Othello

Můj třetí pokus přijmout Farhadiho a dopadlo to úplně stejně jako předchozí dva. Hrdina mi velmi připomíná filmy Rumunské nové vlny, se kterými mám také problém, že jsou to teze, kterým film jen slouží. Celý pak neskýtá žádnou radost ze sledování, v průběhu něj se jenom nezajímavě a mechanicky vrší situace, které onu výslednou tezi mají podpořit. A proto, aby vyústění bylo opravdu co nejvíce čitelné, tak si musí pomáhat občas velmi krkolomnými situacemi a hodně zabedněnými postavami. Ve výsledku po dokoukání Hrdiny si budete přikyvovat se spoludiváky, v čem tenhle film má pravdu, ale nebudete se vůbec bavit o tom filmu, nýbrž jen o oné myšlence, jakoby to byl článek v časopise či kniha. A tak by podle mě diskuze po filmu vypadat neměla.

Ani u třetího Larraínova filmu, který jsem viděl, nedokážu úplně pojmout proč si režisér vybírá témata, která si vybírá, proč je chápe tímto způsobem a proč akcentuje určité věci navzdory jiným. Díky tomu přináší pro mě i napotřetí velmi nepředvídatelný zážitek. Je to skutečně horor, kde onu hrůzu zastupuje zřídkakdy viděné zlo, které však se tak může jevit zlem jen z pozice neurotické a manické Diany, jejíž optikou sledujeme takřka celý film, ačkoli do ní prakticky nelze proniknout. Greenwoodova hudba, nepohodlný střih, fantastická dobová kamera a soustředěné herecké výkony prakticky všech zúčastněných (Timothy Spall stojí, dívá se dopředu a vám je fyzicky nevolno) zakrývají možná skutečnost, že ten film je svojí podstatou vlastně banální. Ale ono který horor není.

Ta vizuální kreativita je tady úžasná. Záběr skrze rozhořívající se papír, záběr skrze rozstřelenou televizi, oddalující se kamera od rozsvíceného okna, za nímž telefonující Everett znuděně odstřeluje chodící mrtvoly či ten pohled na planetu Zemi a měsíc, kde se následně ukáže, že ona Země je náhrobní dekorací, měsíc odrazem ve vodě a na to vše dohlíží miniatura Böcklinova Ostrova mrtvých. Dellamorte zpočátku klame, že je to taková roztomilá postmoderní blbůstka, aby v druhé polovině překvapil tím, že je to vlastně mindfuck flick, kde bylo třeba hlídat doposud každý záběr. Mnoho z kouzla a pro někoho asi i nedostatků (třeba ta grotesknost postav a teatrálnost některých výkonů a sekvencí) imo vyplývá z té rozsáhlé koprodukce, kde se mluvilo pěti jazyky.

Nahlas se to směje Babadookovi, VVitch a Hereditary, že jsou to nafrněný nudy a pak nás nechá dvě třetiny filmu sledovat close-upy nezajímavých lidí řešící rodinný vztahy. Působí to povětšinou jako XXX-parody, protože film působí strašně levně (jakoby nebyly peníze ani na statisty u střední školy či v nemocnici) a herci vypadají jak pornoherci. A to nemyslím jako urážku - oni tak skutečně vypadají.

Po všech stránkách tak šílený průser, až z toho má člověk takovou tu sadistickou radost (podobný typ zážitku očekávám od Podskalského Revue na zakázku). Film který vznikl jako podpora družby a turismu mezi Jugoslávií a Prahou, takže se celý odehrává v ikonických oblastech obou destinací, plných srdnatých a ochotných místních. V určitých bodech buduje tu skvělou optimistickou atmosféru internacionalismu a otevřenosti budovatelských filmů, kterou se maskoval tehdejší útlak a útlum (akorát se zde nevyskytuje jakýkoli antagonista). Na letišti vedle sebe stojí Francouzi, Rusové, Arabové i černoši, z turistických autobusů ve Splitu se ozývá "It is beautiful, darling." a společnou řečí mezi lidmi a přísnými celníky je veselé hudební číslo. V tomhle čtení tomu jdu ale hodně naproti, protože jinak je to naprosto nekoherentní zmatek s neschopností vyjádřit se o kom nebo o čem vlastně ten film je.  Nemluvě o tom, že se zde přechází mezi několika podzápletkami i styly vyprávění v naprosto neexistující dramaturgii a příšernýma, příšernýma písničkama. PS: Bonusové body za to, že mladá (sic!) Zázvorková zde vypadá a hraje jako Klinger z Mashe a mladý Kopecký (sic!) je naprostý John Torturro své doby.

