Emzet

(Pozor, asi obsahuje spoilery, ale mně je to vážně jedno.) Král Trier je mrtev, ať žije král! Řekněme si to hned na rovinu – Aronofského pokus o ekologicko-protináboženskou agitku vlastně v celé „kráse“ odhalil jeho 1.) omezení v rovině Aronofsky-režisér, 2.) omezenost v rovině Aronofsky-filozof. --------------- Kterákoliv ze čtyř základních rovin, jež jsem byl schopen z filmu horko těžko vypreparovat (Aronofsky sám/umělec – feminismus – environmentalismus – zjevené náboženství) neumí stát sama o sobě, mlátí se s ostatními a hlavně svou „zprávou“ naprosto kastruje jak film, tak jeho výpověď. Rovina umělce by sama o sobě byla asi celkem v pohodě, jenže to by ji nesměl autor ve druhé polovině naprosto rozbořit snahou o včlenění rovin ostatních. Rovina feminismu doplácí zejména na to, že i přes neoddiskutovatelně vynikající výkon Lawrence je Matka vlastně jen šablonou bez charakteru, individuality a celistvosti, jejíž největší „kvalitou“ je mateřský pud a schopnost rodit děti. K čemuž by asi většina feministek měla pár poznámek. Environmentální rovina si podráží nohy tím, že se paradoxně jedná o cyklický průběh (takže žádné škody nejsou nevratné a vše zde už bylo dříve). Rovina náboženská doplácí především na fakt, že Aronofsky naprosto postrádá alespoň základní teologické … co, aspoň religionistické vzdělání, přesto se cítí být dostatečně fundován a erudován na tato témata hlučně a nezkrotně vyjadřovat, inu, je to už takový bonton. Scéna „eucharistie“ je jednou z nejdementnějších epizod, již jsem v mainstreamovém filmu kdy viděl, zejména pro své absolutní nepochopení věci, ale co už. Zkrátka i v agresivním vystupování vůči náboženství můžete být Christopher Hitchens nebo Richard Dawkins. Aronofsky by si rád myslel, že je nový Hitchens, ale není. Je jen nový Dawkins. --------------- Když k tomu ale přidáme fakt, že alegorické obrazy někdy fungují a někdy ne (asi podle toho, jak se zrovna režiséru chtělo - Aronofsky se holedbá tím, že film napsal za pět dní, což je možná taky kámen úrazu, dovedu si představit, že leccos šlo zlepšit trochu delšími přípravnými pracemi), dostaneme snímek, který na to, že vše sází na alegorii, tuto nemá tak docela propracovanou. Což by se ještě dalo podsunout pod jakousi Aronofského vizi, nedodělanou, nedopečenou, místy blbou… jenže mother! nefunguje ani jako film. Příběh veškerý žádný, postavy nemají téměř žádnou psychologii – každá představuje jen jakousi karikaturu bazální potřeby či „nešvaru“, čemuž odpovídají i prkenné dialogy, které se velmi křečovitě o něco snaží. A jako „thriller“ nefunguje už vůbec, protože je napínavý tak možná v první čtvrthodině a pak jen sotva, nehledě už vůbec na to, že i zde jsou ty skutečně fungující prvky vykradeny z Labutě. O to je to horší, protože Labuť (která se konečně ani nesnažila být něčím víc, než reálně byla) alespoň fungovala jako čistý thriller a při nedávném opakování se mi toto jen potvrdilo. Tato slepenina nefunguje v žádném ohledu – alegorické obrazy jsou postavené na vodě a vše ostatní je alegorii podřízené. --------------- Naprosto nepochybuji, že Aronofskému šlo primárně o vyvolání rozruchu, aby se o něm tak nějak zase psalo. Z mother! je tato touha cítit až bolestně. Bohužel, ve snaze napráskat na plátno co nejvíc „šokujících“ záběrů a co nejvíce autorovy nedotažené filozofie pak ve skutečnosti vypustil podivný zmetek, u něhož mě snad nejvíc zaráží jeho bezzubost. Byl jsem naštván a uražen, ano, ale zejména proto, že přes veškeré machrovské pózy se jedná o film blbý a nudný. Vzhledem k tomu, že i ten Trier se neustále pohybuje v „červených číslech“, svoje fanoušky si Matka bezpochyby najde. Já bych jen chtěl zpátky ony dvě hodiny života.

