Renesco

Renesco

Tomáš Gruntorád

okres Praha
Bochnislav Faldini

homepage

11 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 18.6.2011  13:08
    Old Boy (2003)
    *****

    Park Chan-wook nepojímá pomstu čistě jako důsledek, ale zároveň i jako novou příčinu v kauzálním řetězci pomst, který sahá až do dětství dvou hlavních hrdinů. Problematizace role prapůvodce počáteční křivdy, která celý přítomný kolotoč kdysi roztočila, činí z aktu pomsty filozofický problém, ještě dynamizovaný psychologickým faktem, že člověk časem zapomíná na své skutky, které se jej nijak vážněji nedotýkaly, i když jimi mohl vážně zasáhnout do života jiného člověka. Oldboy však nezůstává pouze u zapomínání: nástroje manipulace s lidskou myslí (hypnóza, drogy) zároveň manipulují i syžetem, jelikož divák je veden hlediskem a vnitřními stavy Dae-sua, jehož vědomí je deformované. Těžce stylizovaný film tematicky spojuje celé dekády graficky návaznými záběry, přítomné dění porcuje eliptickým střihem a odpoutanou kamerou. Výsledkem je noirová atmosféra denního snění, v jehož lehkém oparu se Dae-su snaží vypátrat identitu a motivace svých protisil. Fungují zde kategorie záhadné ženy, jež by mohla být femme fatale, vnitřních monologů, na něž ostatní postavy reagují (jako by neexistovalo žádné dosud nevyzrazené tajemství o hrdinovi, který nad sebou nemá stoprocentní kontrolu), balancování na hraně šílenství a neustálá fluidnost rolí postav v příběhu. Jedinou divákovou jistotou je základní vědění, kdo hraje proti komu.

    • 18.6.2011  13:03
    Pohřeb (1984)
    ****

    Film velmi detailně rekonstruuje jednotlivé po sobě jdoucí fáze třídenního procesu buddhistického pohřbu. Jelikož buddhistická tradice pojímá zesnulého člověka jako poutníka, vyznívá 'Pohřeb' jako kuriózní road movie, v němž je hlavním hrdinou nebožtík, s nímž během různých obřadů přicházejí do styku stále nové a nové postavy (ukladači do rakve, kněží, příbuzní, sousedé, spalovač v krematoriu). V myriádě mikropříběhů postav dochází k potvrzení identity moderního Japonska skrze konfrontace mezi polaritami komického a tragického (humor a všudypřítomné projevy života, který „jde dál“ navzdory pozadí smutné situace), či ortodoxního a arbitrárního (děda nejprve nahlas, a poté formou gestikulace v zadním plánu stále přemýšlí, zdali je zesnulý umístěn dle staré tradice tváří k západu, zatímco ostatním je to jedno a snaží se jej přesvědčit, že je vše v pořádku). Oproti nepřekvapivě oscarovému dojáku 'Průvodce' (2008), v němž humor vychází spíše z manipulací s bezbrannými zesnulými, anebo z pojetí pohřební služby jako svérázné firmy, 'Pohřeb' představuje mnohem etičtější i optimističtější pohled na funerální i všednodenní aspekty v japonské kultuře.

    • 18.6.2011  13:00

    Pozitivní a energická romantická komedie z prostředí gay minority funguje v několika okamžicích pozastaveného toku vyprávění zároveň jako osvětový film, pojednávající o výhodách registrovaného partnerství. Dokumentaristické pasáže kombinují styl běžného narativního filmu s adresností divákovi (např. přednášky odříkávané přímo do kamery, umístěné na otáčivém jídelním stole, jímž si postavy otáčí dle potřeby k sobě). Dramatické pasáže poskytují běžné modelové situace, k nimž může v lidském životě dojít, které však mohou na řádně nezaregistrované partnery dopadnout tvrději než na ostatní segmenty populace. Typické japonské přehrávání a ztřeštěnost jsou pak vlastní spíše okrajovým postavám (manželé srazí chodce a hystericky kolem něho poskakují v hádce o to, jestli mělo cenu vyjet na nákupy autem), nežli kvartetu hlavních gay hrdinů, kteří si uchovávají střízlivý pohled na svět.

