Davson

Mars a Avril je typický případ filmu, který doplací na to, že je příliš osobní. Režisér na realizaci tohoto snímku, debutu, údajně pracoval celých 10 let, svému projektu věřil až moc a ztratil potřebný odstup. Výsledkem je sci-fi, která je sice barevně bohatá a má svoje světlejší momenty, ale taky je plytce filozofická s moudry alá Coelho a snaží se obsáhnout až příliš mnoho motivů, témat a myšlenek, aniž by cokoliv z toho bylo nějak výrazněji rozvinuto. Film o všem a zároveň o ničem. Tak trochu mi Mars a Avril připomíná Pana Nikoho, naštěstí to však není tak kýčovité, uřvané a dlouhé a tudíž mnohem snesitelnější.

Dostal jsem přesně to, co jsem čekal a v co doufal. Hezký mix komedie a sociálního dramatu v podobném duchu jako Hledá se Eric. Jasně, je to "jen" taková taková moderní pohádka a dalo by se tomu leccos vytknout (třeba bych uvítal větší prokreslení vztahu hlavního páru), ale čert to vem, styl humoru mi naprosto sednul. Nejlepší reklama na skotskou whisky, co jsem kdy viděl. Jděte do háje s tím nízkým hodnocením:)

Ač natočený íránským klasikem, Amirem Naderim, působí film "čistě japonsky" (jako kdyby na režisérské židli seděl Sono nebo Kitano). Velice zajímavý příběh mladého neúspěšného režiséra a cinefila, který si nechává rozbíjet ústa za peníze, aby splatil dluh jakuze (jedna rána za 5000 jenů, no, nekupte to). A taky film, kde je sebedestruktivní chování povýšené na umělecký manifest. Pocta velkým režisérům minulosti, film pro milovníky klasik.

Coby portrét osamělého zabijáka, pařížského samuaje, výborné, podmanivé, coby krimi bohužel spíše průměrné. Delon je vynikající, stačí mu držet kamennou tvář, sotva pohne obočím a přesto si získává všechny sympatie, atmosféra taky fajn, ale kriminální zápletka nenadchne.

Satyricon 21. století. Dekadentní film o dekadentní společnosti, hnaný do absurdna a grotesknosti. Zvráceně uhrančivá sebedestruktivní road-movie v ulicích pološíleného New Yorku. Nastavování zrcadel v tom nejlepším slova smyslu. Pattinson hraje jako ďas a všichni jeho kolegové taky. Odmítavé reakce chápu, ale nesouhlasím s nimi. To, co většinu lidí iritovalo, to mě naopak stimulovalo a líbilo se. Nekompromisní film, na jehož vlnu se musíte naladit, jinak proklejete všechny, kdo se na tom podíleli. Od režiséra, přes klapku, až po catering. V srpnu se uvidíme znovu v kině, mezitím si nechám vyšetřit prostatu.

Pořádná pecka teleskopickým obuškem přímo mezi oči! Vicarimu se v jeho rekonstrukci brutálního a neopodstatněného policejního zákroku proti demonstratům a anarchistům daří zachovávat jistý odstup, film nevytváří zbytečný patos, zároveň však není ani příliš chladný a odtažitý. Stačí lehké představení několika postav, aby násilí na plátně mělo velice nepříjemný až nechutný efekt. Film, ve kterém nespravedlnost a násilí opravdu bolí. Nějakou dobu se teď budu dívat na každého policajta jako na potenciální mlátičku, která jen čeká na záminku, aby mi mohla zlámat všechny kosti v těle.

Mungiu v této zajímavé variaci na téma "Cesta do pekla jest dlážděna dobrými úmysly" stylisticky navazuje na svůj předchozí film. Opět velmi dlouhé vycizelované záběry s propracovanou mizanscénou. Ač většinu stopáže vyplňují dialogy, film nesklouzne ke statičnosti a rozhlasové hře. Jen mi zde scházela tíživost a gradace atmosféry jako u 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Na druhé straně kopců mě nechalo trochu netečným.

Takhle má vypadat správný brutální akčňák. Pořád se něco děje, člověk nemá pomalu šanci vydechnout, působivá choregorafie soubojů a hlavně, i přes velmi dynamickou kameru a rychlý střih je situace na plátně vždy přehledná a divák se neztrácí v tom, kdo komu zrovna nakopává prdel. Jenom ten dějový rámec, do kterého je všechna akce napasována, působí úsměvně a evidentně je tam jen z nutnosti, aby se jednotlivé akční scény nějak poslepovaly dohromady a daly celkově jakž takž smysl. Raději ale nad nějakým příběhem a jeho logikou vůbec nepřemýšlet a místo toho nechat v sobě probudit zvrácenou stránku svoji osobnosti. Pokud žádnou takovou nemáte, tak se na to rovnou vykašlete.

Psychoanalytik by jistě dokázal mluvit o tomto filmu hodiny a hodiny a rozebírat různé metafory (ty základní jsou jasné - dům coby lidská hlava, labyrint uvnitř domu coby paměť, bažina coby svědomí, duchové coby útržky zašlých vzpomínek atd.), ale já myslím, že lepší je nebrat tento film příliš vážně a užívat si podvratný humor a režisérovu filmařskou ekvilibristiku. Formální stránka je prostě nádherná - skvělá práce se světlem a stíny, brutální střih, netradiční záběry kamery, střídání různých starých i moderní postupů a stylů. Ve výsledku psychoanalytický avantgardní film noir říznutý absurdní komedií. Spousta lidí to zajisté odstřelí coby "blbost pro pseudointelektuály", ale není to nutné, berte ten film s nadsázkou:)

Tvůrci se snaží být vtipní a nápadití, ale zoufale jim to nejde, chybí tomu pevné vedení a navíc nikdo z nich neumí hrát, všichni jsou dřevění ochotníci. Nejzábavnější jsou úvodní titulky, slibná očekávání však nepřežijou první dvacetiminutovku, jak už to, bohužel, u podobných nezávislých experimentů bývá. Fajn, chlapci a děvčata, natočili jste si svůj vlastní film, to je hezké, ale příště si pokud možno najděte režiséra, dramaturga a učitele herectví. Takhle je to takové hezky vypadající kamerové cvičení, které mě v zásadě nijak neiritovalo, ale zapomenu na to v nejkratší možné době.