnout rukou. Dát druhému šanci.

První díly slabší,zhruba od druhé poloviny (tedy posledních šest či pět dílů) občas fakt dobré hlášky.

Tak jsem s těžkým srdcem z nejoblíbenějších filmů vyřadila"Kurz negativního myšlení" o nepříjemných nevratných situacích, s nimiž se musí tělesně postižení, svojí krutou nemocí nadosmrti stigmatizovaní jedinci vyrovnat. - A nahradila ho zidealizovanou a milovanou adaptací jednoho z románů Austenové, která vystihuje můj kladný vztah k romantickým kostýmním dramatům. Vlídný domov zchudlých sester, které mezi sebou mají pevné pouto, ale ne zcela si navzájem kvůli rozdílným osobnostem rozumí (konflikty přecitlivělé, nevyzrálé povahy a rozumově založené, ovládající se starší praktické dívky) . Sestry jsou takřka bez věna, musící si vystačit se skromností, odříkáním a prací, kterou by měly vykonávat služební. Ovšem při tom všem nedostatku to jsou pořád ještě lepší slečny, patřící pořád ještě do vyšší společnosti, takže jsou ne zcela bez vyhlídek k lepšímu životu. Nechybí zde pochopitelně zámožní zámečtí pánové ucházející se o jejich přízeň (navíc i charakterní). Hrdost, staré dobré anglické mravy, správné životní hodnoty, příkladné i nepříkladné společenské chování, anglický ironický humor, stará dobrá kouzelná Anglie. - Zvláštní, že se tak poutavě a čtenářsky úspěšně dají v románech Austenové opakovat podobné motivy, aniž by upadla do neobměnitelných klišé. V mnoha knihách Austenové se stále dokola řeší převážně vdavechtivé úmysly urozenějších dam, v tomto případě dívek, jejichž jedinou a přechodnou devízou, která je může z hrozícího staropanenství osvobodit je pouze mládí, zdraví a krása. Dozvíme se něco o tehdejší společnosti, o pokrytectví a prospěchářství některých "hrdinů", o nemožnosti šlechtických žen chodit do zaměstnání . Mezi všemi těmi bály a vzájemnými návštěvami lidí z vyšších tříd jsou propašovaný chytré dialogy, kritika vybrané společnosti, kde nechybí hlubší psychologie i zápornější postavy. Najdeme přednosti tam, kde jsme je při prvním prchavém pohledu a z nedostatku zkušeností přehlédli. Necháme se unášet výhledem na krásné krajiny, na moře, skaliska, zahrady a jiné velkolepé přírodní klenoty, emotivně dojímat nesprávnými i ušlechtilejšími city a pak si s úsměvem vydechnout, že vše skončilo šťastně s tím správným mužem u oltáře. Protože při tom všem nechybí hlubší úvahy, ne tak povrchně načrtnuté, které u jiných slaďáků schází, film zasáhne s uměleckým požitkem do srdce. Úspěch u divaček je nestárnoucí a patrně již navždy zaručen. Rozum a cit nesmí u člověka ani u správného uměleckého kousku chybět. Má být správně vyvážen a projevován, stejně jako u filmov.podob klasických děl. Tohle se zdařilo.