Nakonec teda za čtyři. Kvůli možnosti vidět Portman jako manic pixie dream girl a kvůli Simonu & Garfunkelovi a řvaní v dešti. A to je asi tak vše, co chci o Garden State teď po třinácti letech od premiéry říct.

Jsou díla, u kterých váš vztah k nim a jakékoliv případné zhodnocení záleží téměř výhradně na rozpoložení, ve kterém se k tomuto dostanete. U ničeho jiného to v mém případě neplatí tolik jako u The Nun’s Story, na kterýžto se mi podařilo natrefit zrovna ve chvíli, kdy jsem podobný film zoufale potřeboval, aniž bych to třeba vůbec předem tušil. --------------- Fred Zinneman může větší část filmu režírovat zcela rutinně (přiznám se, že na první zhlédnutí mi vyvstávaly v paměti pouze odraz v řece, konžská výprava a závěrečný dlouhý záběr, v kontextu celku až tíživě významný), ale naprosto se mu podařilo v zásadě celý film natočit bez předpojatosti a příklonu k jedné či druhé straně. Řád a jeho (nepochybně přísné) podmínky jsou podány věcně a stroze a převážná část jakéhokoliv zápasu se odehrává pouze v hrdinčině hlavě. Pouze na diváku je tedy samotné zvážení a zhodnocení, včetně posouzení, zda sestra Luke byla příliš silnou osobností pro řád či zda tomu bylo právě naopak. Audrey Hepburn, která je pro film naprosto zásadní, je zcela výjimečná a nenahraditelná. Dokázala postavu sestry Luke uchopit právě tak, jak bylo potřeba, vyhýbá se strojenému patosu a hysterickým scénám a kdyby žádným jiným snímkem, tímto mi dokazuje zcela bez pochyb, že je excelentní herečka. Konec smutný, ale pravdivý. Inspirační film jak Brno.

Jakkoliv mi mohl zpočátku tento Ballův počin připadat skvělý a nápaditý a jakkoliv jsem si mohl téměř všechny postavy oblíbit, vše šlo do kytek někdy během třetí sezóny, neboť sledovat ustavičné adolescentní kňourání (papírově) dospělých postav se diváku přejí dost rychle. Kromě Brendy a jejího bratra mi nezůstala snad jediná postava, kvůli které bych vlastně chtěl vidět další díl. Během čtvrté sezóny jsem přestal a zatím vážně nebyla chuť pokračovat.

Správně bych měl asi úplně stejně obdivovat i oba předchozí díly, nicméně nebudu zastírat, že právě u trojky to nadobro nastalo. Přesně to kouzlo, o které se Linklater snažil, ten pocit stárnutí spolu s herci a postavami, tu nesnesitelnou těžkost manželství, chcete-li. V žádném případě se na tento film nedívejte, dokud jste neviděli první a druhý díl, jinak by to nemělo smysl. A nejlépe si ještě mezi nimi dejte odstup, alespoň pár dní.

Malá odbočka úvodem: Bohužel, The Witch byla propagována jako horror, takže na ni nejspíš zamířilo typické diváctvo horrorů. Zároveň jsme v Česku, kde převládá "knedlíkový ateismus", tudíž silně (evangelicky) fundamentalistická rodina/celkový podtón filmu mají prohráno předem. Výsledkem je recept na katastrofu, kdy většina multiplexu - náctlieté partičky které šly "na ten horor" - se směje jako o život po většinu filmu. Pokud jsou pro vás řeči o Bohu tak neskutečně vtipné, že budete prskat smíchy na celé kino, jděte prosím na jiný film. Za chvilku bude v kinech Purge trojka, tak zkuste třeba tu. Seriózním zájemcům: Radím vám dobře, počkejte na DVD.--------------- Uf a fuj tajxl - tyhle osobní výlevy nemám rád, ale tentokrát jsem se neudržel ani já. K věci. Od začátku skvělý film. Mohl bych vychvalovat špičkové, velice přirozené herecké výkony, stejně jako jistou a zručnou Eggersovu režii (ten chlap moc dobře ví co dělá). Ale ne, nejde o horror. Je to skvěle atmosférický, myšlenkově bohatý snímek, o víře a pověře, o rodině na samotě, plný krásné staré angličtiny a podivného mrazení. Velice zajímavá zkušenost, kterou si budu chtít zopakovat. Jak říkala manželka po cestě z kina: "Jako Záhada Blair Witch, ale chytrý" :-)

Ne, nebudu se ani trochu krotit, rozhodně ne jen proto, že Trier je kultovní a obdivovaný režisér a proto, že tenhle film tu má 81 procent. Už dlouho, opravdu hodně dlouho jsem neviděl takhle neskutečně mizerný film. Tohle je ryzí odpad!--------------- Začněme hereckými výkony. Žádné. Dokonce i dobrým hercům (Deneuve, Stormare, snad i ten Morse) scénář podráží nohy, ale Björk je tak do očí bijící herecký antitalent, že by potopila tenhle film možná i sama o sobě. --------------- Hlavní postava mi byla odporná od prvních scén až po tu poslední, svou blbostí, uťáplostí, nesmyslností, nelogičností… takhle se prostě lidi nechovají, vážně ne. Ten konec jsem jí z celého srce přál. --------------- Když už jsme u toho - scénář by rád byl dojemný a slzy ždímající, ale je tak zoufale nelogický a (s prominutím) blbý, že mě místy mrazilo. Takové to mrazení, když je vám trapně za tvůrce, protože to očividně neumí. --------------- Roztřesená “ruční” kamera je buďto provedena dobře (Carlo Di Palma v Manželích a manželkách, eventuálně Emmanuel Lubezki v Potomcích lidí), anebo amatérsky, což také může mít svůj šarm (libovolný béčkový “found footage” horror). Tady jde o tu amatérskou stránku věci a šarm to nemá - jenom to podtrhává tvůrčí impotenci a zcela dotváří vyznění filmu jako amatérského pokusu o “něco”. --------------- Muzikálové vsuvky jsou křeč a kýč a fakt, že nad nimi skuhrá (opravdu, to je slovo, které mě primárně napadalo) právě Björk znamená vždy pět minut utrpení. Já se na to ani pořádně nedokázal dívat; bylo mi trapně do té míry, že jsem prostě nezvládl neuhýbat pohledem. --------------- Tento film byl ryzím utrpením, větším než Menzelovi Donšajni, ovšem nikoliv utrpením z těch důvodů, které režisér zamýšel. Tady jde o paradox - snímek, který by rád dojil z diváků slzy a činí to zcela záměrně, přitom mu chybí jakákoliv emoce. Trier to tak možná udělal schválně, ale “schválně” vytlačený exkrement vonět víc nebude. --------------- Trier je pseudoumělec. Po tomhle filmu jsem si tím skoro jistý. Ten člověk mě víceméně uráží svou snahou o “intelektuálno”. Tohle prostě ne. Pro mě jeden z ideologicky, technologicky a obecně nejodpornějších filmů, které jsem viděl v poslední době, možná vůbec.

Film, který dvě hodiny buduje atmosféru a postavy, pokládá zajímavé otázky a politicky se vyhraňuje… aby pak v závěrečné scéně v zoufalé snaze o pointu vše totálně podělal. Kdybych nevěřil, že Parkerovi šlo jen o to lacině šokovat, byl bych si myslel, že sám trest smrti schvaluje. Ty tři hvězdy jsou ideologické; pokud budu brát v potaz pouze herecké výkony a slušnou gradaci děje po dobu 98 procent stopáže a zároveň pominu (s prominutím) vyloženě dementní záběry na psaná slova na papíře, týkající se současné situace, díky kterým film vypadá místy jako studentský projekt ze školní besídky a ne dílo vyzrálého filmaře… bylo by to tak za třičtvrtě na čtyři.

Nebudu zastírat, že konec mě trochu zklamal (takhle má vypadat díl Akt X, ne plnohodnotný film), ale dobré tři čtvrtiny stopáže budete skutečně zvědaví, co se to vlastně děje a místy vám nejspíš doopravdy nebude dobře. Věčná škoda té určité nedodělanosti a mírně neoriginálního námětu, protože rozjeto to Leigh Janiak měla na jedničku. Rose Leslie na to má, chci ji vidět i v ambicióznějších projektech!

Příjemně natočená Hřebejkovina, na které sice kromě výkonu Geislerové a Schmitzera nic moc není, ale moc dobře se na to kouká.