MickeyStuma

Francouzský remake jihokorejského thrilleru ´Až na doraz´ (2014) natočený pro Netflix. To se také Netflixu nechce kupovat práva pro užití díla a místo toho si raději nechá natočit snímek vlastní, byť s francouzskou produkcí? On ten film je v podstatě jak přes kopírák. Jen jiné místo, jiní představitelé a v určitých detailech jen drobné změny. Tak co s tím? Nelze jinak, než učinit stejně i s komentářem. Kriminálního detektiva začne někdo vydírat, kdo viděl, jak zakrývá mrtvého muže, kterého neomaleně porazí autem. Hra kočky s myší, která hodně ztrácí na své intenzitě a napětí. Sice si to svým způsobem drží plynulost, ale moment překvapení ve zvratech se nějak podivně vytrácí. Onen vyděrač je prozrazen vcelku brzy, aniž by se s tím nějak dál výrazně pracovalo. Dramatizace je tak spíše lehčího kalibru, čímž v podstatě ztrácí divácký zájem. Pokud byl původní snímek stylový a ve svém žánru zásadový v hloubce příběhu, soucitu a přesvědčení, tady ten děj jen ve své nevýraznosti uplyne a všem to může být zcela fuk. Snímek je nenáročný, spíše odpočinkový, bez nutnosti nad tím přemýšlet.

Příběh se porovnává s tvorbou Edgara Allana Poa a vskutku oprávněně. Ony jsou totiž přítomny lecjaké odkazy na jeho díla, a to prý úmyslně, aby se přikrášlil duch příběhu a aby emocionálně souzněly s dramatickou tíhou. Použití jeho jména pro mladého vojenského kadeta tak není náhoda. Tentokrát byl scénář zpracován na základě stejnojmenného románu Louise Bayada a celé to skutečně hraničí až s temnou stránkou hororu. Příběh se vypráví s respektem k pravidlům žánru, což znamená, že se nehonosí nutností přitáhnout diváka napjatým dějem a dobře podtrženými zvraty. To může být u někoho chyba, u někoho přednost. Každopádně příběh dostává zvláštní punc metafory. Hybnou silou děje je sice vyšetřování vraždy, ale své přednosti má i hloubka vztahu otce a syna, kteří jsou po celou dobu středem pozornosti. Zasněžené prostředí místa děje už jen věrně poukazuje mrazivý pocit ze souběhu událostí. Naznačuje se šílenec pohybující se na svobodě lovící kadety Vojenské akademie USA, následně se děj obrací k satanským praktikám ovlivňující danou věc a nakonec se to všechno odebere k prvku pomsty, kdy dojde k překvapujícímu finále. Snímek je vcelku solidní, ale i přesto v jistém smyslu navozuje pocit zklamání. Obzvlášť na konci, který sice uspokojivý je, ale přesto stále zůstávají nezodpovězeny mnohé otázky. Snad i úmyslně, aby se zapojila fantazie diváků. Tajemná atmosféra, přijatelné herecké výkony, dobře sladěný náběh na finále s určitým pocitem zdánlivého napětí a určitě nečekaným zvratem, i když se náznaky objevují. Vyloženě se o filmovou pecku nejedná, ale své kouzlo to má.

Jako samostatný film se to víceméně potácí nad propastí, ale více spíše osloví diváky seriálu ´Jak prodávat drogy přes internet (rychle)´ (2019-21), kde měl své míst drogový dealer Jakob Otto, který se sice už v první sérii omylem zastřelí, ale diváky tak nadšeně svým charakterem oslovil, že nakonec dostal svůj film. Odkazem na onen seriál to začíná i končí, a to jeho neslavným koncem, ale kdo seriál neviděl, skutečně to nijak nevadí. Film se prezentuje jako retrospektiva. A tak tu máme prequel k seriálu v podobě celovečernímu filmu, který se snaží být seriálu věrný a zároveň se snaží o originálnost ve vybudování své dějové linie. Jakoba Otta poznáváme už v dětství, kdy byl značně ovlivněn výchovou své babičky a vítězstvím v breakdancu nad Leonardem DiCapriem. A když dospěje, živí se se svým bratrem jako kriminálníček, dokud nenarazí na balkánskou mafii. To už se teprve začnou dít věci. Tvůrci výše zmíněného seriálu pracovali i na tomto prequelu, ale stejné zábavy nedosáhli. Ono je to především tím, že je dost podstatný rozdíl dělat na půlhodinových dílech seriálu a na stopáži celovečerního seriálu. Stejná energie a švih prostě souběžně nikdy fungovat nemohou. Daný humor tak spíše padá do trapnosti a tvůrčí myšlenka se jakoby vytrácí do ztracena. Ale snaha se cení. To zase jo. Takže vznikla jakoby rádoby komediální gangsterka, poukazující na životní úděl podivína Jakoba Otta, ze seriálu ´Jak prodávat drogy přes internet (rychle)´ (2019-21), který se nakonec omylem zastřelí pistolí vyrobenou na 3D tiskárně.  P. S. Tarantino je prostě nenahraditelný.  P.P.S.  Scéna svatby homosexuálů středního věku by se u takového filmu tolerovat mohla, ale protože je film ze stáje Netflixu, který si to vynucuje, spíše z toho tradičně číší odpudivost.