Každá zrůdnost by měla být potrestána. Zrůdnost nějakého špatně nastaveného, pokřiveného systému, nesmyslná byrokracie a neústupný řád, který přestal používat rozumné vyjímky z něho, včetně lidskosti, selského rozumu, přimhouřených očí nad nějakým nepatrným prohřeškem a empatie. Zde se satisfakce děje jen částečně, o to film vyznívá realističtěji. Někdy dochází k nesvobodě a pošlapávání lidské důstojnosti záměrně, jindy ze špatně pochopené situace, každé - i původně dobré myšlenky - se dá časem zneužít (viz zde: vrchní sestra na sebe nemá náhled a myslí si, že pacientům pomáhá, i když je tyranským vládcem oddělení a v knižním zpracování jejímu tyranství podléhají a kvůli ní z ústavu odcházejí i její formální nadřízení - lékaři). Nedokonalost nějakého úředního zařízení znám moc dobře,pijí mi krev ty nesmyslně nastavené Kafkárny na úřadech, které nedávají smysl, ale musí se vykonat. Jak asi musí být vydaný napospas člověk v blázinci zbavený svéprávnosti, bez možnosti si stěžovat, odejít,něco si vymoci, když se mu děje bezpráví (vždyť je to jen blázen s bludy, který údajně špatně chápe všechny odehrávající se situace, které se ve skutečnosti udály jinak). Umím si představit, jak je pacient vydaný napospas náladám špatně placeného personálu, nedokonalosti systému, která má nadvládu nad jeho životem. Individualita a vlastní názor je ohrožující pro despoty a vládce a kdo se vymyká, musí být usměrněn aby se zařadil do jednotného stáda. Tento film je oslavou svobody. Má sílu i přesvědčivost i díky tomu, že se čerpalo z předlohy spisovatele, který v nemocnici krátce pracoval a poznal místní poměry. Do filmování se zařadil personál, skuteční pacienti v ústavu a používaly se rekvizity skutečných cvoků, kteří v ústavu zemřeli a jejich věci, pro které si nikdo nepřišel a zůstaly zapomenuté ve sklepě se zase vytáhly na světlo Boží a ožily (například sešit, který s sebou všude nosí vrchní sestra a zapisuje si do něho prohřešky, byl prý artefaktem nějaké grafomanky). Viděla jsem film o filmu a ten mluví mnohem srozumitelněji a jasněji o atmosféře a upřímnému zapojení do vznikajícího díla všech zúčastněných a rekvizit, mluví o tom všem lépe než já (viz dokument "Byl jednou jeden film: Přelet nad kukaččím hnízdem", doporučuji). I proto z Přeletu nad kukaččím hnízdem dýchá sám život, takovej jakej skutečně je. A dodává sílu bojovat za svá práva a nevzdávat se.

Mám ráda Kusturicu, jeho blázniviny, temperamentní postavy, zábavné kousky podivně propletené s uměním, originalitu, specifickou atmosféru, energii, balkánskou hudbu a chci mít v TOP nejoblíbenějších filmech i jinou než hollywoodskou produkci. Tento film jsem viděla pouze jednou v 90.letech, vím že se mi líbil, ale jak bych ho hodnotila nyní netuším, budu si to muset osvěžit na nějakém festivalu. Váhala jsem čím jeho tvorbu zastoupit. - Zrovna tak by zde mohl být místo "Černé kočky" několikrát viděný film ARIZONA DREAM (problém je, že zrovna zde se mluví anglicky a hrají zde herci z USA) nebo třeba například ZÁVĚŤ. Nevylučuji, že se výměna někdy nestane. Nicméně absurdní kousky jeho hudební, romantické krimi komedie mi z paměti nevymizí, viz píseň v autě: "Pitbull Terrier" (Já som Pitbull!) a fetování při této písničce z křesťanského otevíracího kříže, který zde není symbolem lásky a obětování se Kristu, ale obsahuje koks. Je to fakt jízda!- Z jeho filmů v člověku něco zůstává, neproplují kolem něho, aniž by se pouze pobavil. A navíc je režisér Emir Kusturica charismatický chlap, který studoval na naší FAMU, zná naše spisovatele a dodnes dobře mluví česky. Prostě Kusturica by v oblíbených neměl chybět.

Jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem kdy viděla. Nejlépe to asi vystihl jeden komentář ze zahraničí, napsaný pod filmem na youtube: "Nejpůsobivější zfilmování pohádky, jaké jsem kdy spatřila. Skoro jsem ani nedýchala.Co je to za řeč,v níž se tam mluví? V jakém státě tenhle poklad vznikl, co to je za zemi, kde vznikají takovéhle podmanivá kouzla?" děkuji panu Herzovi za důstojnou a zapamatovatelnou propagaci naší kultury. - Panna a netvor je zfilmovaná podle divadelní hry Hrubína a ruka básníka je tam neodmyslitelně znát. Četla jsem i knižní předlohu, sice v době dospívání, ale co věta, to perla, roztomilost a působivost sama, více psychologická a méně děsivá než filmové zpracování. Je tam několik nezapomenutelných momentů. Rostoucí panika v začarovaném lese. Pronásledovaná, vyděšená děvečka v prokletém místě s odumírajícími stromy, tápající v nepřehledné mlze, která se stává štvanou kořistí. ( V dnešní době již možná klišé, tehdy ne, jeden z nadčasových kousků, které se dle mého občas vykrádají jinými tvůrci). Keř z něhož nečekaně vyšlehne plamen, růže, které patří zvířeti a jen on je může rozdávat. Nádhera drahocenných věcí, klenotů a peněz, mizících při nehodě v potoce a rvačka o ně, která dělá z lidí monstra. Vystupňované napětí se zlověstným očekáváním. Co přijde dál? Procházka po schátralém zámku se svícnem v ruce, kdy Julie kapesníčkem očišťuje hrůzné obrazy monster a s rostoucím úděsem zjišťuje, v jak podivném prostředí se ocitla. Mazlení se se sochami v ranním slunci, které připomínají nepřítomné osoby a působí dívce v její izolaci rozpustilou radost. A hlavně - dokonalost té chvíle, kdy se pod Julií stísněně zavírá postel - rakev, když je oslabená vínem s příměsí čehosi, omámená a sledovaná všudypřítomnými démony, vydaná všemu tajemnému a skrytému co žije přežívá, všemu na pospas, obětující se dobrovolně za milovaného otce. Scéna, z níž běží mráz úzkosti po zádech a zároveň vyvolává něhu, soucit, pochopení i dojetí. S trochou nadsázky řečeno: scéna v podobě až pohádkově laděné "antické tragédie.". Tato pohádka je zároveň nejtajemněji a nejemotivněji natočeným hororem, bez krve, bez nechutností natož pak bez hloubky. Vše je podtrženo podprahovou sexualitou. Pro mnohé ženy je partner nejdřív "zvířetem", k němuž postupně nachází cit a cestu a z navázání bližšího vztahu má obavu, strach, který se bohužel při špatném výběru někdy i skutečně vyplní. Bohužel zde všechny skvostné momenty nelze vyjmenovat. Adorovanou varhanní hudbu Petra Hapky též nemohu nevzpomenout. V kombinaci s pěknou kostýmní prací, tehdy rozpadající se Grébovkou, mysteriózně působícími kulisami, v denním světle měnící atmosféru, samozřejmě bezvadnou prací režiséra a s charismatickou, neprvoplánově krásnou, spíše zajímavou Studénkovou, s kterou se mohou dívky ztotožnit, vzniklo něco opravdu vyjímečného. Tento skvost pasuji na jeden z nejlépe natočených českých děl všech dob. Je to nestárnoucí, dnes již možná zcela nedoceněné pohádkové drama. Ač báchorka, tak tolik ze života, že jí ani nelze dostatečně vystihnout slovem obyčejné divačky. Děkuji všem umělcům, kteří přispěli k tomuto výsledku. P.S. Francouzská verze, z níž se čerpalo, ani další později vzniklé Krásky se tomuto nevyrovnají.

