Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (755)

plakát

Kolo času (2021) (seriál) 

Z knih se teprve prokousávám čtyřkou, ale po jisté míře skepticismu v průběhu prvních sedmi epizod se všechno zhroutilo s epizodou osmou. Aneb začínali jsme cca někde na úrovni kvality šesté sezóny Game of Thrones a během osmi dílů jsme skončili na úrovni sezóny osmé. --------------- Ještě to chci nechat uzrát, takže podrobnější komentář doplním, ale takhle znechucený jsem už dlouho nebyl. Jestli je tohle předzvěst amazoního Tolkiena, tak to potěš koště. --------------- Nejde jen o věrnost příběhu či lore (i když o ty jde přece taky, krucinál!), ale i o postavy (protagonista je naprosto zbytečný, protože všechny scény rozvíjející jeho charakter byly odmazány a všechny "awesome" okamžiky byly dány některé z ženských hrdinek - kdyby tam nebyl, vyšlo by to nastejno; Perrin je naprosto nejzbytečnější postava vůbec), zmatený nelogický mišmaš, u kterého ani netušíte, proč bylo něco (relativně) funkčního měněno (absolutní neděj střídá zvracení informací, často ne zcela odpovídajících světu či systému magie, nastaveného předlohou), do toho špatný střih, špatná režie, místy mizerné herecké výkony. V některých případech (závěr sezóny) naprosto odporné triky. Všechno působí jako kostymérna nebo nějaká virtuální projekce, naprosto absentuje pocit, že jde o realitu a že tam někdo skutečně žije. Proč tohle šlo před dvaceti lety u LOTR a před deseti v Game of Thrones, ale ne teď a tady? --------------- Plus ten problém, který trápil sequelovou trilogii Star Wars, totiž že muži jsou všichni zbyteční, nekompetentní nebo zlí (případně libovolná kombinace), zatímco ženy jsou tak absurdně mocné, až nechápete, proč vůbec nějaký konflikt existuje (v magii naprosto netrénovaná puboška vzkřísí jinou postavu z mrtvých, jako by se nechumelilo). Toto bije do očí zejména proto, že předloha je v tomto ohledu dost vyvážená - úžasné okamžiky, moc i bezmoc, trapnost, odvahu, zbabělost, variaci osudů nacházíme v knihách rozloženy mezi pohlaví rovnoměrně (v tomto ohledu jsou knihy dost egalitářské), ale pro současného diváka má být tohle - zdá se - málo, musíme mít GIRL POWER a tlak hraničící až s otevřenou misandrií. --------------- Nadto... sezóna krátká, OK, ale zatímco si nenajdeme čas na dvě třetiny věcí z knihy, ať už důležitých nebo takových, co by třeba aspoň dotvářely atmosféru, rozhodně si najdeme čas na náhodné soulože childhood sweethearts Randa a Egwene, lesbické románky a bisexuální-polyamorní Warders (všechny tři případy v předloze absentující). Ať už se vám tato inkluze líbí či nikoliv, je vidět, co vnímá Judkins jako důležité zachytit a divákům zprostředkovat přednostně. --------------- Váhal jsem mezi jednou a dvěma hvězdami, ale po tom naprostém průseru, kterým je závěr sezóny, jsem prostě příliš naštvaný, protože ač mám přečtenou ani ne třetinu předlohy, už teď mi na tom světě a těch postavách záleží dost. Rozhodně víc než Rafu Judkinsovi.

plakát

Postřižiny (1980) 