    • 18.6.2011  12:58
    Rudé pole (1987)
    ****

    Film se zdá být po většinu času rodinnou ságou, vyprávěnou z pozice vnuka, rekapitulujícího příběh setkání svých prarodičů, vedoucí k narození otce. V poslední třetině se však zlomí do okupačního dramatu za druhé čínsko-japonské války, během něhož je dosavadní sledování rodokmenu přetrženo podobně náhle a nečekaně, jak do běžného života vtrhávají katastrofy. Vysoce estetizovaný způsob snímání čirokových lánů připomene krásu všudypřítomných travin v 'Onibabě', stejně jako situování celého příběhu do otevřeného přírodního prostředí, které se v jisté fázi stává místem zkázy a neštěstí. Pole čiroku poslouží za svobodných dob jako místo tajné lásky prarodičů a početí otce, za okupace jde již o prostor smrti, který je sám destruován kvůli výstavbě železnice. Na rozdíl od filmu 'Sbohem, má konkubíno' nahlíží Čang I-mou na období japonské okupace jako na národní tragédii, jež vtrhla do idylického života a posílila politické sebeuvědomění Číňanů směrem k levici, zatímco jeho vrstevník Čchen Kchaj-ke ve svém díle vykresluje okupanty mnohem sympatičtějí, než jen jako počáteční impuls k budování „rudého zla.“ Otevřený konec 'Rudého pole' však podle mého názoru nijak nevykresluje Čang I-moua jako politického agitátora, kterého v něm mnozí vidí – barevná stylizace řady scén do červena může dost dobře symbolizovat komunismus jako krvavé šílenství, stejně jako úsvit nové ideologie.

    • 18.6.2011  12:50

    I přes značnou epickou šíři, pokrývající kapitoly z dějin pekinské opery na pozadí moderní čínské historie, má divák čas vstřebávat stylistické mistrovství filmu, spočívající v diagonálních kompozicích záběrů, užívání barevných filtrů, variování úhlů snímání a pohybů kamery, v bohaté mizanscéně, či husté zvukové stopě s četnými ruchovými motivy coby komentáři dialogů. Jedním z období, o nichž film vypráví, je i japonská okupace Číny během druhé čínsko-japonské války. Toto období je paradoxně reprezentováno jako nepřinášející výrazné dopady na čínský národ; Japonci jsou dokonce vylíčeni jako nadšení diváci čínské opery. Kontrapunkt k tomuto „zlatému věku“ představují všechny předchozí i následující etapy čínské historie bez japonské přítomnosti. Za předválečného režimu přihlížíme militarizaci umění fyzicky násilnou výchovou, v poválečné době dochází k lustracím umělců, kteří se nikdy nezajímali o povrchní problémy politiky a sledovali pouze možnost tvorby (což je perspektiva, z níž bychom mohli lépe pochopit pojem "prorežimní umělec"). Veškerá obvinění z příkoří je adresována čínské straně a její politice, hýbající životy i tvorbou všech postav a odhalené jako kořen všeho zla, jež se ve sledovaném období událo. Je to vlastně estetický pohled na postavení tematicky i technicky "stagnujícího" umělce v dynamicky se měnícím čase, prostoru a ideologickém ovzduší.

    • 18.6.2011  12:41
    Zen (2009)
    ****

    Historický film o příchodu zenového učení do Japonska a jeho tamějších počátcích je překvapivou výjimkou ve filmografii Banmeie Takahashiho, specializujícího se jinak na žánr pinku. Pro diváky nezasvěcené do historického a kulturního kontextu spojeného se zenem se může jednat o vysoce abstraktní film bez sebemenší sebevysvětlující tendence, což však není nijak vzácný rys u filmů, popisujících podrobně různé japonské kulturními fenomény, jež mohou být japonskému publiku známy, zatímco nejaponskému ne (např. proces buddhistického pohřbu v Pohřbu, či život a ukázky z díla Yukia Mishimy v Mishima: A Life in Four Chapters). Krása snímku spočívá především v zachycení filosofické podstaty asijských náboženství, ve svobodě jednání během náboženské praxe, která dosahuje až magických účinků a kontruje svojí idiosynkrazií náboženstvím doktrinálním.

