Othello

Pohled na banalitu stáří, která ukrývá vzpomínky na jedny z největších dějin. První a nejlepší část je vlastně dokumentární variace na Sokurovův Tělec. Nemohoucí Gorbačov ve své potemnělé vile vzpomíná na manželku i rané mládí, zatímco my za každým rohem vidíme vyklánět se kosu. Venku je zima a chodítko se zaráží o práh. Část prostřední je flustrující snahou Manskije využít poslední možnosti dozvědět se více o politickém pozadí Glasnosti, Perestrojky, vojenského puče a předání moci Jelcinovi, jenomže Gorbačov mluví dvouznačně, ve floskulích, odráží se k banálním historkám z natáčení, přičemž se nedá stoprocentně určit, zdali z něj mluví senilita či vědomě mlží ve strachu, že by ho ještě před smrtí mohly dohnat dějiny. Nejvíce v tomto případě připomíná dementního dědečka, který na rodinné návštěvě schoval vnukovi mobil, který teď všichni hledají, přičemž on se usmívá jakou to udělal legraci, jakkoli již sám neví, kam ho ukryl. Manskij je nejlepší, když čistě pozoruje dění a nechává diváka, aby si z něj utvářel souvislosti (Truba) než když vstupuje do dění a pokládá vágní otázky (Svideteli Putina). Gorbačov. Ráj je pak zejména zajímavá studie blízkosti smrti. Jako politický komentář asi zklame většinu lidí.

Strašení v ikeáckém katalogu a tím nemyslím narážku na zemi vzniku, nýbrž na hloubku postav a stavbu scény. Samotné strašení není trapné, ale všechno jste již viděli a jedinou motivaci, kterou vidím za tím, že se Danielsson s Mellanderem do takto ošoupaného tématu pustili, je, aby ukázali, že na to technicky mají a šáhnul po nich Netflix nebo někdo podobný a oni se mohli podívat do světa. Pokud ovšem hodně hladovíte po post-Insidious hororech a užíváte si náhlé uječené lekačky, tak byste měli vyhledat odbornou pomoc.

Co mají společného desetileté dítě, mentálně hendikepovaný jedinec a obyvatel bývalého východního bloku? V rámci hollywoodské scénáristiky téměř všechno. Jsou to totiž oblíbené scénáristické berličky, když film potřebuje proniknout skrze nějaký rigidní systém prostřednictvím roztomile naivních postaviček, které nám s dobráckou ironií vysvětlují krásu v maličkostech, nesmyslnost řádů a omezení nebo nějakýho podobnýho Duška. Terminal měl potenciál zařadit se do mnou oblíbených snímků, které vytvářejí z rozlehlých staveb chaotické a autonomní organismy (Die Hard 2, Kontroll, Subway, Delicatessen) plné podivínských postav, zapomenutých místností a tajných chodeb, kde má každý svůj záhadný účel. To by ale primárním úkolem filmu nesměla být snaha navrátit do letištních terminálů cestující, kteří zmizeli ze strachu po 11. září. Není to jediný film s podobným účelem (viz Up in the Air), nicméně tím, že se snaží polidštit drakonická kontrolní opatření na amerických letištích se prostě dostává do scénáristických uliček, ze kterých se nevytočíte. Představa, že si kdykoli za posledních 20 let někdo na newyorském letišti udělá z jednoho jeho křídla bejvák, postaví si vlastní fontánu, všichni pracovníci tamních obchodů na něj mrkají na pozdrav a starší imigrační úředník do toho říká mladšímu imigračnímu úředníkovi, že by se od východoevropského imigranta mohl naučit trochy lidskosti, je vycucaná z prstu týmem lidí, kteří očividně již nemají příliš velký kontakt s realitou, ale mají pocit, že by o ní měli poučovat. Scénu, kde hlavní hrdina přes noc z nějakého záchvatu spontaneity udělá kus dřevěného obložení a dostane tak práci jako dělník, získává moji cenu scénáristické krvácející prdele.

Jde vidět, že jakmile se Spielberg zbaví závaží těžkého tématu, ke kterému se obvykle musí dostatečně uctivě vyjádřit, značně se mu povolí sedinka a začne se konečně naplno věnovat parametrům skrze které se víceméně proslavil, tedy choreografii, scénografii a rytmizaci děje. Z každé scény tohohle filmu jde cítit to uvolnění a vnitřní klid, přičemž se do ní přirozeně vpisují letité zkušenosti Kaminského se Spielbergem, takže kdejaký záběr, který tady proběhne tak nějak mimochodem, by většina tvůrců nedala dohromady za celý život, případně by kolem něj vystavěla film.

