Douglas

Za jakých podmínek se kritizované vlastnosti Elisia mohou jevit naopak jako inspirativní ozvláštnění? Podle mého lze film chápat jako určitý průnik dvou tradic: klasické hollywoodské a sovětské montážní školy. Více viz Douglasovy poznámky.

Logan sám o sobě je pořád sympaťák, který se jen ocitl v poněkud nepatřičném světě a poněkud nepatřičném příběhu. Díky němu se sice vyrovnal s psychickým traumatem, ale toto trauma se jakožto trauma objevilo až v tomto příběhu, a tak nebylo žádnou nezbytnou překážkou, aby se prostě vrátil v dalších X-Men coby stejně sarkastický cynik jako dřív. Kéž by byl Wolverine aspoň za mák inspirativní film, ale není - a přečtení nedávno česky vydaného komiksu Wolverine vám přinese mnohem větší požitek než celý tenhle podivně slátaný parazit na komiksovém boomu. O něco více tady..

Nevědomí navazuje na tradice science fiction motivů či motivických trsů, na tradice fikčních světů s jedním hrdinou i na tradice postapokalyptických příběhů. Tato trojice zdrojů poměrně racionálně vysvětluje různé třecí plochy v jeho uspořádání, a dává jim současně logický rámec. Detailněji tady.

Pro mě jedno z nejméně očekávaných překvapení letošního roku, parádní hra se starými i novými postupy - rozbor, ve kterém objasňuji, proč je podle mě White House Down vynikající film, najdete tradičně na Douglasových poznámkách.

Mohl to být ve svém ranku výborný film, ale má dvě zásadní úskalí. Na jedné straně je vědomě slátaný z jiných filmů, což ale činí z postav spíš věšáky na pár vlastností a funkcí než charaktery. Na druhé straně je rozpadený strukturně, takže po devadesáti minutách de facto skončí... a pak zase pokračuje, žel mnohem hůř. Detailněji se tomu věnuji v kritické analýze na Douglasových poznámkách.

Světová válka Z pro mě představuje příklad snímku, který je inspirativní a ozvláštňující, přestože v mnoha ohledech odporuje představám o dobře vyprávěném hollywoodském příběhu, o dobře vystavěné hollywoodské formě a o dobře natočeném hollywoodském filmu. Proč tomu tak je, popisuji na Douglasových poznámkách.

Supermanský mýtus optikou toho křesťanského, přičemž snahu o ozvláštňování hlavního hrdiny dalece přesahují ozvláštnění vedlejších postav - a naopak žel poněkud shazuje trikově opulentní dvojité finále. Více na Douglasových poznámkách.

Co se Shyamalanovým filmům nedá upřít, je určitá vychýlenost z dobových norem – nikdy zcela neodpovídají tomu, jak se v tom kterém období a v té které kinematografii obvykle vyprávějí a stylisticky pojímají žánrové příběhy. A jeho nejnovější dobrodružná science fiction Po zániku Země vlastně není výjimkou, byť to žel opět není dobrý film. V čem není výjimkou z výše uvedeného tvrzení a proč to není dobrý film, popisuji na Douglasových poznámkách.

Star Trek: Do temnoty je mimořádně zábavný velkofilm, a pokud už jste viděli Iron Mana 3 a nechce se vám čekat na Supermana, nemůžete nejnovějším Star Trekem nic zkazit. Do jisté míry ale pozoruji posun až ke karnevalové povrchnosti. První film spojoval na jedné straně chytrou hru s tradicemi fenoménu Star Trek, tradicemi dobrodružné sci-fi a tradicemi seriálového vyprávění a na druhé straně tragický příběh hlavního padoucha a příběh hlavních hrdinů hledajících svou pozici ve světě. Druhý film pak zůstává spíše jen na té první straně, zatímco všechno potenciálně tragické je do takové míry nástrojem oné hry, že to adekvátně působí snad jen za předpokladu, že jste v životě neviděli Star Trek, nikdy jste neslyšeli o hlavním padouchovi a vlastně jste v posledních letech nebyli v kině, protože ve Star Trek: Do temnoty je snad všechno, co se za (zdaleka nejen) posledních patnáct let osvědčilo. Je to parádně vystavěné, každý narativní či stylistický trik zapadne do celkového vzorce jako sedací část lidského těla na plechovou nádobu k přípravě jídla, všichni herci jsou skvělí a někteří přímo brilantní, ale celková míra ozvláštnění je poněkud diskutabilní. Více na Douglasových poznámkách.

Název polského filmu Matka Tereza od koček přímo odkazuje ke slavnému polskému snímku Matka Johana od Andělů (1961) - v obou přitom není příliš zřejmé, jak velkou roli v příběhu ne/hrají nadpřirozené síly. Způsob vyprávění si zase půjčuje od Zvráceného; tedy pěkně pozpátku. Není samozřejmě točen na jeden záběr a nedodržuje jednotu místa, času a děje, ale scény jsou obráceně seřazené a umožňují netradiční pohled na rozklad jedné polské rodiny. Začíná dopadením pachatelů podezřelých ze zabití své matky a zpětně odhaluje, co předcházelo. Jedna polská kolegyně mi říkala, že na festivalu v Polsku byl film kritizován za příliš komplikované vyprávění a za morální nejednoznačnost v otázkách viny. To mě rozesmálo, protože podle mě vyhmátli dvě věci, kvůli kterým snímek Pawla Saly naopak rozhodně za pozornost stojí. Příběh je vlastně jednoduchý, ovšem divák se v něm nedočká žádného vysvětlení, žádného otevřeného označení „pachatelů". __ Je jasné, že starší syn je povahově parchant. Ovšem parchant, který je možná (!) ovládán temnými silami. Matka je hysterická, otec slaboch, mladší bratr jde až do hořkého závěru slepě ve stopách staršího sourozence. Na začátku vyprávění se vše jeví docela jednoduše. Známe totiž pouze důsledky, ne příčiny rodinné tragédie. Ale čím blíže se dostáváme k začátku příběhu (a tedy ke konci filmu), tím se naše povědomí o vlastnostech postav a jejich podílech viny komplikuje. __ Temný polský snímek ve svém průběhu navíc otevřeně zamlčuje, kdy záměrně vynechává spousty souvislostí. Klíčovou scénu vraždy nejenže vůbec nevidíme, ale ani se nedozvíme, jaká konstelace okolností k ní vedla. Stejně tak se nikdy neobjasní, jestli otec své děti skutečně sexuálně obtěžoval, nebo si to starší syn vymyslel. A nevíme ani, jak je to se synovou černou magií. Třináct měsíců ze života jedné rodiny tak netvoří klasické souvislé vyprávění jako spíše eliptickou řadu obrazů. A nevystačíte si s tím, že pospojujete událost A s událostí B. Vlastně si musíte sami „pracovně odpovídat" na otázky, které vám film nezodpoví. Vysvětlení toho, co se stalo, zásadně ovlivní, pokud třeba otec opravdu osahával své syny… ale je to na vás. Stejně tak se pohled na syna dost změní, pokud mu opravdu do šišky proudí negativní energie nějakých temných sra*ek. __ Film si navíc udržuje distancovaný styl dlouhých záběrů, chladných filtrů a vertikálních pohledů nad kulisy, které odhalují umělost filmového časoprostoru (ačkoli byl volně natočen podle skutečné události). Snímek má sice jen něco přes hodinu a půl, ale od určitého okamžiku (cca. od hodiny) bohužel začíná být hra poněkud jednotvárná. Hlavně se v příběhu nemůže stát nic, co byste nemohli předpokládat na základě už řečeného - a také nestane, kdybyste náhodou chtěli něco namítat. Podle toho, jak si výkladové parametry nastavíte, se pak odvíjí i to, jak moc vás snímek zasáhne. Nejednoznačnost řečeného je jednou z jeho nejsilnějších předností i slabostí zároveň, protože jakkoli je vynechání důležité scény skvělý nápad, znemožňuje na druhou stranu plausibilně uvažovat o etických aspektech, k čemuž ale vybízí. To už je ale dramaturgická otázka, na niž prostě nedostaneme odpověď, stejně jako se nedozvíme, proč vlastně matka zemřela.