    • 8.6.2011  23:27
    Purukogi (2007)
    ****

    Festivalový film o kulinářské soutěži mediované japonskou televizí je moderní variací věčného příběhu o souboji dvou protisil, které se na smrt nenávidí, ozvláštněnou výběrem bojových podmínek a prostředků. Japonský restauratér, vyznávající tradiční japonskou kuchyni, pozvolna chudne vinou korejského restauratéra, přinášejícího zákazníkům alternativu v podobě vnitřností. Oba tábory posílají své nejmladší zástupce do televize bojovat o gastronomickou identitu. Do formy filmu tak prosakuje estetika japonských televizních show, proslulých afektovanými performancemi moderátorů v kudrnatých blond parukách. Spolu se způsobem boje se změnila i role duchovního zasvětitele, připravujícího své žáky na finální boj. Starý moudrý dědeček v éře internetu již neučí své vnuky bojovým uměním, aby jejich soupeři pocítili pár tvrdých ran na těle – pouze ochutnává degustační porce a cokoli, co nedosahuje ideální chuťové formy, smetává se znuděným výrazem ze stolu.

    • 8.6.2011  22:55

    Společné dílo Schlöndorffa a von Trotty představuje sociálně-kritický pohled na sousední Východní Německo, na praktiky tamních bezpečnostních složek a socialistických médií obecně. Do filmu pronikly postupy a témata frauenfilmu (silnou hrdinkou je osamělá žena, jejíž způsoby trávení volného času jsou lustrovány policií, čímž se zakládá sebereflexivní pohled postavy do vlastního nitra) a soudobé aktuální motivy terorismu. Konvenční filmová forma, posilující divákovu orientaci v čase a prostoru vloženými titulky s datací, je jen vzácně komplikována vkládáním záběrů z průmyslových či amatérských kamer, jejichž voyeuristická vlezlost do životů nevinných lidí je ještě zesílena efektem vlasového kříže, zaměřujícího postavy v obraze jako lovnou zvěř na odstřel. Pojmy život, čest, něžnost (v jejichž intencích nahlíží Katharina Blumová aspekty lidské existence a interakcí) jsou ve východoněmecké realitě devalvovány na pouhou dotěrnost, která je „jen jednostranným aktem“, likvidujícím lidskou důstojnost a v konečném důsledku i životy.

    • 8.6.2011  22:54
    Tetování (1967)
    ***

    Čím je film tak divácký, když rezignuje na chronologický časový řád, prezentuje symbolické akce, mezigenerační konflikty a prakticky nepřináší vzory pro diváckou identifikaci s postavami? Především zapojením kriminálního rámce, milostných scén a rekvizit, spjatých se sexuální i generační revolucí (gramodesky a hudební plakáty, bigbítová hudba, zbraň, která zcela jistě před závěrem vystřelí na „ideového nepřítele“). Cesta nezletilého sirotka Benna k nezávislosti je podmíněna závislostí na dospělých vzorech, které jsou však špatné, protože servilní a infantilní. Zástupci obou z generačních skupin touží požívat přednosti té druhé: mladí chtějí žít, či alespoň působit nezávisle a zkušeně, dospělí pak chorobně touží vlastnit ztracené mládí, což je patrné z až fetišistického vztahu pěstouna ke své schovance. Mladí rebelové nemají cíl, směr, ze dvou variant si vybírají ty divácky nepochopitelnější. Stejně nezralý a nepochopitelný je svět rodičů, vděčných za to, že mohou alespoň jednostranně interagovat se zástupci mladší generace.

    • 8.6.2011  22:52
    Taxi zum Klo (1980)
    ****

    Autobiografický queer film, svým tvůrcem hrdě označený za vzniklý v rámci německého školského systému, zobrazuje takové aspekty všednodennosti a aktivity pravidelné povahy v lidském životě, jichž si jiné filmy běžně nevšímají (vykonávání potřeby, seznamovací posezení na záchodcích, explicitní sex). Přestože se příběh odehrává v zimním období, s humorem exponované postavy gayů jsou schopné prožívat erotická dobrodružství v exteriérech, či vypálit na sněhem zapadané kapotě auta otisk ruky. Ripploh vtipně aktivizuje roli mimoobrazového prostoru, pro kontextualizaci či zjemnění zapojuje archivní metráž z němých erotických i zvukových fikčních filmů, místy inklinuje ke campu (maškarní party, nechutné zpovědi prostitutky, výuka o vnitřních orgánech).