Filmová adaptace románu „Bullet Train“ literárního autora Kõtarõ Osaka se především honosí další hollywoodskou hereckou sešlostí v nejrůznějších rolích. Mnozí sice mají jen tzv. štěky, ale i to se počítá. Prostě tu jsou. Vizuálně úžasná podívaná v nejrůznějších neonových barvách přináší etudu probíhající během jízdy v japonském vlaku plnou nejrůznějších překvapujících zvratů a událostí. Už od samotného začátku sice přijde dějství značně užvaněné, ale vždy je to lemováno nějakou zábavnou dramatizací a hlavně akčními scénami, které i přes svoji drsnost a komiksové krveprolévání zobrazují různé bojové styly s odbornou choreografií. Každý zabiják má zkrátka svou zbraň a bojovou techniku. K tomu dobře načasované dialogy a vše svým tempem ve svém vývoji jede tak ten vlak. O lineární dějství zase až tak úplně nejde, takže je přítomna také retrospektiva, ale vsazena na ta správná místa. Snímek se takřka zdá být ve všem dokonalý, avšak i přesto všechno je tu také jedno tolik obávané „ale“. V celém podání je znát vliv Guye Ritche, Roberta Rodrigueze a hlavně Quentina Tarantina, i když nic proti Davidovi Leichovi. Už svou prvotinou „John Wick“(2014) udělal díru do světa a svým druhým snímkem „Atomic Blonde: bez milosti“ (2017) svůj um jen potvrdil. Tarantinovo dialogové mistrovstí, vždy ukončené šokujícím vyvrcholením, je prostě neoddiskutovatelně znát, jen tomu chybí právě ten Tarantinův tah na branku. Na druhou stranu je ale zase dobře, že je filmová tvorba Tarantinem ovlivněna. Po tvůrčí stránce se to alespoň posouvá dál. Děj se točí kolem určitého zabijáka a je to vskutku dějový veletoč, ve kterém všechno souvisí se vším a nic není omylem. Už od prvních minut je potřeba všechno pozorně sledovat, jinak se po divácké stránce prostě vyjede z dějových kolejí. Někomu může připadat účast až moc nejrůznějších postav, jejichž zásahy do děje se nejrůzněji se vším prolínají, ale mají zase své pevné místo. A hlavně svým charakterem a vizáží vzdávají poctu japonskému komiksu manga. Ryze popcornový film zajímavě si hrající se žánrem, vizualitou, dějem i s diváckým vnímáním. Možná snímek potřebuje kapánek uzrát, ale nedá se říct, že by zase prostou zábavu nepřinesl. Jen to všechno nebrat vážně.

Klasická sebevražedná mise ve válečné vřavě v postapokalyptickém atmosféře, přeci jen v jisté určitosti přinášející jednu novinku. Cestuje se na bruslích. Takže takové neobvyklé road movie na ledě. Tohle by se docela dalo představit jako videohra. Další herní úkol ve snaze se dostat dál. Noc, zamrzlé moře, a najednou helikoptéra se silným reflektorem. Co teď? Snažit se udržet ve tmě a někde se schovat nebo se jej snažit sestřelit? No jo, ale tady se jedná o film. Švédský počin pro Netflix, který staronové náměty nyní hodně často propírá. Celá akce je tedy na ledě. Na tenkém ledě, aby to naverbovaní odvážlivci zase neměli až moc jednoduché. Jenomže na tenkém ledě je bohužel i samotný film. Hodně často to vypadá, že se ve své snaze, která vidět je, také každou chvilkou proboří a to pod hranici diváckého zájmu. Na celém projektu nelze upřít švédskou tvůrčí jedinečnost ve snaze docílit tvorby hollywoodských rozměrů a tvůrci neoddiskutovatelně měli našlápnuto dobře. Svou tvář to bohužel ztratilo na hodně slabém scénáři. Že je málo akce by ani tak nevadilo, jako poměrně málo dramatizace. Noomi Rapace, za svou kariéru již dávno plná zkušeností, se snaží oč může alespoň některé sekvence pozdvihnout, ale kde není odrazový můstek, tam prostě nemůže být ani pořádný skok. Sice se nedá úplně říci, že by byl film nudný, ale že by byl v oblasti svého žánru po divácké stránce nějaké vzrušující, se hodnotit také nedá. Bez napětí, bez emocí. Spousta lidí v ledu zmrzlého moře? Matka násilně odloučená od dcery? Ne, tohle prostě s nikým ani o píď nehne. Konec, který může být pro filmové fajnšmekry předvídatelný, už teprve ne, a to by měl nejvíce. Jinak je to film po technické stránce překvapivě dobrý. Inu, CGI už dokáže udělat ledasco, aniž by to divák při sebevětší snaze poznal. Ano, svým způsobem virtuální svět, který by, ještě jednou, dobře vypadal ve videohře, ale ne ve filmu s tak slabým scénářem.

Netflix neustává s vytvářením nejrůznějších snímků na základě starších kinofilmů, ze kterých jsou přebírány náměty. A tak tu tentokrát v plném popcornovém kabátě máme hororově laděný akční snímek, který už úvodem a první akční scénou připomene snímek „Mizerové“ (1995). A jak se příběh rozjede, vyjde najevo, že se jedná o mix snímků „Buffy, zabíječka upírů“ (1992) a „Blade“ (1998). No, a námět o snaze otce za každou cenu zajistit rodinu se používá už od dob němého filmu. Od prvních minut je také jasné, že je kaskadér a choreograf soubojů J. J. Perry, který tento snímek coby režisér natočil, čímž se jedná o jeho režisérskou prvotinu, velkým fanouškem Michaela Baye, neboť jeho styl napodobil skutečně dokonale. Vlastně se ani o překvapení nejedná, neb tuto filmovou jízdu pro Netflix připravila společnost 87Eleven Entertainment, jehož vlajkovou lodí byla doposud akční série „John Wick“ (2014 - ). A tak tu tedy máme domnělého čističe bazénů, který místo toho loví upíry. A akční jízda to je. To se tomu nedá upřít. A také je to Buddy movie, a to se všemi svými atributy. Jen parťák lovce není užvaněný týpek, jak je Buddy movie povětšinou obvyklé, ale neskutečný trouba. Co se týče upírů, tak u nich není o co stát. Jen bezcharakterní postavy, z nichž jedna se rozhodla se mstít. Nic víc, nic míň. Tempo je razantní, akce a humoru je dostatek, takže film uteče, ani jeden neví jak. Problematická je jen skutečnost, že se nepodařilo zachytit podstatu a praktičnost dané věci, díky kterým je Jock Wink tak úspěšný. A to je docela škoda. Po scénáristické stránce se vsadilo na naprostou jednoduchost, což by v rámci letního kina nebylo zase až tak nejhorší, ale ve své zásadní podstatě film netlačí na to, aby byl něco víc, než ve skutečnosti je. Takhle se vše jeví jen standardně s myšlenkou, že tohle tady už nesčíslněkrát bylo, a byť se celý tento popcornový upíří lov nejeví zase až tak hrozný, při vypnutí mozku s úmyslem se jen bavit spíše naopak, spíše se jedná jen o recyklovatelnou záležitost, která má tendenci z diváckého povědomí zapadnout.

Policejní drama z produkce Netflixu, takže nepřekvapí, že se tradičně poukazuje na rasismus. Ale že se příběh odehrává v Jižní Africe, v tomto případě dejme tomu. A tak tu máme další Buddy movie, avšak v poněkud jiném ražení, než na jaké jsme zvyklí. V realitě všedních dnů Jižní Afriky stačí málo, aby policie zasáhla, ale pokud se policii nabídne nějaký obnos, vše se už odehrává jinak. Zoufalství chudých lidí je tak na denním pořádku, a to především u černošských obyvatel, kteří na úplatek nemají, zatímco běloši ano. Spravedlnost tak podle toho vypadá. A když se stanou dvě vraždy mladých dívek, vyšetřování prostě probíhá zcela jinak, než jak bývá obvyklé. Snímek by mohl být zajímavý, jen kdyby neměl tak brutálně pomalé tempo. Sráží to na kolena právě onu dramatizaci a o nějakém napětí už nemůže být řeč vůbec. Je ale fakt, že co se týče toho rasismu, zase se tolik na pilu netlačí. Centrem zájmu jsou dva policisté, z nichž jeden je běloch a druhý černoch, a jelikož to jsou parťáci, v oblasti korupce si jsou zajedno. Na to, aby snímek zaujal, je to však prostě poměrně málo. Film až neuvěřitelně nudí, takže kdo vydrží až do konce, v podstatě vyhrál.