Někde na netu jsem viděl rip tohohle filmu s portugalským dabingem a začínám mít pocit, že je tam takto vypuštěný schválně, protože tohle je tak neuvěřitelná telenovela, až jsem se sám před sebou při sledování styděl. Šlo to až tak daleko, že jsem kontroloval, zdali mám puštěný správný film a při jedné scéně (návštěva Artura s kyticí růží a smyčci v pozadí) jsem se zatajeným dechem čekal, kdy se ta scéna shodí jako sen nebo naivní představa protagonistky. Od poloviny filmu mi udržovala pozornost akorát nenávist k němu a má pověstná škodolibost. Jsem ale vítěz já, když se chichotám dvěma hodinám příšerně nasvícených mid-shotů, kterým chybí už akorát Petr Rychlý v doktorském plášti, nebo tvůrci, kterým bylo očividně všechno úplně jedno, ztratili cit pro tu nejzákladnější filmovou řeč a přesto s tím vesele objíždějí prestižní festivaly. Fakt se zastřelte.

Kdo měl někdy tu čest, musí uznat, jak tomu filmu se daří být stejně nesnesitelným jako libovolný "otec v domácnosti kolem čtyřicítky" (TM). Spoustu těch záběrů najdete na zdech reklamek, spoustu těch pronikavých one-linerů budou mít napsaných ve svých moleskinech lidi, co chodí do kina Přítomnost a na budoucnost se dívají optimisticky kvůli výsledkům studentských anket. Nesnesitelně gentrifikovaný film, terapeuticky pracující s ohranou premisou "řešení v jednoduchosti a bezprostřednosti dětské optiky". Inu jak to bývá, když děti píše dospělák.

Spielberg místo toho, aby se na chvíli zamyslel nad tím líným scénářem, poskládaným z těch nejinstantnějších ingrediencí a řešení, tak si najal zástupce technologických škol, firem a organizací, aby mu udělali expertízu pravděpodobného technologického vývoje k roku 2050. Výsledkem je pak velmi bujará vize budoucnosti s obřími mluvícími reklamami, zpívajícími kornflejky a legračními pavoučky, který lezou lidem až pod peřinu, kdykoli si policajt felkého flého ftátu zamane. Kdejaká prognóza sci-fi ze 60. let vedle něj vypadá podstatně reálněji, zatímco tohle je skutečně jen relikt Cruisovy doby profilové. Je ale fakt, že musím obdivovat Kamińskiho, že dotáhnul svoji zálibu v analogové desaturaci barev do takového extrému u vysokorozpočtového sci-fi, které díky tomu vypadá jako kinorip z roku 2010.

Post-humanitní horor a film, který silně odbočil od dosavadního Spielbergova stylu. Působí velmi uzavřeně, izolovaně, surreálně a hlavně fatálně. I přes dílčí scénáristické a realizační přešlapy se jedná o výjimečný film v tom, nakolik přesvědčeně uzavírá lidskou kapitolu. Nikoli pouze příběhem, ale i prací s vizuálem, kdy Kamiński zde pracuje s úzce vymezeným zamlženým prostorem a role zvuků a hudby je zde na Spielberga s Williamsem netypicky utlumená, takže film vytváří dojem vzpomínky na něj již během jeho sledování.

Pamatuji si na Irréversible, There Will Be Blood, Revenant, Children of Men a Se7en jako na filmy, které mě posunuly z potřeby vnímat film obsahově na prašivého formalistu. Tím se v současné době ze mě taky stal zahořklý jedovatý děděk omdlívající u digitálních poloanimáků s obřím rozlišením a šedesátifrejmovým obrazem, nicméně nepopřu občas obavu, zdali jsem jen neztratil za tu dobu na citlivosti a prostě jsem třeba nezcyničtěl. Po poslední projekci Ryana můžu být naprosto v klidu, protože jsem 145 minut ani nemrknul (nepočítám ty čtyři příšerné scény, které se neodehrávají v Normandii). Tady nejde jenom o pohyb a kompozice záběrů, ale i o materiál (Kaminski využíval chemikálii, kterou protahoval filmová okna k desaturaci barev, tím, že se z nich odstranila stříbrná vlákna, tuto metodu mimochodem proslavil Khondji právě v Se7en) či přiznání a využívání technických limitací (fragmentování, rozpínavost světelných zdrojů). Přitom to vše v ještě neviděných úhlech, často budících pocit, jakoby kamera na tom místě byla omylem. Koneckonců během úvodní sekvence mnoho zúčastněných herců a statistů prý skrze kouř, výbuchy a všudypřítomný chaos vůbec kameru a štáb neviděli. Není divu, že Ryan stál u zrodu přerodu vnímání 2. světové války a stojí za následnou vlnou filmů, seriálů a počítačových her, kteří se snažily onen chaos a destrukci přenést v podobné intenzitě, jako se to povedlo zde. PS: nedávno jsem u známého viděl na nějaké moderní televizi kus tohoto filmu, kde je obraz upraven tak, aby působil jako natočený ve vyšším počtu frejmů a málem jsem to tam rozkopal. Docela mě mrzí, že spousta lidí uvidí už ten film pouze v takovémto formátu.

Potenciálně zajímavá výzva pro pole soudního dramatu, kde se střetává množství rozličných motivací je bohužel převrácená do tezovitéto buketu floskulí a instantních emocí. Celé to navíc vypadá nějak televizně.