    • 8.6.2011  22:51

    Sociálně-kritický arbeiterfilm a melodram v jednom nám představuje arbeitery německého původu, vymezující se ostře vůči gastarbeiterům z islámských i východoevropských zemí. Příčinou nedůvěry a nenávisti Němců k cizincům zde může být pocit konkurence na trhu práce v období po útlumu německého ekonomického zázraku, ale také i vliv dosud čerstvých vzpomínek na teroristický útok skupiny Černé září během mnichovských olympijských her v roce 1972. Po téměř třiceti letech od konce II. světové války je tak v německé společnosti stále přítomný stín homofobie, nenávisti a lustrací, stejně jako odkaz Hitlera coby jakési národní pop-star (např. Emmi touží celé dekády navštívit Hitlerovu oblíbenou restauraci a sen si splní rovnou při své svatební hostině). Vžité stereotypy myšlení (a s nimi i vývoj příběhu) však dokáže komplikovat pragmatická přirozenost lidská – radikalismus zde není skutečnou determinantou německé duše, ale pouze jedním z jejích odstínů, je jen pózou pro zachování tváře před ostatními Němci. Německá povaha je chaotická a ve svobodné době bez Vůdce neví, co si má vlastně počít.

    • 8.6.2011  22:48
    Stav věcí (1982)
    ****

    Pro 'Stav věcí' je typická všestrannost a mnohost kvalit, spojených s lidmi, podílejícími se na vzniku uměleckého snímku evropského střihu. Hovoří se zde mnoha jazyky (anglicky, portugalsky, francouzsky), postavy ve fázi čekání na znovuobnovení natáčení prožívají či způsobují několik žánrově laděných situací (pár milenců zakládá romantický akcent, mluvka s hypochondrickou historií komický, zdeptaný debutující scenárista psychologický, bouřící vlny s kotvou, vrženou přímo do pokoje režiséra, katastrofický). Když nenatáčí film, postavy poslouchají či produkují hudbu, čtou či píší literaturu, fotografují. Film se (i explicitně) hlásí k mnoha kinematografickým odkazům. Hledání amerického producenta na útěku pak přesune žánrové ladění do polohy road movie a gangsterky, v níž se střílí po představitelích art cinema ostrými.

    • 8.6.2011  22:46

    Film sleduje logiku bezcílného a nikdy nekončícího rozlučování se se včerejškem, monotematicky ubíjejícího životního stylu stálé změny prostředí a zaměstnání v zatuchlém světě bezvýznamných autorit a šedivých úředníků. Kromě bezvýchodné konfrontace se starým řádem dopřává Kluge své hrdince i absurdní genderové ponížení - oproti vznešeným mužským vzdělancům, vzdělavatelům a milovníkům vážné hudby ji staví do pozice nevzdělané, nekompetentní, dokonce primitivní bytosti, jíž je třeba učit banality a umlčovat v těžších pasážích hudební interpretace, a jejíž intelekt není schopen ani reprodukce věty, kterou slyšela před pěti vteřinami. Formální systém, loučící se s „papaskinem“, pracuje především se zcizovacími efekty, nutícími diváka uvědomit si nekonvenční styl.

    • 8.6.2011  22:44

    Fassbinderova melodramatická tragédie o prospěchářství a příspěvek ke queer cinema chronologicky sleduje vzestup prostého cirkusového performera, vstupujícího díky výhře v loterii do „lepší společnosti“ plné podvodníků a zkrachovalých obchodníků. Film pro své zasazení do čistě gay prostředí, které si vystačí bez vícera heterosexuálních postav, přináší jakousi typologii gayů, pokrývající celou škálu povahových kategorií (zrádce, zrazený, mstitel, bezbranný, apod.). Hlavní postavu prosťáčka žene cit, láska, v uměleckém vkusu příklon k populárním žánrům. Protřelým nabobům je naopak vlastní rozum, vypočítavost, lpění na bontonu a noblese, tíhnutí k nestravitelnému kýči. Tato definice „vznešených“ se však v závěru ukazuje býti pouhou hrou, maskou, způsobem, jak investovat cizí peníze do starožitností, a následně onen brak bez lítosti zase prodat. Jak si hrdinové stále něco kupují a pořizují, Fassbinder výrazně pracuje s barvou rekvizit i prostor, vyjadřující emocionální stav postav. Ani v tomto filmu nechybí hypnotická muzikální vložka ženské interpretky, odehrávající se tentokrát v gay klubu a na playback coby stravitelnější alternativa k operám a vážné hudbě, jíž vyznávají Fassbinderovi snobi.

