Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Dokumentární

Recenze (1 769)

plakát

Skřivánci na niti (1969) 

Tak se ožeňte! Ideální ilustrace k mé (ne)oblíbené teorii o tom, že skutečná svoboda existuje pouze navzdory. Tak se nežeňte!

plakát

„Marečku, podejte mi pero!“ (1976) 

Tyhle Svěrák/Smoljak haha-chichi scénáře kde kvantita vtipu je jedinou kvalitou mi lezou dost na nervy, ale zase na druhou stranu, pokud měly filmy jako Marečku či Jáchyme, hoď ho do stroje sloužit jako skládka slabších vtipů, které se nevešly do cimrmanovských her, tak díky bohu za ně. Přesto musím uznat, že zanícení, se kterým se tu někteří herci vrhají do svých hlášek občas donutí si některé scény přetočit a dát si je od znovu. Kovaříkův klepající spodní ret při traumatické scéně "Ale Mlho...", nebo monolog o jedné větě a třiaosmdesáti slovech, který vede Weigel (čímž se zřejmě stal role modelem pro Lukáše Grygara) budiž jedněmi z příkladů.

plakát

Ať žijí duchové! (1977) 

Malé děti a muzikál jsou slova, která prý občas mumlám v těch nejhorečnatějších nočních můrách. Duchové mají sice celkem hezkou prázdninovou atmosféru, ale ve výsledku je to taková zmatená pionýrská agitačka, kde se děje všechno tak nějak náhodou, protože si všichni (krom Němečka, na jehož fígle s trpaslíkama jsem koukal skutečně uznale a fakt jsem ten trik nerozluštil, dokud jeden pajzl neseskočil na konci z tribuny mimo perspektivu) jen tak nějak blbnou před kamerou a plácaj hrozný hovadiny.

plakát

Cirkus v cirkuse (1975) 

Zjevně velmi drahá družba, která měla propagovat ruský cirkus, a to jak jednotlivé aktéry a skupiny, tak novou budovu státního cirkusu, která z technického hlediska fascinuje dodnes. Je zřejmé, že o čem ten příběh bude, se řešilo až úplně nakonec. U Lipského cirkusových filmech bych dal dost za to vědět, co si o těch šaškujících blbech kolem myslejí ty zvířata, který to tam musí povinně vytrpět. Přiznám se, že až do nedávna jsem si neuvědomoval úzký vztah bolševiků k cirkusu, ale těší mě, protože nesnáším celkem intenzivně oboje.

plakát

Tři chlapi na cestách (1973) 

Mohla to být zajímavá sonda do jednoho normalizačního jara v zemědělském průmyslu podepřeného nechtěně vtipnými budovatelskými vsuvkami typu "zootechnička v JZD již tři dny nejí, nespí a mlčky sleduje jeden bod na zdi, protože má o procento větší úhyn než byl plán."  Bohužel pokud se kdokoli z Lipskejch nedokáže opřít o cizí scénář, výsledkem jsou jejich obvyklé idiotské pokusy o rozpustilý humor a svérázné postavy, u kterých se fakt kroutíte trapností. Lubomír Lipský byl podle mě do konce života panic.

plakát

Na stříbrném glóbu (1988) 

Mám pocit, že mé dosud nejsilnější filmové momenty (ať už v režii Gaspara Noého, Alexeje Germana, ebo kameramanů Lubezkiho či Benoîta Debieho) pramení odsud. Trudno byt' zritelem v momentech knižních monologů. Ve všech ostatních momentech omračujícím způsobem neuchopitelně intenzivní, bolestivé dílo, kdy vztah k němu jsem shrnul v našich soukromých trachtacích s uživatelem Bush13 "Vždycky mě Zulawskiho filmy tak nějak animálně nadchnou, ale napoprvé je prostě nerozlousknu. Ani si nejsem jistý, zdali je to správná metoda, jak s nimi pracovat. " Jo, přesně takhle se z toho vykroutim. Nachtmahr Kraftstoff.

plakát

Nitram (2021) 

