Douglas

Spíš věřím, že dochovaný materiál je z roku 1913 než onoho dohadovaného 1917 - na raný film z roku 1913 je to sice na tak "národnostně raný film" překvapivě sofistikované (návaznosti záběrů, pohyblivé rámy v různých směrech), ovšem na rok 1917 by to bylo nevysvětlitelně zastaralé (tendence k dlouhým a staticky rámovaným tableau inscenacím "neputovních" scén, pouze uvozující mezititulky, vztahování se figur ke kameře). Škoda, že chybí ty dva kotouče, no...

Pekelny netopyr honosici se jmenem Pekelny netopyr je nejvic nejhustsi padouchuv pomocnik od dob Oddjoba a Sojky praskacky.

S argumentem, že je to vesmírná opera, si tentokrát vystačit nelze... protože tento fakt netvoří systémový základ pro hru se žánrem, ale prostě jen diagnózu rámující natočení dalšího Twilightu (první půlka filmu je Twilight Reloaded, druhá pak Twilight Revolutions). Jupiter vycházi je prostě jako sen - spíš čerstvě než pozdně - náctiletých dívek, jejichž kariérní ambice budou naplněny úklidem toalet (a film ukazuje, jak si začít této práce vážit) a intelektuální ambice končí nákupem teleskopu. ___ V souladu s řečeným tedy veskrze pasivní hrdinku během darování vajíčka zachrání (unese) militantní vlkodlak (který vypadá jak transvestita) a předávají si ji tři "upíři" jak v pohádce (připomnělo mi to např. výchovnou lekci bratrů z Prince a Večernice) a jejím vrcholným momentem je po veeeelmi dlouhém váhání vpravdě geniální úsudek na bázi (SPOILER!) "moment, když přistoupím na to, že padouchovi dám Zemi se všemi jeho obyvateli, přičemž má podle všeho v plánu ji brzy komplet vyvraždit a přetransformovat do mýdla, asi příliš nezískám výměnou svého práva na Zemi za to, že mě s celou mou rodinou nyní asi (!) ušetří a pošle domů... na Zemi." Jelikož ale nejsem náctiletá dívka s výše zmíněnými karierními a intelektuálními ambicemi, tak vzdor slabosti k vesmírným operám, všem třem Matrixům i ke Speedu Racerovi jsem měl dojem, ze ten film trvá déle než druhý a třetí Twilight dohromady. ___ Nehledě na to, že i rytmicky je to palčivě rozpadlé dílo - nečekané dějové zkratky vs. nekonečně popisné pasáže, ale hlavně bizarně zdvojené dvojí finále se záchranou na poslední chvíli: svatba (fakt!) s přikládáním prstu na desku... a s paralelním průnikem hrdinů skrz nekonečnou "hradbu" jakýchsi obranných strojů vs. osudové rozhodnutí s přikládáním paže na desku... a s paralelním průnikem hrdiny skrz nekonečnou "hrabu" zřejmě výbušných atmosférických proudů či čeho. Poprvé oukej, podruhé mě zvláště v kombinaci s výše zmíněným logickým dilematem ovládal otupující pocit mozkového klistýru. (Pro srovnání: upozorňuji, že oba hrdinové Matrixu byli bezmála-geniální programátoři a ten film měl až s obsedantní přesností vypočítaný rytmus i dávkování informací.)

Na hongkongské heroicbloodshedové gangsterky od Johna Woo chybí Johnu Wickovi víc přepálených emocí, cit pro patřičnou absurditu a vedle vlastně frajerských padouchů taky nějaký odporný skřet, jenž celá mlata vydrží až do úplného závěru (via The Killer i Hard Boiled). Leč samurajský patos mezi zabijáky, práce s všem postavám všeobecně známým hrdinou, první precizně gradovaná půlhodina a zejména přestřelka v baru... to vše dalo vzpomenout na zlaté doby objevování hongkongské akční školy. Totéž ostatně platí i pro ukázkovou přehlednost akce (v mizanscéně, rámování a překvapivě úsporném střihu) i parádně ekonomickou práci hrdiny v rámci "jeden proti nespočetnému množství nepřátel" - jen škoda, že padouši jsou vlastně do jednoho sympaťáci a skutečná svině je nakonec jen za "macguffina", tedy za vlastně nepodstatnou záminku, jež ten akční stroj opakovaně nakopává.

Hacker vskutku vyžaduje hodně proměn diváckého rámcování - rámcování toho omšelého (logicky děravého příběhu), toho ozvláštňovaného (nenápadně sofistikované vyprávění plné odboček a zdržovacích prostředků) i toho převážně ozvláštňujícího (stylové postupy) -, pročež ho lze jen s obtížemi doporučit každému. Mohu-li si však dovolit cinefilní poznámku: osobně jsem v kině za poslední rok neviděl impozantnější film. Více poznámek tradičně zde.

V žánru válečných filmů z posledních let se Železná srdce pokoušejí obracet se k některým postupům, jež nepatří ke standardní výbavě filmařských voleb. Snaha nahrazovat potlačení některých možná atraktivních prvků však v důsledku směřuje převážně k volbám jiných možná atraktivních prvků. Z žánrového experimentu tak vznikl spíš žánrový mutant potlačující jedněmi svými vlastnostmi účinek jiných svých vlastností... více si můžete přečíst zde.

Pravidla mlčení navzdory své zdánlivé starosvětskosti ve volbě stylistických prostředků i žánrových modelů vlastně představují odchylky od současných postupů. Možná je to mou slabostí pro Redfordova díla (jakkoli vidím řadu jejich problémů), ale mně prostě přijde navýsost sympatické, když filmař natočí film ironizující žánry, které jej učinily hvězdou a jež má rád, a porušující vlastní modely stylistických voleb ve snaze vyzkoušet si jiná filmařská řešení. A navíc film, který mě i coby značného skeptika ve věci ideologické interpretace přiměl ve své analytické kritice na tuto hru přistoupit.

Nevstřícné vyprávění, vynikající adaptace, nečekaná hra s konvencemi, excelentní využití dlouhých objektivů, boží Philip Seymour Hoffman - a navíc jde o špionážní drama. Tohle by měl být i váš nejhledanější film (i proto, že v kinech se dlouho neohřeje a Velký Špalíček ho ani nezařadil) - více tradičně tady.

Dárce je zhulenecký sen vášnivého fanouška kýčovitých youtube kolekcí, který nedávno viděl Vesnici, slyšel z třetí ruky o námětech několikera slavných sci-fi a jeho představa o fyzické výdrži kojenců se odvíjí od komiksů o útlém dětství Clarka Kenta. (Knihu jsem nečetl a je z roku 1993, takže ony příměry jsou spíše orientační.)

Je třeba přiznat, že tvůrcům se v důsledku povedl nečekaný umělecký kousek: jejich druhé Sin City je vlastně dost jinak děsivě omylnou adaptací komiksových předloh než jejich první Sin City. Při pohledu na dosavadní tržby nicméně soudím, že se o tom stejně skoro nikdo nedozví. Viz poznámky.