    • 8.6.2011  22:42

    Tento frauenfilm zobrazuje životy postav s podobnou těžkostí, jaké je vystavena hned v úvodu nacistická vlajka pod náporem much, které na ni usedají, jako by byla v dobách své největší slávy již mršinou. Obdobně jako v několika filmech Fassbinderových, i zde je stín nacismu po letech či dekádách stále přítomný. Sanders-Brahmsová je však mnohem dekadentnější v zobrazování jeho dopadu na postavy. Nespatříme kontexty a příčiny - vraždy, popravy, transporty smrti. Sledujeme jen zruinované, zdeformované, paralyzované postavy, páchající ve svobodné době po válce bez explicitně vyjádřených motivací srovnatelné zlo a podstupující srovnatelnou bolest. Film může svou strategií svěření režisérčina autobiografického vyprávění doposud nenarozenému, v jistých fázích děje dokonce dosud nepočatému dítěti, připomenout Plechový bubínek. Podobně může dovršením totálního rozkladu rodiny i psychiky hlavních postav v okamžiku, kdy ze sdělovacích prostředků promlouvá Adenauer o ekonomickém zázraku, odkazovat ke smrti v nejlepším z Manželství Marie Braunové.

    • 8.6.2011  22:40
    Muži (1985)
    ****

    V komerčně úspěšné komedii od ženy o mužích opouští hlavní hrdina stereotyp všedního života průměrného Němce 80. let – stresující kancelářskou práci, příležitostnou nevěru a rodinný život, na který nezbývá čas – a stává se po odhalení manželčiny nevěry obyčejným povalečem, přesidlujícím do pronajatého bytu. Jedině z této pozice může zrevidovat svůj vztah s manželkou, a zjistit, že ženy dávají přednost těm mužům, kteří na ně mají čas. Německá „comedy of remarriage“ směřuje k finální výměně rolí dvou soků (z manažera se stává pobuda a z pobudy manažer), k návratu k původnímu statu quo, a záměny identit řeší skrze prosté natažení gorilí masky.

    • 8.6.2011  22:38

    Ženský film, silně stylizovaný do jakési prostorově i časově často diskontinuitní rapidmontáže, prezentuje hledisko venkovské holčičky, sledující události druhé světové války a 50. let, hrozících novou, atomovou válkou. Dětský pohled a dětské chápání coby filtr zde posunuje ve své podstatě dramatické situace do polohy roztomilého defilé různých postav a postaviček před očima hlavní hrdinky, z jejíhož bdění i snění jsou obrazy zkonstruovány. Rozpor mezi dramatičností událostí (např. loučení s otcem, rukujícím do války) a jejich výsledným komickým, leckdy i hřejivým vyzněním, je zesílen repetitivní hudbou, jako vystřiženou z dětských seriálů. Za další zcizovací postup lze považovat čistě typové herectví. Film lze těžko považovat za narativní, spíše za vizualizaci série vzpomínek, snů a vjemů.

    • 8.6.2011  22:34
    Lina Braake (1975)
    ****

    Banka ožebračí penzistku a donutí ji odstěhovat se do domova důchodců. A tak se dáma po seznámení s tamním svěřencem s minulostí daňového podvodníka rozhodne ožebračit zase banku. Hořká komedie, odehrávající se v prostoru, běžně nahlíženém jako odkladiště nepotřebných či poslední štace, se snaží demonstrovat, že penzisté dokáží vracet údery, jež jim společnost necitlivě uštědřuje. Film si pohrává s konvencemi gangstersky a skrze rodinu balkánského holiče, toužícího vrátit se zpět do vlasti, se dotýká i gastarbeiterů, jejichž lidský přístup ke stařence je zcela odlišný od přístupu německého, snažícího se seniora okrást, přehlédnout či upozadit.

    • 8.6.2011  22:32

    Celovečerní rozvinutí Fassbinderova krátkého filmu 'Das Kleine Chaos' (1966) sleduje kriminální dráhu trojice malých ryb - dvou mužů a jedné ženy -, zainteresovaných na periferii v pasáctví, loupežných přepadeních i příležitostných vraždách. Ze všech aspektů života zmrtvělých postav jako by se vytratila emocionalita. Zabíjejí, vyznávají si lásku, žárlí, ocitají se u výslechů či v přestřelkách, ovšem ve všech těchto pohnutích jsou jejich tváře i těla statičtější než téměř nehybná kamera. Dílo uvozuje příznačná sekvence násilného vydírání, v níž se trojice bizarních agentů snaží přimět narušovatele pořádku ke spolupráci – k ukončení činnosti na vlastní pěst a splynutí se systémem. Podrobení se navyklému způsobu práce s konvencemi pochopitelně nenastává ani v tomto filmu, ani v soudobé německé kinematografii.