Že Menzel a Hrabal není totéž, že Hrabal a Hrabal také není totéž a že povšechnou ideu o těch třech posledních získávali a nadále získávají lidičkové z Čech primárně skrze toho prvního jmenovaného je pravda fousatá, ohraná, zbídačená neustálým vytahováním ze skříně, takže nebudu zde rozebírat, nakolik si Jirka Menzel z Hrabalova pábitelství učinil právě tady a právě tímto způsobem jakési své bezkonfliktní kýčaření, jakýsi svůj Biedermeier, protože to není otázka, která nám s něčím pomůže, ale soustřeďme se spíše na fakt, že i tohoto “laciného” postupu, pomáhajícího ukotvit lid za normalizace v tenatech hedonistických žranic, lze přesto využít k chvále a kráse toho, co sice nepřetrvává, neb pouze stvořeno jest, ale přesto na zámysl tvůrce jakéhosi svou velebností, důstojností, opojností popravdě upomíná, ať už se jedná o zemitý pokrm, štiplavou, říznou, rezatou tekutinu, kterou správce pivovaru snaživě vyrábí a/nebo paní správcovou, která v sobě v uhrančivosti sobě vlastní svádí všecka témata, všecky pohledy, vše, co tvůrce chce a snad i měl by říci, zatímco poživačný režisér ji ohmatává svým neširokoúhlým okem právě tak, jako by ji toužil ohmatávat divák, protože ono vtělení Vašárky do role, do symbolu, je až bolestné svou přítomností a přitom nedosažitelností, protože její joie de vivre, ať už se sytí pohledy všech těch obšourných chlapů okolo či tučnými, nezdravými, pokrmy, ať už koketuje s Pepinem a radostně šplhá na komín či se nechává laskat elektřinou a ozónem, ať už předstírá nemohoucnost či nachmelená olizuje svou krev z prstu, vždy zpřítomňuje ženství, které rozhazuje, a to zároveň v textu díla postavy (snad spíše figurky) či v metanarativu diváka, protože přece jen velmi omezená úroveň toho všeho se snad sluší a patří (ale hlavně sluší) a v tomto pak je oním klíčem ke “starým, dobrým časům”, které je třeba oplakávat, do kterých je třeba utíkat, které je třeba milovat, neboť přece nemohu být sám, kdo trne a je smuten, když film se chýlí ke konci a přijde zkracování a zužitnění a zefektivnění všeho a všech, jako přestup do doby, kdy dlouhé vlasy, které sloužily na oslavu a okrasu a na léčení Francina z chmur jsou odsunuty, odstraněny, odstřiženy, kdy valachy nahradí automobil, kdy návštěvu nahradí telefon a píseň matky ukolébávající malé dítě pak rádio, které sice má ještě onen romantický osten, onu stránku, pro niž bude lze vzdychat a na niž bude lze krasosmutně vzpomínat, ale přeci jen už je jiné, studenější, méně lidské, než kdy byl matky hlas, který ukolébavky zpívával, a proto vězte tedy, že nezáleží ani tolik na Hrabalovi samém a dokonce nezáleží tolik ani na Menzelově talentu či jeho absenci, protože cítíte-li výše uvedené stejně jako já, jako on a jako my všichni, jevil by se snímek jako nutný k vidění, ale přesto přese všechno se zkrátka nemohu ubránit tomu základnímu pravidlu, které vypoví o vaší možnosti užít si Postřižiny úplně, od a do zet, a to v citaci dávno proslulé parodické reklamy kultovní České sody: Magda: Jak se vám líbí?

plakát

Bokovka (2004) 

Překvapivě depresivní road movie o zoufalých útěcích někam jinam, která potěší velmi slušným scénářem (ústřední scéna Giamatti - Madsen je tak vytříbená, až v té perfektnosti působí téměř nevěrohodně) a velmi přesvědčivými výkony herců, u nichž se nezbavíte pocitu, že vlastně trochu hrají sami sebe. Občasné rozbití atmosféry nevadí, určitá nedořečenost je vítaná. Emočně mnohovrstevnaté. Řeklo by se film "pravdivý", ale za sebe raději řeknu "autentický". Netřeba vidět dvakrát - v zásadě prototyp filmové jednohubky - nicméně i když tohle víno asi zrovna nikam nedozraje, může působit hodně jinak podle toho, kdy jej otevřete. Občas i rozesměje, ale hořkost převažuje.

