ad-k

Paříž, metropole kultury, módy, věčná inspirace umělců, pro Ernesta Hemingwaye svátek života, je často spojovaná s termínem "láska" a není se ani čemu divit. To přízvisko si Paříž vybrala sama (a ráda s ním žije) a její prostředí zkrátka zamilovaným vyloženě nahrává (určité městské části). Toho se chytili autoři nápadu vytvořit film složený z malých/velkých povídek, jenž se většinou tématem náklonnosti, vztahu, lásky (nejenom té partnerské) opravdu zabývají. Nápad je to vítaný, spousta režisérských jmen dává osobitě nahlédnout do konkrétních městských částí, někteří se drží kýče, zobrazují notoricky známá místa i otřepané francouzské způsoby, někteří jdou na věc originálněji a nebojí se vyobrazit třeba i společensky nižší vrstvy, sociální tématiku nebo za hlavní představitele přijmout etnické menšiny (resp. upíry, což je minorita jako vyšitá). Pochopitelně všichni se drží podobných motivů. Co je ale nejdůležitější: tolik režisérských jmen se vypořádává s omezeným prostorem několika minut zcela po svém a zatímco někteří očividně mají nápadů pomálu nebo jednoduše rezignovali na zajímavější pohled na město a osudy v něm, topí se v kýči či notné scénáristické naivitě, někteří bodují humorem, lehkostí i originalitou. Bohužel, výjimečných povídek je tu skutečně jako šafránu, a tak kouzelná Chometova mimózní nápaditost, Payneova trefná úspornost, Tykwerovy flashbacky nebo Podalydèsova jednoduchá vřelost jsou stále málo. Nesporný je však jeden fakt: Paris je t´aime láká k návštěvě hlavního města mé Francie jako málokterý cestopisný dokument a nejeden záběr je skutečně působivý. Dovedl bych si podobný model představit i u jiných měst. Co takhle napříště Moskva s motivem bohatsví a chudoby? Že schází poetika? Москва, люблю тебя! 60%

Terry Gilliam, "brazilský" vizionář (anebo prostě skvělý filmař), si jednoho krásného dne vzal v neonovém Las Vegas jistou nespecifikovanou drogu a začal snít svůj americký sen po svém. Sedl si za režisérské křesílko a dal vzniknout filmovému strachu a hnusu. Doslova. Anebo spíše svéráznému humoru a hnusu. Úplně doslova. Výsledný film je pak zběsilá "beatnická" romance, jedna velká vizuální orgie, výstřední protiproud i odvázaná kritika. Není to tak duchaplné ani podmanivé jako ty nejlepší režisérovy díla, zato odpornosti, paranoi, schizofrenie a šílenosti je dosti (s čímž se herci ztotožnili očividně moc dobře). Pokud si libujete v netradičních "retro" road moviech a notně nezdravé, často černohumorné, nápady a nějakou nepěknou drogou opojené vizuálno je vašemu srdci blízké, proč tenhle "trip" nezkusit. V opačném případě bych váhal. 60%

Mladší sestra / bratr (cokoliv je vám bližší) následujícího "Kar-Waie", a sice Fallen Angels. Ano, oba filmy mají mnoho společných jmenovatelů; např. podobný způsob natočení, několik stejných exteriérů, interiérů či motivů (prošlý ananas, scény s fastfoodem, bar / jukebox, totožná banka, postava letušky, procházející Indové...). Že by výsledek natáčení v přibližně stejné době? Chungking Express je však mírně odlehčenější, jedna příběhová linka sice vykazuje jistou dramatičnost, ale ta další... vás pohladí (byť v obou jsou jemné tóny melancholie). Romantika je zde hmatatelná a Kar-Wai s ní umí pracovat stejně jako s ženskou krásou (a ve výběru je stejně neomylný jako třeba Lynch). Stejně jako u Fallen Angels nezáleží na nějakém hlubokém poznání příběhu, resp. nezáleží na složitosti příběhové koncepce. Vše je tedy docela prosté (zvláště v druhé půlce), ale nechybí ani cit pro nedořečenost i moment překvapení. A věřím, že i ta asijská obdoba Dreams od Cranberries (jako kdyby čínský cover "berlínského" Take My Breath Away v režisérově debutu byl málo), všudypřítomní Mamas and Papas i filozofická moudra ("Když pláče člověk, je třeba kapesníku... když pláče byt, je s tím spousta práce.") pro vás nakonec budou potěšením. Já se sledováním bavil a bezchybný závěr s letenkou vše jen podtrhl. │90%