    • 8.6.2011  22:30

    Road movie o hledání inspirace k tvorbě svede náhodně dohromady šest postav, vyprávějících si na cestách Německem své sny, pocity a zážitky, a předčítajících ostatním ze své básnické tvorby. Za jednotlivými fragmenty, dávanými postavami k dobru, lze vidět jen drobné životní postřehy či žánrové pointy, které samy o sobě, bez „protažení“ do nějaké souvislé a jednotící formy, nic neznamenají. Wenders se vyjadřuje k důležitosti vyprávění, které dle něho tvoří kostru umělecké tvorby - ve filmu, který přímo demonstruje, jak je logika volně řazených point, myšlenek a pocitů, narušující logiku vývoje příběhu, matoucí a frustrující.

    • 8.6.2011  22:28

    Pro toto road movie Wima Wenderse jsou od počátku až do konce typická nenaplněná očekávání a od nich se odvíjející divácká očekávání nenaplnění. Postavy nedokáží dostát svým vytyčeným cílům: smluvené schůzky se neuskutečňují, deadliny se nedodržují, vtipy se nedoříkávají do konce a na dětské hádanky nikdo nehledá odpověď. Neschopnost v jednání je však vyvážena posedlostí (nejen televizní) kontemplace během křižování venkovskými i městskými oblastmi. Klíčovým formálním prostředkem filmu je snímání, mezi jehož specifika lze krom vysoce zrnitého černobílého obrazu zařadit četné užívání hlediskových záběrů, často kombinovaných s pohybem kamery. Postavy fotografují, panoramují pohledem, anebo jen - usazeni v jedoucích automobilech, vlacích, nadzemkách, lodích či letadlech - nechávají krajinu ubíhat před svýma očima ve stylu fenoménu „phantom rides“ z počátků kinematografie.

    • 10.4.2011  19:39

    Snad jediný film pro děti, kde se hodnotí prsa spolužaček a kde zazní věta, že dobrý hospodář zpracuje "i to hovno". Navíc je sympatické, že sport je propagován nenásilně a v osobě otce hlavního hrdiny nachází i pádně argumentujícího odpůrce-pivaře, který přirozeným neherectvím a humorem získává diváky na svou stranu. Názorů na svět je zde více, ale zádný není nějak ostře potírán. Každý si vlastně přijde na své, nejvíce však bohužel příznivci Dalibora Jandy a jeho "hitů".

    • 2.12.2010  16:22

    Další české machrování s nádechem undergroundové revolty z bezpečné pozice dvaceti let po revoluci. Další seznam povinných rekvizit a situací, které se musí objevit před kamerou (tentokrát se mi zdá, že až neúnosně obsáhlý). Film přeplácaný jako grafické a vizuální řešení jeho úvodních či závěrečných titulků. Nic nepomůžou neznámé tváře některých herců, ty variace historek jsou už tak zautomatizované (některé dokonce rovnou vykradené, např. z písní Ivo Jahelky), že tu vlastně není nic nového.

    • 2.12.2010  16:07

    Pro mě je to kromě pohodové, neslzavé lesbické story i pěkný příběh o nadšené investigaci, o rozhodnutí přispět k mikrohistoriím kinematografie vlastním výzkumem (zde jde o sestavení biografie černošské herečky, jejíž skutečné jméno se nikdy neobjevilo v titulcích). Zájmovou badatelskou činnost hrdinky samozřejmě střídají etapy soukromého i pracovního života, který se odehrává v útulném prostředí videopůjčovny - v prostoru, kde obsluha nakoukává ty nejzapadlejší kousky z dějin kinematografie, přičemž začíná cítit potřebu podat o jejich estetice nějakou zprávu širší veřejnosti milovníků filmu (podobně jako své publikum na neznámé perly minulosti navedl např. "maniak z videopůjčovny" Tarantino svými filmy).