plakát

Líbáš jako Bůh (2009) 

Tam, kde se Jak se krotí krokodýli snažilo navazovat na onu legendární stoličkovsko-polepšovnovou "Holý"-duologii, Líbáš jako Bůh se zcela nestydatě snaží přiživit na jiném Poledňákové veleslavném díle, totiž S tebou mě baví svět. Opět zde máme převážně dospěláckou normalizační veselohru, až depresivní ve své amorálnosti, která sleduje sexuální obsese dosti banálních lidí středního věku, nadto tak asexuálních, že si je snad už nikdo u toho sexu nechce představovat, prokládanou rádobyvtipnými, otravnými dětskými vsuvkami, kde se dětští neherci snaží diváka pobavit (a čím lépe, než nějakým sprostým slovem?). Bohužel, po těch sedmadvaceti letech už vyčpěl i ten humor, který tam kdysi býval, dětičky se staly ještě o fous nesnesitelnějšími, hereckou skvadru vystřídala cháska o dobré dvě lígy horší (se vší úctou ke všem zúčastněným, chemii Satínský-Postránecký-Nový ty béčka zde - Magálová, Boudová, Vojtek, Issová - ani ta "áčka", která si Maruška zjevně koupila za krabicák a karton Marlborek - olysalí poživačníci Kaiser s Bartoškou, jakkoliv vlastně zachraňují snad celý film - nesahají ani po ty příslovečné kotníky), atmosféru dovolené, jakkoliv depresivně zakončené, vystřídal až obsesivní product placement a k tomu všemu se přidala brutálně neuhlídaná stopáž; se vším tím blouděním v kruhu bez jakéhokoliv výsledku by i těch 80 minut S tebou.... působilo mučivě, dvě hodiny sledování tohoto martyria vás přimějí ohryzat všechny nehty nejen sobě, ale i celé rodině. Celou dobu jsem váhal mezi dvěma a jednou hvězdou, ale pak přišel ten obludně zvrácený závěr (který, pravda, vcelku logicky vyplývá z onoho obludně zvráceného počátku a středu) a nakonec se sebe ptám, zda si i tu jednu hvězdu nerozmyslím...

plakát

U konce s dechem (1960) 

Zatímco Godardův "spoluspiklenec" Truffaut v témže roce vložil novovlnný přístup i do roviny narativu, čímž vytvořil pro diváka velmi nevstřícný (byť fascinující) počin, Godard si je velice dobře vědom, že už samotné atypické filmařské postupy pravděpodobně tehdejšímu publiku zamotají hlavu dostatečně, tedy tyto aplikuje na příběh zcela prostinký, který by - takto neozvláštněn - sotva obstál. --------------- Jakkoliv se můžeme hádat o symbolech a významech, v posledku je U konce s dechem v zásadě přímočarým "příběžkem", kterýžto pocit nadto umocňuje i minimum relevantních postav a až minimalistický scénář, se svým repetitivním opakováním (téměř) banálních vět. I přesto je vše podáno tak, že to velmi dobře funguje, a to zejména kvůli zběsilé práci režijní i střihačské. --------------- I zde však chlapci nevědí kde přestat. Roztříštěnost a živelnost přístupu ke scénám tak osciluje mezi "geniální" (viz první návštěva Michela u jeho městské dívky, včetně vůbec vstoupení do domu/bytu atd.), "slušné" a "to už by snad stačilo, ne?" (opravdu potřebujeme po mnoha minutách toho avantgardně laděného vyprávění skokový střih při pohledu na Sebergovou při každém slově, jakkoliv se zrovna tento příklad dostal do učebnic?). Je však potřeba uznat Godardovu neotřelost, ba genialitu, kdy na jednu stranu je snímek brutálně dezorientující a zcizující, na tu druhou však překvapivě vtahující a působící velmi přirozeně (viz úvodní Belmondovo "povídání si s divákem"). Udržet tento balanc není snadné. --------------- Strhující tempo a vcelku fungující chemie (byť "francouzská") mezi těmi dvěma činí z Godardova celovečerního debutu víc, než jen experiment filmařiny, byť si tedy dokážu představit středostavovské publikum, dívajíc se na Sebergovou přetírající si rty juste comme Belmondo juste comme Bogart, kterak se ptá "a o čem že to bylo?" a se vší úctou ke klasikům, ne že by mě tato myšlenka nikdy, v žádném z myslitelných vesmírů, v žádném případě nemohla vůbec napadnout.