"Nemějte obav, tohle jsou ta nejsmradlavější morčata v Rakousku-Uhersku!" Je to špatně od začátku, protože obsažené Haškovy příběhy nemají dobrý filmový potenciál, takže se v nich často opakují stejné situace a každá trvá navíc ještě zbytečně dlouho. Na tohle vás bezpečně připraví naprosto zoufalá první povídka, která je celá o tom, jak několik lidí není schopných otevřít dveře na hajzl, aniž by to mělo jakoukoli vtipnou pointu. Že s materiálem bojuje samotný film je zřejmé již jen tím, že využívá prakticky veškeré vyprávěcí berličky a tím myslím, že je zde mimo jiné i overvoice a zároveň mimozáběrový text popisující děj. Pokud si z filmu něco zapamatujete, tak to bude reminiscence Caddyshacka, maniakální výkon Ludmily Píchové a celkem věrohodná snaha formálně se přizpůsobit předválečnému rámování a způsobu vyprávění. Tady je to nadhodnoceno jenom protože Werich, což je v Česku obecný problém, protože bodré lidové mudrlanství je místní civilizační choroba.

Je zajímavé sledovat, jak prostředí cirkusu, které je ze své podstaty extravagantní, uzavřené a tak trochu "západně dekadentní" se tu potkává s vědomím, že samotný cirkus je vlastně ideální volnočasová odměna dělnictvu, protože se jedná o zábavu bez jakýchkoli intelektuálních nároků a v tomto rámci se snaží ty dva světy ve filmu prolnout. No jako snaží, je tu zřejmé, že film slouží spíš jako pódium pro předvedení rozličných cirkusových čísel, které stále budí velký údiv (zejména tím, jak moc je možné nechat zdegenerovat zvířata). Lipský tady uvádí svojí režijní metodu postupné akcelerace děje až k surreálné maniakálnosti, přičemž je bizarní sledovat, jak se mu v tom motají mladý Kopecký, Kemr, Hlinomaz, Sovák, Hrušínský a v roli jedné z akrobatek dokonce Věra Čáslavská. František Filipovský s vlasama tu možná nevěda vytvořil předlohu pro J. Jonaha Jamesona.

Lol, a to jsem si myslel o sobě, že mám narcistní poruchu. Z hlediska bezvýchodné situace zkoumaného objektu to připomíná Danielův svět, kde akorát místo pedofila je Kamil Fila (*zing!*). Je to špičkově nasnímaný a sestříhaný dokument, který akorát občas spadne do pasti dávat nám nějaké časové checkpointy, ačkoli by si vystačil po celou dobu s tekutou narací, protože k žádnému vývoji zde nedochází. A úplně se dokážu vcítit do Marečka a jeho zklamání, že zhrzený žárlivý blbeček z posilovny nakonec tu svojí bejvalou z nešťastné lásky neuškrtil, a jemu by to udělalo kariéru. V případě tématu dokumentu nelze být z mé strany úplně objektivní, protože dlouhá léta jsem celkem přesvědčeně Filu hájil jako u nás jediného zástupce mainstreamové kritiky, který vůči filmům projevuje vysokou empatii a schopnost zasazovat je do dobových i aktuálních kontextů, přičemž ovládá jazyk, kterým je schopný tohle vše přiblížit i průměrně vnímavému kmánovi. A to navzdory tomu, že z několika zdrojů jsem byl upozorňován, že je to zejména sociopat, jehož veškeré kritické schopnosti a znalosti jsou primárně právnicky nadrcené a empatie naopak jeho silnou stránkou skutečně není. Přičemž mě ani dostatečně nevarovaly red flags v podobě toho, že chodí po městě v teplákových kraťasech. Když odešel z Respektu na vlastní blog, byl to pro mě první krok jeho úpadku, protože tam se ukázalo, jak je třeba, aby nad, byť schopnýma, grafomanama stál nějaký editorský dozor a prostorová limitace. Nehledě na to, že věnovat se kritice za paywallem, je z obecného hlediska špatně, pokud se člověk snaží tvářit, že mu jde o dostupnost kultury a sociální spravedlnost. Jak čím dál více v jeho práci překrývala feministická témata ta filmová, musela být celá jeho mise podezřelá každému, kdo si pamatoval jeho misogynní komentáře ještě před deseti lety. A tak mě tento dokument už nestihl šokovat, ale přišel mi jako logický vývoj protagonisty. Problém je však v tom, že Fila si ho, přesně v duchu svý narcistní poruchy, ownul a okolí mu na tenhle lep skočilo. Ono mu takhle asi nic jinýho nezbývalo, když si vytleskalo do svého popředí patriarchálně arogantního hocha z posilky, aby dokázalo, že být testosteronem narvaný obr a zároveň feminista nemůže být v opozici natrvalo. Tenhle paradox zde kulminuje okamžikem, kdy se Fila snaží sbalit svojí fanynku pár minut po přebrání ceny Gendermana a připomene tím tak Jesseho Pinkmana, který chodil na rehabilitace drogově závislých, aby tam prodával meth. To, že následně objížděl projekce Síly, aby byl k dispozici na besedách, kde si pod slupkou sebereflexivního kajícníka naopak buduje svůj monument rozporuplného hrdiny, se kterými se ve filmech tak rád identifikuje, je opravdu velkým selháním prostředí a hodnot, které zastupuje (ale co čekat od prostředí, jehož přednášky jsou uváděny slam poetry). Jako přidanou hodnotu dokument ještě trefně popisuje pofidérnost současné doby terapeutické, kde všechna ta otevřenost a popisnost vlastních stavů ve výsledku slouží jen k utvrzení ve vlastním narcismu měšťáckých hochů ze zajištěných rodin. Každopádně pro netrpělivce existuje i zkrácená verze dokumentu.

První polovina není vůbec špatná, protože Reitman ty dospívající postavy a étos mládí pořád umí docela hezky vykreslit. Jakkoli postava patnáctiletého Trevora je napsaná totálně jak postava Mortyho v první sérii seriálu Rick & Morty a celé to prostředí je vlastně šíleně debilní snaha prodat nám 80s nostalgia v současnosti. Stačí ospalé nerozvíjející se městečko v Oklahomě, kde není signál a už tu můžeme mít drive-in bistro na kolečkových bruslích a suplujícího Ryana Reynol... pardon Paula Rudda, který pouští děckám osmdesátkový horory na VHSkách. Ono co čekat od filmu, kde jsou reálně do příběhu zakomponované memberberries. Ale ok, budu hodnej, ten film je zpočátku překvapivě trpělivý, málomluvný a relativně stojí na svých nohách. Akorát jsem se u něj pořád ptal, proč mě to tak strašně nebaví. Problém je v tom, že z původního námětu, který sloužil k tomu, aby se parta vtipných lidí dala dohromady, srandovně se oblékla a vytvořily se pro ně situace, kde se můžou vyřádit jak oni, tak i trikaři (a ve výsledku potažmo divák), se najednou dělá nějaký úplně nesmyslný lore, ve kterém se fetišizuje každý šroub z původních filmů. V bezradném závěru je pak vyloženě hmatatelné, jak tenhle materiál není pro rozšiřování svého univerza vůbec vhodný, takže v panické reakci překotně finišuje s digitálně omlazenými herci či přímo hologramy mrtvých lidí a člověk si říká, ty píčo, to je fakt možný, že nebudu mít ani po smrti klid? Každopádně jsem vůči filmu díky jeho první polovině velkorysejší než bych si normálně byl, ačkoli si to tahle falešná nostalgia of 80s, which never was nezaslouží. Je to totiž žánr, který vytvořili čtyřicátníci, aby prodali vzpomínky na svoje dětství mladším generacím, které až se oklepou z mladistvé otevřenosti změnám, tak v nich zbudou akorát uložené informace o tom, jak za Reagana byla Amerika great.

Slepice a kostelník je klasický budovatelský film s tanci a zpěvy, který má jednoduše dva účely. První je agitace moravského, izolovanějšího a bohabojnějšího venkova k družstevnictví a to zjevně v reakci na to, že zřejmě před družstvy varoval Vatikán (je to ve filmu několikrát zmíněno). Tím pádem se zde celkem nevybíravě útočí na klér, zda zastupovaný prospěchářským kostelníkem, ačkoli celkem překvapivě film obsahuje i pokrokového kněze, protože jinak by to u cílové skupiny asi nezarezonovalo. Tím, že se film odehrává na moravské vesnici během dožínek tak může obsáhnout nejen idylické výjevy usměvavých rolníků a rolnic při sklízení pod žárem slunce, ale i následné slavnosti a tradice, aby dal najevo, že je v těchto případech kolektivizace nijak neohrozí ("Vždyť vodovod je lepší než pořád chodit ke studni. A do kostela ti také nikdo nezakazuje chodit."). Třídnímu nepříteli pak nezbývá než se proti svazáctví bránit sabotážemi a manipulováním dítěte americkou brakovou literaturou ("To máš z těch svých Arizón!"). Druhým účelem bylo konstantní a intenzivní ponižování Vlasty Buriana jako zástupce prvorepublikové komedie a následného kolaboranta, což z filmu dělá skutečně nepohodlnou podívanou. Burian v ní totiž využívá stejný herecký rejstřík roztržitého zmatkáře, jakým se proslavil před válkou, nýbrž jej aplikuje na slizkou, diverzantskou, hloupou a sobeckou postavu, která působí nepříjemně a nepřirozeně pokrouceně až exploitativně.