Klady filmu: poněkud prostoduchý, místy nudný děj, mi přišel alespoň přehledný. Pravda, nezasáhl mě přímo do srdce. Ale nehemží se to tam tolika postavami a pohnutkami: jak, co a proč získat, kdo a proč je na koho naštvaný a kdo je zrovna nejsilnějším vládcem oceánu. Truhla mrtvého muže a Na konci světa mně přišly oproti této nové pětce nepřehledné. Vzhledem k tomu, že jsem oba kousky sledovala v Tv a byly tak často rušené nekonečným sledem reklam (a kvůli tomu přepínáním na jiné stanice), že jsem se po znovuspuštění filmů v ději ztrácela. Po pravdě řečeno jsem děj ani moc chápat nechtěla, protože mně na něm nezáleželo, nevtáhlo mě to. První díl, nejzdařilejší Prokletí černé perly už žádný jiný díl ze série nepřekoná, to už je jisté. Mořská dobrodružství a romantiku mám ráda a moc filmů podobného ražení nevzniká. Ale pětka je někde u slabšího povrchního průměru. Zápory: Náměty si jsou podobné, nic inovativního pod sluncem. Jacka honí kdo může. Hledá se zase nějaký předmět - což je záchrana pro více zúčastněných... Vynořují se zase další neokoukaní duchové... Hlavní milenecká dvojice dle mého k sobě nejde, nejiskří to mezi nimi, ač se o to křečovitě snaží. Herci vypadají jako matka se synem. Pohledný kluk sotva na sedmnáct, žádné velké kouzlo osobnosti z něj ovšem nevyzařuje. A dáma jako po třicítce (ač je herečce teprve pětadvacet). Starší jí dělá pravděpodobně ta "nepřirozeně až nezdravě vyhublá, propadlá tvář nebo spíše ty plastikové dolíčky?" Nepotýkala se s anorexií?). Před deseti lety by byla lepší... Keira měla vzhled i charisma, mořská panna ze čtyřky byla opravdu pohádková, ovšem Kaya mně okouzlující nepřišla. Orlando se objevil asi ve čtyřech minutách na začátku a pěti sekundách na konci, byl tam na efekt a připomenutí, že jde pořád ještě o ty staré dobré Piráty. Což je velká škoda. Z Deppa se mi podlamují kolena i po jeho padesátce, tam není co řešit. I jeho chůze už není tak komicky přehnaná nebo jsem si už na ty jeho přepálená, teple nasládlá gesta, které byly někdy až moc..., zvykla. Nevím, vidět to v telce a nic od toho nečekat, dala bych možná jiné hodnocení, ale tohle vzhledem ke kultu na vysoké hodnocení nestačí. Byla jsem v kině na 3D IMAX, efekty a obraz za to stojí. Nicméně jsem se jen občas trochu bavila, místy zasmála a jindy z nudy podupávala nožkou. Skvělá, svižná jízda to za mě nebyla, spíše vlažnější, scénář nic moc. S nadšením a pobavením, které nevyprchá už cestou domů z k projekce, nejdu. Dvě hvězdy se mi zdají málo, ale vzhledem k většímu očekávání a penězům, které byly k dispozici, nakonec s lítostí dávám pouze slabší 3. Když pominu děj, tak čistě podmořské záběry, "karibská" exotika (točilo se i v jiných lokalitách než jen v Karibiku) a některé jiné vizuální nápady (například hvězdný ostrov) by už v provedení 3D IMAX dosáhly na působivé čtyři hvězdy. Jen tomu všemu prostě něco podstatně scházelo. Jde přece o kultovní, v rámci žánru"dobrodružná komedie" až áčkovou sérii filmů, do které bych však osobně zařadila pouze jediný film a to hned ten první - Prokletí Černé perly.

Nechápu proč se tenhle průměr držel poměrně dlouho nad 80%. Úvodní scéna je dobrá, ale trvá asi 3 minuty. Do málo hororů se hodí humor, zde kupodivu sedl. A teď negativa: arogantní a jako by pořád tak nějak otrávený, šklebící se Chris v roli oběti ve mně sympatie nevyvolával. (No, "oběti", ono se mu toho vlastně převážnou část hororu zas tak moc špatného nedělo....) Hypnotizérka byla s tím svým šálkem čaje až nechtěně legračně nepřesvědčivá. Děj je opsaný minimálně z dvou filmů, názvy nebudu prozrazovat, abych případně někoho nepřipravila o pointu. Potácím se s hodnocením mezi třemi a dvěma hvězdami s doporučením: film podle mého můžete klidně oželet. I když shlédnout někde později zdarma se dá.

Nevýrazný průměrný film o problematice, o které se nyní hodně mluví. Samotný film nic objevného ani strhujícího o sledování a veřejném sdílení na internetu nepřináší. Rozhodně nestojí za to ho vidět na velkém filmovém plátně. Například architektura velké bohaté firmy působí v interiérech až lacině, takže nic co musíte vidět "ve velkém". Televizní či jiná forma "sleduj filmy zdarma" stačí. Protože to je další v řadě snímků, za které jsem já osobně (navzdory průměrnému zpracování) zaplatila nemalou sumu za lístek, srážím hodnocení na 2 hvězdy. Problematika sdělování osobních informací a následného veřejného sdílení je sice pořád ještě dost zajímavá... Ale ti současní scénáristé z toho vycucají takové odbyté nic moc a filmovému průmyslu to nic moc zřejmě zatím stačí.