plakát

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (2018) odpad!

Viděl jsem plakát a název, viděl jsem režiséra, viděl jsem reakce všech ostatních tady a dovolil jsem si to propojit. Takže ano, už při vstupu jsem čekal křeč a trapnost, hysterickou estetiku, tuny bizarního nonsensu, chromý scénář, který nedokáže být vtipný dokonce ani omylem a trvalý pocit studu za všechny ty alespoň trochu známější herce, jejichž přítomnost zde vskutku implikuje onu titulní zoufalost. Fakt, že i přesto se ZŽDZF podařilo moje očekávání překonat stonásobně pak vlastně trochu vnímám jako kvalitu sui generis. --------------- Přehlédl jsem, pravda, Pawlowské jméno u předlohy a scénáře, proto to jisté zmatení z oněch pokusů o ženské mudroprdství, do kterého se tato - kdysi poměrně svébytná, vkusná a místy i vtipná - dáma s léty propracovala. Rovněž od Renče nelze čekat mnohé, ale tam, kde dříve jeho tvorba alespoň trochu připomínala činnost někoho, kdo aspoň v zásadě ví, jak by alespoň obecně vzato měl (normální) film vypadat, nyní výsledek působí jako když pustíte za kameru dítě, které nejdřív vyzkouší všechna hejblata a následně se vloupá do cukrárny a sní všechno, na co přijde, až po úporný břichabol. Což se vší tou občasnou oplzlostí fakt nepůsobí dobře. --------------- Ale veškerá manýra a ztráta soudnosti stranou (konečně osobně bych snad radši to, než se dívat na film někoho, kdo nejenže filmy dělat neumí, ale vlastně ani nechce, neví proč a v životě snad jich ani moc neviděl, jak bude působit o rok pozdější Ženská na vrcholu), když nejdůraznějším pocitem z filmu je ona až opresivní blbost, ze které je diváku místy nesnesitelně trapně. Proč Mexičan? Proč to mariachi trio? (chápu, že odpověď druhá asi navazuje na odpověď první, ale to mi nevysvětluje proč!) Proč nás to provází celým filmem? Proč ty prenatální, digitální obludnosti? Proč “psychologie”? Proč prase? Proč Martin Kraus? A nevíc z toho všeho - proč transsexuální Kříž? --------------- Na rozdíl od jiných, tento film vám ani zdaleka nemůže ublížit. Ale trpět budete rozhodně.

plakát

Babička (1940) 

Nesnadnost hodnocení (a vůbec mluvení/psaní o) filmových zpracování(ch) Babičky je tak trochu způsobena i nesnadností, resp. neshodou v určení a zhodnocení základního rámce samotné Němcové předlohy. Už žánrové zasazení není jednoduché a prakticky každý pokus tak učinit vyvolává další otázky a další sed contra. Jakkoliv by snaha o poměrně pečlivé zachycení prostého venkovského života, nadto plné pozorných detailů svádělo k označení knihy coby realistické, je zde ona nepokrytá idealizace, zasněnost a až mýtičnost, které prostý realismus v zásadě vylučují. Na druhou stranu na romantickou tvorbu je zde příliš mnoho apelu na všední každodennost, omezenost a skromnost rozsahu (věcí, idejí) a ona určitá prostota (pro některé až banálnost), která knížku znechucuje drtivé většině dorostu, jenž je povinen se s knihou nějakým způsobem utkat v rámci povinné školní docházky. A nelze věc ani odbýt ideou vyšňořeného memoáru sladkého dětství psaného v těžkém životním období, protože zde zas věc rozbíjí poměrně precizní a detailní práce etnografická, nadto nespadající pouze do jednoho regionu a vůbec univerzálnost toho všeho. V posledku pak - navzdory pokusům zařadit Babičku do žánru idyly - souhlasím s onou putnovskou teorií, totiž že se jedná o pokus o jakousi modern(ějš)í, rustikální verzi klasické hagiografie a že klíč k interpretaci a aplikaci díla se skutečně schovává v samotné titulní postavě. Babička coby "šťastná žena", babička coby žena blažená, milosti plná, která má na prvním místě Boha, na druhém všechno jeho stvoření, lidmi počínaje a stromy konče, která zvláštním způsobem propojuje živé a neživé, bohaté a chude, která jako strom má kořeny v půdě, ale roste do oblak, kterou snad i ta zvěř poslechne... --------------- Čáp zjevně tuto interpretaci chápe a aplikuje (alespoň tedy svým způsobem, možná to není úplný záměr). Tato starší adaptace je skutečně od počátku do konce zaměřena na titulní postavu a prizmatem její (ne)přítomnosti hodnotí, ukazuje, vysvětluje svět kolem. Terezie Brzková je Babičkou archetypální - nekonečně laskavá i rázná a přísná, zná své místo a ví, kdy konat i kdy nekonat, nebojí se ničeho krom Boha a vše kolem sebe vztahuje k této spirituální vertikále. Není náhodou, že na rozdíl od pozdější verze Moskalykovy je zde i přes poloviční stopáž mnohem více procent zabráno modlením, poutěmi a "zbožnými povídačkami". (mimochodem: Mimo ryze křesťansko-kulturní aplikaci zvláště doceňuji teorii Aleše Rolečka "Babička jako bódhisattva".) --------------- Onu stopáž nezmiňuji náhodou - opravdu je zde zachováno téměř vše, co je pro knihu podstatné (snad jen babiččcina smrt není doslovná, pouze implikována) a k tomu je snímek natočen vkusně, dynamicky, i po těch letech svěže. Z různých stran jsem slýchal poznámky o "nesnesitelném vlastenčení" - výsledek jsou všehovšudy dvě věty v celém díle (byť jedna, pravda, tvoří kulminaci v samotném závěru filmu) a mnohem méně implikací, než by divák od protektorátní produkce očekával. --------------- S výjimkou poněkud křečovité Nataši Tanské nemám výhrad ani k vedlejším rolím - běsná Viktorka Jiřiny Štěpničkové i kromobyčejně okouzlující a vznešená paní kněžna Marie Glázrové jsou (spolu s titulní Brzkové rolí) milionkrát zapamatovatelnější než ta sbírka sice slavných, ale unylých tváří v zpracování pozdějším. Nadto i přes omezenost a zastaralost filmařských přístupů je Viktorčin příběh zpracován mnohem decentněji, vkusněji a proto působivěji (na onom "pronásledování očima" zde je přeci jen něco znepokojivějšího a démoničtějšího než na onom Čepkově strnulém koukání s banálními nájezdy kamery u Moskalyka). --------------- Babička je dílem veskrze inspirativním. Inspirovala samu autorku, když ji psala, v době protektorátu měla být inspirací pro národ. Je to feminní, mariánská ikona, která si ve své lásce, něžnosti, provázanosti s každým a se vším získává přirozenou autoritu, přirozený status (a v meta-rovině přirozený kult v podobě Babiččina údolí)... a přirozený odpor určité části obecenstva. Čápovi se podařilo tento základní aspekt do svého filmu přenést, za což mu patří obrovský dík. --------------- Co říct víc? Snad jen slovy Sváti Karáska "chválím já ty báby i Boha těch bab."

plakát

Báječná léta pod psa (1997) 

Báječná léta pod psa mají tu výhodu, že jsem se k nim dostal až po několika pozdějších, mnohonásobně horších adaptacích Michala Viewegha, tudíž mají automaticky trochu snazší start. Že mi pořád vadí jeho poetika maloměšťáka a jeho "pokusy o intelektualizaci" je v zásadě jedno, pokud film sám o sobě funguje, a to Nikolaevův debut celkem funguje. --------------- Výše uvedené nic nemění na tom, že Vieweghův autorský avatar je kromobyčejně nechutný (tedy alespoň od puberty dál, uznávám, že dětský Kvido je vcelku rozomilý, byť filmařsky možná poněkud neukočírovaný). Aneb pokud byste potřebovali názornou demonstraci, jak to vypadá, když si o někom okolí ustavičně myslí, že je chytrý a ještě pak musíte sledovat náležitou autofelaci v podání celovečerního filmu... Nicméně to, že ve mně dílo vyvolává touhu M. V. jednu vrazit není rovněž nic nového pod sluncem. --------------- "A tak si tady žijeme" je vlastně hlavním mottem a synopsí filmu a jeho největší slabinou. Rozumím, že v době natočení ještě nebylo filmových vzpomínek na normalizaci tolik a tedy obecně vzato Nikolaev neměl povinnost právě tuto konkrétní výpravu do minulosti nějak ozvláštňovat. Potíž je však v tom, že divák osobně neprovázaný s Vieweghem nebo alespoň nesouznící s jeho ... "osobností" (viz výše) dost zoufale hledá, co si ze snímku odnést. --------------- Za sebe jsem z BLPP nevnímal pokus o roztomilé či bezzubé ztvárnění normalizačního humusu - deprese ze snahy okrouhat lidský charakter na těch několik pár akceptovatelných rovin aj. z filmu minimálně citlivější povahy zasáhne. Na druhou stranu - sice to nemá onu zvráceně člověčinkovou atmosféru Pelíšků, ale rovněž ani onen nihilistický vražedný potenciál Pout (a vlastně možná ani Občanského průkazu)... potíž je v tom, že výsledek je tak trochu nemastný neslaný, v zásadě "pěkný" film, který kdyby nezachraňovala ona jiskra Vetchého a Šafránkové (a trochu i toho Javorského), neštěkla by po něm ani ta fena Něha.

plakát

Ženská na vrcholu (2019) 

Jak reagovat, když zdánlivě plnohodnotný film je vytvořen tak amatérským a ... divným způsobem, že u dobré třetiny záběrů a scén zcela vážně netušíte, co tím chtěl autor říct a v jaké rovině ozvláštňování se právě nacházíme (a zda je to všechno opravdu tak mimo anebo zda jsem v danou chvíli natvrdlý já). Ženská na vrcholu se pro mě dost dobře stává novým, svěžím příkladem, kterak nemusíte být filmoví fajnšmekři a konečně nemusíte mít načteného třeba ani toho Monaka, abyste pochopili, že tady něco nehraje. V běžné produkci člověk tak nějak čeká, že se na výsledku podílí dostatečné množství lidí, aby to někdo zkrátka zastavil, když evidentně režisérka (a místy i scénáristky)... prostě neví. --------------- Anna Polívková je navždy prokletá tím, že se narodila v Česku a že její nesporný komediální talent a charisma ji - bohužel - determinují do rolí v "českých komediích". Dokonce i zde, kde je víceméně civilní (a ani zdaleka tak fyzická a ve své typické expresivnosti téměř až otravná jako v Po čem muži touží) beztak velmi vyčnívá nad téměř veškerými ostatními postavami, zejména nad vyčichlým Dejdarem. (Na druhou stranu pokud by mi někdo dal za úkol vyjmenovat tři rozdíly mezi její postavou zde a ve Špindlu, jsem si téměř jistý, že bych prohrál.) --------------- Ten Špindl nezmiňuji náhodou. Ono když si vyberete podobnou tématiku (resp. alespoň podobné prostředí) a tutéž herečku pro roli protagonistky, vcelku nezbytně musíte očekávat nevyhnutelnou komparaci. A Cieslar, jakkoliv se jeho tvorba může s léty stávat progresivně strašnější, má minimálně v rukávu dostatek režisérské zkušenosti, že přes všechny své (značné a časté) minusy může prezentovat svůj výtvor jako hotový film, u něhož je zřejmý záměr režiséra, smysl většiny scén a dokonce i když vám ty pokusy o humor přijdou špatné a trapné, alespoň tušíte, kam to (špatně) mířilo. Ženská toto bohužel nemá. Přičtěte si vpravdě mizerný scénář (zejm. převážně odporné, neoblíbitelné postavy a ano, exempli gratia: JE rozdíl mezi "vtipně drzým" dítětem a dítětem, které po několika minutách toužíte zaškrtit. Ano, JE rozdíl mezi sardonickým, mírně misogynním, přesto okouzlujícím samotářem a do sebe zahleděným, nesnesitelným kreténem. Ano, JE rozdíl mezi výchovou postav k romanci a mezi tím, být mlácen scénáristou přes hlavu dobrých čtyřicet minut minimálně) a máte recept na šťavnatou katastrofu, kterou si můžete znepříjemnit libovolný zimní večer.

plakát

Smrt krásných srnců (1986) 

Po dlouhé době opravdu netuším nejen kolik přesně hvězd si Smrt krásných srnců zaslouží objektivně, nýbrž i kolik vlastně dát chci. Pavlovu předlohu jsem míval velmi rád (a vlastně asi pořád mám), ale velmi dlouho jsem se k ní nedostal a dost toho pozapomněl, takže výsledná zkušenost by byla příjemně bizarní i tak (aneb když si přibližně stejnou měrou připadáte v obraze i zcela mimo něj). --------------- Kachyňova poměrně dravá režie (viz ten místy až absurdně dynamický střih, nájezdy, detaily, ta hektická a drmolivá mluva, tempo překotně utíkající) se poněkud zvláštně míchá s onou prapodivnou, téměř až televiziní estetikou; výsledek je dost netypický, ale čím dál více mi připadá, že je to vlastně přesně ten správný způsob, jak předlohu adaptovat. Pavlova tvorba balancuje na hranici kýče, je ulepená od nostalgie, ale přitom se v onom biedermeierovském guláši nikdy neutopí a zachovává si strohost, sdělnost a vtip. A později i zaštípe. Výsledkem tohoto snímku je přesně ona evokace kýče, která ale na diváka nemluví napřímo, ale přes onu zcizující "kokainovou" stylizaci mu dá prostor k dýchání a k vytvoření si vztahu k zobrazovanému subtilnějším, zdravějším způsobem. A na konci, když už jsme zvyklí na vypravěčův svět a jeho zákonitosti, skutečně taky zaštípe. --------------- Smíchat "feel good" první tři čtvrtiny s depresivním koncem je samo o sobě snadné a trochu podbízivé... a vlastně snad dnes už i trochu klišé. Klobouk dolů Kachyňovi za svůj, zcela legitimní a autentický, přístup, za zachování naděje v dobách temna, za nespadnutí do melodramatické ulepenosti a v neposlední řadě za to, že zcela roztříštěnou, epizodickou knížku přetvořil do poměrně stabilního, gradujícího, smysluplného rámce. --------------- Nakonec za pět, v mnoha ohledech je to zážitek natolik unikátní, že bych byl skutečně nefér všem snahám tvůrců, kdybych výsledek neoznačil za vskutku výjimečný. I když "nejhezčí ženskou v (tehdejší) střední Evropě" měl stejně ten pitomec doma - Marta Vančurová má třikrát tolik stylu, grácie, kouzla a vůbec všeho než Marta Vlková, no ne?

Reklama

Reklama