    • 2.12.2010  12:36

    Vyšetřování vraždy, spáchané v temném tunelu, je zde jen motivací pro rozehrání žánrových her s konvencemi drsné osmdesátkové kriminálky, či místy i se čtyřicítkovým filmem-noir, kdy se mísí drsná dynamická televizní estetika s pozvolným budováním atmosféry v přítmí nočního "doupěte neřesti". To vše je obohaceno o lesbicky orientovanou síť vztahů mezi hlavními postavami, které jsou čistě typově ztvárněny (vyšetřovatelka - vyšetřovaná femme fatale - vražedkyně). Film se nezajímá o jejich minulost, soukromí, plasticky vykreslený charakter. Jde jen o přítomné jednání a vášně postav, kderé dokonale pasují do formátu středometrážního filmu tak, aby vyzněly jedinečně.

    • 30.11.2010  01:28
    3 sirky ozáří noc (studentský film) (2010)
    *

    Bez toho rádoby hravého aristokratického oparu, obestírajícího žebráky dvacet let po restituci (anebo čtyřicet let po Jakubiskovi, kdy byly tyhle hry nové a ještě dobré) i s jejich bezvýznamnými problémy, to už v našem filmu asi nejde. Největší inovací stříbrného plátna a zároveň postmoderního umění je pak do očí bijící motiv tajemné truhly, kolem níž se stále přešlapuje a mlží, aby se jejím obsahem mohlo stát cokoliv, co chceme:)

    • 19.8.2010  00:19

    Je těžké pokoušet se vůbec nějak hodnotit filmové perly československé budovatelské éry. Většinou přinášejí až tak precizně vyšperkované rozlišení mezi "dobrem" a "zlem" uvnitř fikčního světa, podpořené všemi možnými prostředky jako hereckými projevy, replikami, rekvizitami, kostýmy i hudbou, jíž postavy v soukromí poslouchají, jako bychom sledovali spíše pohádky. Toto je navíc pohádka muzikálová. Všudypřítomné úsměvy a objetí už v dnešní individualismem poznamenané době působí spíše homoeroticky, než aby fungovaly jako projev lásky k svazáckému bližnímu; jedinou nadčasovou postavou tak klasicky zůstává ta záporná (Jiří Adamíra), mající komickou tendenci opíjet členy tanečního souboru po barech ve snaze sabotovat mu představení. Dobový kontext toho filmu už je tak neaktuální a vzdálený, že film krom historické hodnoty přináší už jen dost špatně natočenou, muzikálovými čísly neúnosně natahovanou prču.

    • 17.8.2010  22:59

    Tímto filmem (z něhož se dochovalo pouze torzo) Méliès snad nejvíce problematizuje škatulku "pohádkového iluzionistického dědečka", jíž ho mnozí teoretici striktně odlišují od "realisticky zaměřených" bratří Lumièrů. Přitom "Les incendiaires" jsou realistickým dramatem par excellence - pojednávají o zločinu a trestu, pracují s exteriérovými záběry, svižným tempem, autenticky nasnímanými "atrakcemi" typu zásek sekery do hlavy či poprava gilotinou...Rok 1906 se ukazuje být v tvorbě Mélièse vůbec zlomovým: právě v tomto období začínají z jeho dílny vycházet stále častěji snímky, které mají příchuť fatality, anebo vyloženě tragický konec (např. pohádka "Les quatre cents farces du diable").

    • 13.3.2010  12:11
    Ratatouille (2007)
    *****

    Vynikající film o životě a síle nezapřít sebe sama, který musí chytit za srdce každého umělce a každého kritika, ať už je umělcem nebo kritikem myšlen naprosto kdokoliv.

    • 10.12.2009  03:38
    Muška (1967)
    *****

    Film o dívce ve školním věku, která je z celé své čtyřčlenné rodiny paradoxně nejdospělejším členem - mlčky pečuje o nemohoucí matku i mladšího bratra, mlčky vydělává na alkohol svému troskoidnímu otci a beze slova naváže poměr s pytlákem, který by mohl být jejím strýčkem. Film, v němž Bresson bez zbytečných dialogů uvádí čistě střihovými prostředky své postavy-modely a jejich prohnilost (dvojí přípitek = dohoda kumpánů; ruka na plachtě = pohled na kontraband zakázán; kalhoty na zemi = exhibicionismus). A do třetice všeho dobrého film s nejestetičtější a nejodevzdanější sebevraždou.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace