Douglas

Neuvěřitelné... Po dlouhých pěti letech se na konci první epizody nové řady těším i na ty další (vzdor Missy v závěrečném sestřihu). Navíc mám dojem, že sám název The Pilot je překvapivě dvojsmyslný, protože epizoda opravdu působí jako svého druhu pilotní díl lákající úplně nové diváky z perspektivy současné, nakonec překvapivě sympatické postavy, na kterou se může mladé publikum snadno napojit a jež si klade racionální otázky mimo rejstřík těch nabízených.

Film Kam orli nelétají koření v kinematografii šedesátých let, období drahých válečných spektáklů, osamostatňujícího se akčního filmu a hlavně špionážních snímků, přičemž právě žánrová nevypočitatelnost se stává nedílnou součástí jeho nebývale promyšlené osnovy. Ta přibližně v každé své třetině klade do popředí trochu jiné cíle, stejně jako lehce odlišně kombinuje čisté napětí s nečekanými překvapeními – a všechno do sebe rytmicky zapadá. ___ Nacisté po pádu spojeneckého letadla zajmou důležitého britského armádního činitele a drží ho ve své prakticky nezdolatelné horské pevnosti Orlí hnízdo. Major Smith je pověřen, aby se svým britským týmem s jednou americkou posilou do pevnosti pronikl a zajatce osvobodil. Jednoduché? To si jen myslíte! Zejména božská scéna u krbu dokázala zamotat hlavu nejednomu divákovi, který se duševně připravil na válečný akční film (ne tedy, že by počtem mrtvých nekonkuroval leckterým hongkongským střílečkám a že by napínavou rvačkou na horské lanovce nepředběhl bondovky o jeden celý rok). ___ Precizní balancování na pomezí žánrů, vyprávěcích temp a diváckých očekávání přitom tkví i ve funkčnosti spojování dvou modů hereckého chlapáctví. Na jedné straně snímku vládne starosvětsky drsňácký Richard Burton, jenž dokáže stárnoucího akčního hrdinu utáhnout stejně sebejistě jako Marka Antonia z Kleopatry (1963), pochybujícího Špiona, který se vrátil z chladu (1965) či životem zlomeného akademika George z Kdo se bojí Virginie Woolfové (1966) – ač tentokrát toho na plátně míň vypije. Na druhé straně film stojí a padá s minimalistickým herectvím Clinta Eastwooda coby ikonického drsňáka nové éry, který sice na plátně skoro nepromluví, ba dokonce ani nepohne obličejovým svalstvem, ale jeho poručík Schaffer je stejný frajer jako Burtonův major Smith. ___ Žánrové ozvláštňování přitom zůstalo zcela záměrně v mantinelech vlastních tradic, třebaže stojí na průsečíku hned několika z nich. Nepomrkává se sebeironicky na diváka ani se nepředkládá diskuze o obecnějších morálních tématech, pročež snímek zřejmě poněkud zapadl vedle soudobých revizionistických děl jako Bonnie a Clyde (1967), Tucet špinavců (1967) či Divoká banda (1968). Ovšem film nemusí figurovat v kánonech, abychom ho mohli upřímně milovat a obdivovat – k čemuž se v tomto případě hrdě hlásí například Quentin Tarantino, který vzdal snímku Briana G. Huttona hold zejména svými Hanebnými pancharty (2009). ___ Čerstvě jsem snímek viděl v Krnově, a to na nejlepším českém filmovém festivalu KRRR! – a třebaže byla sedmdesátimilimetrová kopie načervenalá a s německým dabingem, šlo o vysněnou projekci a budu na ni v dobrém vzpomínat ještě dlouho. (Už kvůli tomu, jak se snažili festivalem unavenější diváci během přestávky rozklíčovat, co všechno se během oné krbové scény vlastně stalo.)