Nerozumím těm, kteří Kar-Waie běžně odsuzují a dávají stranou jako filmaře se smyslem pro dlouhý a nudný záběr, s řadou festivalových póz a svévolných manýr (ne že by Fallen Angels bylo typickým zástupcem pro vše zmíněné). Režisérský rukopis jako manýra? Dobře, poslední etapa filmů jako 2046 nebo My Blueberry Nights jisté nedostatky vykazuje. Ostatně: málokterý Kar-Waiův opus je čistý a bez jediné chybky. Ale ten pestrý svět, žánrová nezařaditelnost (především díky tomu Kar-Wai spadá do Asie, zároveň si bere své i z evropské a zámořské kinematografie), nespočet nápadů a očividná láska k řemeslu - zdá se to jako manýra? Fallen Angels je typický produkt režisérovy "školy", příběhy se prolínají a režisér se nebojí jednu linii v pravý čas utnout a třeba se k ní vůbec nevracet. Nebo si jen propůjčí postavu a posadí jí do prostředí nového. V záplavě neonů sledujeme romantické bloudění, poetické obrazy i humorné repliky, stejně jako dramatickou zápletku, střelbu a její "krvavé" odlesky. Příběh sám o sobě nehraje tak zásadní roli, u Kar-Waie je nutné mít smysl pro "just feel" sledování, městské "voyeurství", nechat se strhnout atmosférou, symbolikou režiséra a oblíbenými, vždy nadpozemsky nasnímanými motivy, doprovázenými stylovým soundtrackem a k tomu všemu soucítit např. s nějakou postavou a najít se v nějaké scéně. Nechybí ani hodiny, dým, neony, jukeboxy, trhané záběry, nadzemka... made by Kar-Wai (v nejlepším tvůrčím období). Ano, i pro tohle se pět hvězd dává (a ten závěr!). │100%

Road movie je žánr (resp. subžánr), který mám v oblibě už delší dobu. Od Thelmy a Louisey jsem nečekal příliš, možná i proto nemohu mluvit o zklamání. Ridley Scott režíruje úsporně, občas s přehmaty, diriguje sympatické a propracované hlavní postavy (včetně "vedlejšího" vyšetřovatele), posazuje příběh do známého prostředí amerických prašných dálnic a motelů, působivě vystavuje Grand Canyon jako osudovou zastávku. Občas jsem byl nadšený jemným humorem, Geena Davis se Susan Sarandon vědí, jak mají hrát, jejich cesta s divákem hýbe. Ovšem: proč režie někdy vázne, není vybalancovaná nadsázka s realismem, proč se objevují naprosto stupidní a nepatřičné etudy typu řidiče kamiónů a výbuchů přes půl oblohy? Těším se na druhé sledování, zatím i přes pevné sympatie k oběma ženám a nacházení zapomenutého srdce a svobody lehký nadprůměr... │60%

Bez nějaký větších rozmyslů - Taxikář je patrně nejlepší Scorseseho film. De Nirova role postrádá vážnějších chyb a výtečně snímané prostředí (+ detaily), do kterého Scorsese svůj příběh jednoho bezvýznamného taxikáře posadil, je divácky vděčné a navrch silně poutavé. Kriminalitou a lacinou zábavou posetý New York konce 70. let dýchá, žije... a ne všechno zdá se být s tímto prostorem v pořádku. Co dělá z Taxikáře skutečně tak dobrý film? Mimojiné fakt, že definitivní závěr nabízí pro diváka zcela volný prostor. Můžete doslovně uvěřit (chyba), můžete si ale také dát věci do úplně jiných souvislostí. Napovědět by mohl i onen hudební leitmotiv, který z nežných saxofónových poloh (slyšených téměř po celou dobu filmu) přesedlá na vážnější symfonický, ale ke konci se znovu vrací dobro, načež úplně poslední okamžiky filmu dávají tušit, že... aneb vzkaz pro diváka: "Wake Up". Lehce abstraktní znění interpretace, chápu. Pro mě osobně je neoddiskutovatelné, že i přes zdánlivou jednoduchost (ne povrchnost) filmu na diváka doléhá hloubka činů jeho postav. A já tomuhle filmu věřil, Travisovy pohnutky vnímal a Betsy ujídal pohledem... bezmezně. │90%