Jak očistný je po všech těch motivačních, redukovaných, aktualizovaných bio-sračkách mít možnost spolehnout se opět na Kurzela a jeho popis ohavného špinavého světa, kde není nic správně a nic není fér. Film Nitram nestraní svému tasmánskému Forrestu Gumpovi, nicméně ani jeho prostředí není ochotný vykreslit tak, aby mu nabídlo jakékoli východisko z jeho situace (navzdory tomu, že je to boháč, co svobodně cestuje po světě) a proto se vyústění filmu nakonec opírá o obhajobu gun-control, protože nás prostě chce přesvědčit, že podmínky pro vytváření osamělých střelců tu budou vždycky a proto jediná cesta jak je redukovat je redukovat počet zbraní ve společnosti. Tohle východisko ovšem trochu kulhá s komickou scénou ilegálního nákupu automatických zbraní. Já si ale stejně myslím, že onen dovětek byl až dodatečným a Kurzel s Grantem se jim museli zaštítit, aby si zajistili prachy do další inspekce nenávratně poškozené mysli. Vědomí, že někdy mezi Snowtownem a Nitramem přesvědčil Kurzel foxáky, že dokáže zahájit crowd-pleasing frančížu podle úspěšné počítačové hry mě baví jako máloco. Snad na to už velký hlavy zapomenou a další Star Wars budou dělat třeba Safdie bráchové.

plakát

Margrete - královna severu (2021) 

Což o to, že film na počátku přiznává, že se jedná pouze o fikci založenou na skutečnosti. Který film to tak nemá? Ono vlastně kdybychom se v tom chtěli hrabat, tak do podobné kategorie spadá i Svatá hora. Margrete se nakonec navzdory onomu úvodním varování od historické skutečnosti nijak velkolepě neodchyluje. K případu "Falešného Olafa" skutečně došlo, akorát ten, když přijal Margretino pozvání na dvůr, odhalil, že neumí ani slovo dánsky a frnk, šel rovnou na hranici. Vyřešeno. Žádný Sofiino dilema. Pro někoho snad nedostatečný dramatický oblouk, pro mě velmi zábavná představa montypythonovského závěru dramatického historického příběhu. Ale dobrá, přijímám tady svoji okrajovou pozici. Vraťme se zpátky na začátek. Je pochopitelné, že historické filmy musí skutečnosti upravovat pro účely dramatizace, poetizace, glajchšaltace, bagatelizace té obrazové informace, ale jak mám pak pochopit, že se tak činí proto, aby výsledkem byl snad nejnudnější film, co jsem kdy viděl. Bože můj jak já se nudil! Nero se tak nenudil, Oblomov se tak nenudil jako já během tohohle filmu. Celé to vypadá jak takový ty laciný hraný dokumenty a být to hůř nasvícené, čekal bych, že zpoza rohu každou chvíli vyleze Marek Eben. Z iluze doby neustále vytrhává lacinost kulis, databanková hudba (medieval_north_theme_drama.flac), vytváření z protagonostiky moderní progresivní hrdinku i instantní "dynamické scény", které jsou zjevně natočeny pro trailer, protože ve filmu vůbec nemusely být a vypadají většinou hrozně. Když se film potřicátý vrátil do té samé místnosti nasnímané z těch samých třech úhlů, zažil jsem dlouho nepocítěný strach z toho podívat se na to kolik stopáže ještě zbývá a popátý jsem se jal aplikovat kapky do očí, abych to ustál do konce. Milost! Některým lidem fakt musí stačit k satisfakci akorát to, když lidi chodí ve filmu v kožence.

plakát

Zabil jsem Einsteina, pánové... (1969) 

Vousaté ženy, kterým v práci zvoní alarmy na demonstrace, se odmítají pro muže holit, dokud ti nevynaleznou způsob, jakým o vousy definitivně přijít. A to i v případě, že se zrovna s nimi natáčí film, ke kterému přichází scénář přímo z OSN. Vedle toho si dělá Janžurka první (polariodové) selfie v dějinách filmu. No řekněte, že to nevypadá, jako upachtěná zápletka nějakého současného liberála se zánikem Římské říše v klopě, děsícího se, že mu emancipace sebere jeho nabytá privilegia. ___ Další z Lipskýho přepalů, kde se mu kamenem úrazu stala neschopnost uhlídat si rytmus u komedie, která dle scénáře měla stále gradovat. Jenomže pak je tam ten problém, že se to nesmí zasekávat na poselstvích o hrůze atomu, dlouhých striptýzech (leč uznávám, že nejsem cílovka, protože Brejchová je pro mě vizuálním ekvivalentem Moniky Babišové), špatně nasvícených přestřelkách a několika koncích. Navíc mi přišlo, že to proběhlo pod nějakýma dost tupýma korektorskýma nůžkama, které dávají tendenčně vyniknout větám jako "To máte v tom Princetonu divné způsoby!" namísto potenciálně dobrým vtipů. Každopádně filmům s Janžurkou se pod tři hvězdy nedává, protože ta ženská je prostě fantastický tele.