Těžko zařadit film do širších produkčních souvislostí, ale jde vlastně pouze o mechanickou variaci tehdy již docela dlouho ustaveného honičkového filmu, přičemž jednoduchý příběh zejména ve finále posouvají spíše kontextové mezititulky než inscenovaná akce. Úvodní scény s přepadením osadníků indiány jsou natočeny jako záběry-sekvence ve statických hlubokých záběrech, přičemž střih se lehce dynamizuje ve chvíli, kdy sledujeme, jak indiáni naháněji zlatokopa - zatímco chvíli po své ose a pak s ním utíká dívka, jež přežila indiánské přepadení. Koncept honičkového filmu sice vyžaduje použití křížového střihu, který má ale dominantně podobu pouhého přesunu postav z jedné strany rámu do druhé, konkrétně z pozadí do popředí. Až ke konci během přestřelky se prostor rozčlení, když střelba motivuje jednoduché návazné záběry ve směru výstřelů. Vezmeme-li v potaz, že herectví především hlavní představitelky je mimořádně gestické, že vynikající honičkové filmy vznikaly už o dobrých pět let dřív a že ve stejné době se natáčely i na poli amerických krátkometrážních akčních snímků stylově mnohem komplexnější díl(k)a, není A Frontier Girl's Courage v souvislostech roku 1911 nijak výjimečný - pozitivně ani negativně.

Poslední měsíc poslouchám každý den na cestě do práce postupně existující záznamy dílů od roku 2003 - a jsou stále vynikající, rétoricky svižné a (nejen) postupným vymezováním hodnotících parametrů inspirativní. Nešlo nicméně o "televizní pořad", jímž začal být až mnohem, mnohem později... už bez Toma Baldýnského, takže nevidím důvod kvůli tomu zvyšovat hodnocení. Měl jsem rád i epizody s Ivou Hejlíčkovou, upřímně nenáviděl díly s Irenou "ne, logický argument ode mě neuslyšíte" Hejdovou - a pak už mě to jen nechávalo hluboce netečným, což jen potvrzuje jakýkoli pozdější díl, který náhodou slyším. Jinak řečeno, Tomášovo a Františkovo myšlení se prostě na jedné straně doplňují a na druhé straně produktivně limitují. Navíc jejich hádky byly opravdové názorové střety dvou kamarádů, zkušených novinářů a hlavně filmových nadšenců, kteří se takhle hádali dlouhé roky... než se rozhodli z toho spolu se Sašou Michailidisem udělat rozhlasový pořad. Iva Hejlíčková byla pro změnu Frantovou šéfredaktorkou i sarkastickou kamarádkou, takže to fungovalo v jistých ohledech podobně - a od té doby už prostě jen na ploše několika desítek minut mluví František a někdo další. ____ UPDATE 2020: Jak poslouchám i ty další (post-hejdovské) roky, musím přiznat, že stabilní alternativní hlas začala reprezentovat Iva Přivřelová, leč jsou to častěji ony série po sobě jdoucích recenzních monologů než konfrontační dialog (s výjimkou sarkastických komentářů Saši Michailidise :)). Je to úplně jiný formát než zpočátku a jsem v systematickém naposlouchávání na cestách městem zatím u roku 2014 (ty díly mají už standardně přes třičtvrtě hodiny), ale zvyšují hodnocení o hvězdičku. Navíc mě fakt baví ta procházka minulostí distribučních premiér, z nichž mnohé mi dávno vypadly z paměti.

Batalion má v souvislostech dějin české němé kinematografie zvláštní pozici, a to netoliko pro své hodnotné sociálně-kritické téma jako spíše kvůli neotřelou kombinaci vyprávěcích a stylových postupů. Zatímco vypravěčsky slouží jako významný reprezentant tuzemských tradic, volbou filmařských technik v překvapivé míře komunikuje s mezinárodními způsoby výstavby. Podrobněji se těmito otázkami zabývám ve své video-analýze pro Národní filmový archiv (NFA), již můžete zhlédnout i tady.