Jedna z nejlepších televizních sérií, jaké kdy byly natočené. A proč vlastně ten seriál z nemocničního prostředí (ano, něco na způsob Sanitky, Nemocnice na kraji města...) tak vyzdvihovat? Čím že to "Království" ve skutečnosti je? Bizarní společností, obskurním nemocničním zařízením se svými specifickými zřízenci, pacienty... probouzí se temnota, navrací zlo, otevírá brána do Království, umývači nádobí věští konec světa, glosují dění kolem a Udo Kier roste víc a víc do krásy... už maličko chápete? Nadužití rudo-hnědých filtrů, ruční kamera, humor, napětí i strach. Šílené nápady, dánsko-švédská nevraživost, výborná psychologie postav a především špitál, kam "váží" cestu i pacienti se zástavou srdce, mozkovou mrtvicí a sennou rýmou zároveň. Několik paralel s Twin Peaks (aneb kampaň za čerstvý vzduch aka zachraňte Ghostwood, postava Moesgaarda = Benjamin Horn, neuvěřitelný psychiatr s netradičními metodami, kombinace absurdity / vtipu se strachem / mystériem atd.), ale především originální dílo dánské kinematografie, vrstevnaté v možných náhledech, směšné i děsivé zároveň. Dílů není příliš, ovšem zajímavých událostí i postav moře (a v divákovi stále budí zvědavost, což beru jako ohromné seriálové plus). Nechte se utopit v labyrintu nemocničních chodeb a následně povozit sanitkou bez řidiče. Jste-li odvážní... │100%

Dobře... podobný film si už od prvopočátku hledá svou oběť: a to sice city (ale nevydírá). Dobře... je jednodušší obdivovat herectví ženy, která hraje uvěřitelně kluka. Dobře... podobně tragický příběh, postavený na skutečné události, předurčuje k diváckému úspěchu. Ale přesto: tenhle surový, sugestivně natočený a silný zážitek mě sebral. Vnímám všechny negativa, od prvních záběrů jsem tomu filmu příliš nevěřil, Brandon mi nebyl zprvu sympatický a bylo těžké se s ním ztotožnit... ale pak přišla Lana, pohasínající továrny a na konci i "Bluest Eyes in Texas" spolu se slzami. Moje první regulérní filmové slzy, které z toho oka nakonec spadly... kluci přeci nepláčou. 80%

Žádná zbytečná nezávislá užvaněnost, vypočítavá režie... sice jednoduchá, přímá a srozumitelná myšlenka, podtržená od počátku osudem nestandartního člověka (vzrůstem), což bývá vždycky snazší, ale pro režiséra zároveň zrádné - nicméně i tak velmi povedený, navrch rozumně citlivý a civilně působící film (byť předvídatelný), který nestojí pouze na hercích v čele s malým velkým Peterem Dinklagem. Nejen o vlakových soupravách, procházkách s absolutní předností a lidském pochopení Přednosta je. A vlastně: proč by nakonec být nemohl... 80%

Nelze hodnotit vzhledem k dvouvteřinové stopáži, nicméně považuji za nesmírně kouzelné nahlédnout do 19. století, kdy film byl v úplných počátcích a vznik takových obrazů spíše alchymií, pro pozorovatele možná až magií. Že se na plátně nic neděje a vidíme pár kroků muže s buřinkou a hůlkou... to je v podstatě úplně nepodstatné.