Na Sherlockovi bylo super, jak to genialni mysleni ozvlastnovalo dost povedomy fikcni svet a relativne bezne kriminalni namety. Vice ci mene soukrome problemy (tj. zasazovani Sherlocka do zavedenych schemat spolecenskych situaci) staly jako dumyslny motiv v pozadi hry s ocekavanimi spojenymi na jedne strane s detektivkou jako takovou a na druhe strane s klasickymi doylovskymi pribehy. Proto byla tak sokujici posledni epizoda s Moriartym, protoze najednou slo o superhrdinsky pribeh o stretu dvou intelektualnich superhrdinu - a pak konec. ___ Od treti rady se to obratilo... a ted uz je to jen transparentní melodramaticky pribeh na pozadi fikcniho sveta, ktery je z hlediska realistickych motivaci neuchopitelny, okazale vystredni a jediny normalni je v nem Lestrade. Je to jiste zen pro fanousky fanfiction, ale vypravecsky, tematicky a tentokrat i stylisticky mi to pripadlo vlastne umorne neinspirativni. Minule jsem jeste doufal ve zmenu skrze ozvlastnovani tradic nikoli detektivky, nybrz britske spionazni fikce. Ale dneska uz me to proste jen stvalo, protoze na me kazda vterina kricela, jak strasne je ta vystavba dila chytra, aniz bych nachazel duvody, proc si to myslet. ___ Z osobniho hlediska, doby dechberoucich moffatovskych zapletek (jeho dily Doctora Who v prvnich peti radach, prvni dve rady Sherlocka, Tintinova dobrodruzstvi, Jekyll) jsou pryc... a zustal... jen virivy vyprodej excentrickych postupu. Ma sve fanousky a ta zavratnost je pro nektere divaky zrejme pohlcujici (byt mi trochu pripomina okouzleni Danem Brownem par let zpatky), ale z analytickeho hlediska jsou to vlastne hrozne pruhledne kouzelnicke triky.

Uživatel Solifuga píše, že "kouzlem nechtěného jsou samotné reakce uživatelů zde, které jsou opravdu zajímavé z psychologického a sociologického hlediska. Možná by se hodilo sebrat komentáře a použít je pro další dokument." Popravdě se domnívám, že na tom nic nechtěného není. Co se Radimu Procházkovi povedlo jeho účelovou provokací - s níž mu rozšafně vypomohl i Jaromír Blažejovský, který je v rozporu se zde zaznivšími závěry velmi neelitářský divák s vypěstovanou citlivostí vůči jakémukoli filmu a s touhou porozumět rozmanitým typům diváctví? Získal k tomuto okamžiku coby dokumentarista už šestačtyřicet velmi cenných příspěvků uživatelů, jež snaha vymezit se vůči jeho filmu vede k definování jejich představy o tom, co pro ně znamená být uživatel ČSFD, jaká je role ČSFD v jejich vztahování se ke kinematografii, čím se chápou v porovnání s tradičnějším pojetím cinefilie. V kině se mu diskuzi vyvolat nepodařilo (kdoví, jestli v to vůbec doufal), tady ano... Tím se nijak nevyjadřuji k tomu, zda je jeho film dobrý. Ale funkční? To asi je.

Zřejmě nejznámější a nejpřístupnější film Michelangela Antonioniho, který mě ovšem spíše než k interpretaci pudí k analýze - její nástřel i historické zakotvení filmu jsem načrtnul ve svém videokomentáři pro Letní kino.

Další důkaz režijní proměnlivosti zapomenutého tuzemského režiséra Václava Kubáska, který v tomto případě na půdě tuzemského melodramatického námětu natočil jednu z mála českých reakcí na estetické normy francouzského impresionistického avantgardního filmu. Více viz můj videokomentář ke zcela výjimečné veřejné projekci.

Film je naštěstí dost krátký, takže nestačí být úmorné jeho řetězení atrakčních podnětů, jež rezignuje na tradiční příběhové rámce. A to přes to, že nelogicky uspořádaná kanonáda podnětů se projevuje například v tom, že celý film má konstantně velmi rychlou průměrnou délku záběru (2,4 vteřiny; 2144 střihů), kdy třeba závěr překvapivě není výrazně rychlejší než většina filmu (což běžně bývá). Z perspektivy filmu jako nástroje k vyprávění příběhů se pak můžeme vrátit k rétorice komentování rané kinematografie - Resident Evil: Odplata je intelektuálně i narativně primitivní kinematografie. Jenže co s tím, když je primitivní tak hrdě, poctivě a dalších dílů se budeme dočkávat přinejmenším do doby, než se Paulu W. S. Andersonovi (producent, režisér) a Mille Jovovichové (hlavní role) rozpadne manželství? Více poznámky z doby premiéry..