Netflix uvedl snímek, který jakoby námětem i podstatou věci kopíroval snímek český pod názvem „Hodinu nevíš…“ (2009), takže nelze tyto oba filmové počiny neporovnat. Ohledně vraha je pouze jediný rozdíl. Český používal heparin, zatímco ten americký inzulín. Oba jsou antispektakulární, aseptičtí a minimalističtí. Oba ve svém podstatě ale zvyšují faktor neklidu. Nikoli z hrůzy, ale naopak z klidu, který vyzařuje něco šíleného. Americký snímek navíc poukazuje na fakt, že takový nevyvážený a podezřelý člověk může i nadále fungovat v systému, ve kterém je podnikání důležitější než etika. Tím svým způsobem příběh předkládá zajímavé argumenty o stavu zdravotnictví a především zkoumá systém zdravotní péče, který se pouze stará o zisk. České zdravotnictví však, pro to porovnání, na tom není o nic lepší. Počet obětí by tak nemusel nabýt vysokého počtu. Příběh je vyprávěn z pohledu zdravotní sestry, čímž je více prohloubeno tajemno. Tvůrci se také vymanili přílišné dramatizace a takřka až psychologické hororové atmosféry. Vše probíhá v poklidu, čímž se také posiluje rafinovanost událostí. Takovým poklidem se ale zase naprosto rozpadají emoce a soucit. Poukazování na společenskou odpovědnost je prostě na takový případ poměrně málo. Ale možná to bylo i záměrem, aby snad diváci nepropadli strachu v nemocnici pobýt, když si to zdravotní stav žádá. Těžko posoudit. Každopádně Jessica Chastain v roli zdravotní sestry a Eddie Redmayne coby (inzulínový) vrah podali skvělý výkon. Oba filmy jsou tedy téměř totožné, ale co se týče scénáře a stylem estetického a vizuálního zpracování vyšel tento americký počin daleko lépe.

Tradiční akční thriller o protidrogové jednotce snažící se dostat drogový gang pašující drogy ze zahraničí. Dle snímku to samozřejmě nevypadá, ale scénář byl zpracován na základě skutečných události, v Číně známé jako Hainanská tříletá protidrogová válka. Během závěrečných titulků se, jak je zvykem, představují autentické záběry z policejních akcí. Snímek se jinak od jiných ničím nevymaňuje. Příběh ve všem známý, tudíž spíše předvídatelný. Ani samotný závěr v rámci osudu nepřekvapí. Na videofilm nelze ani očekávat plynulé vyprávění. Vše je razantnější, čímž mnohé scény nabývají dojmu zkratkovitosti. Příběh tedy poměrně jednoduchý a akční scény jsou po technické stránce typický asijské. Netočené je to ale jinak v asijském kabátě vcelku dobře. Takže snímek plně vhodný pro VOD se všemi klady i zápory pro nenáročné shlédnutí bez nutnosti nad tím přemýšlet.

Španělská tvorba je v reálnosti hodně progresivní a nebojí se sáhnout po čemkoliv. A tak tentokrát tamní tvůrci použili nábožensko-filosofickou nauku nazvanou 'gnosticismus'. Mimo jiné je charakteristická odmítáním hmotného světa a přesvědčením o spásné roli poznání a víry v božskou jiskru v člověku. A právě o tomto celý příběh je, který pro svou dějovou obrazotvornost používá starou dobrou sektu. Děj však už jakoby byl v samotném jádru dosti pošramocený nerozhodností, takže je po divácké stránce hodně těžko srozumitelný, co je tedy opravdu skutečné a co jen pouhá představa. Potíž je také rozpoznat vzájemný vztah dvou sester, které jsou v centru všeho dění. Chvíli jsou spolu a podporují se, chvíle podraží jedna druhou, aby si za kratičkou dobu zase emočně vyznávali náklonnost, po které si role vymění a druhá začne podrážet tu první. A takhle stále dokola. Dohromady zkrátka žádná z nich neví, co vlastně chce a o co jí jde.  Ona ta divácká nerozhodnost je ale zase v jiné věci přínosná, co se týče tvůrčího pohrávání si s vnímáním a realitou, poněvadž si nikdo není jistý, jestli nadpozemský svět, jednoduše nazvané jako království, o kterém členové sekty stále mluví, skutečně existuje nebo ne. Jenomže právě to všechno vyznívá tak, jakoby se v tom ztratili i samotní tvůrci, neboť spousta dějových odvětví, i přes porozumění o jaký žánr se jedná, postrádá sebemenší logiku v rámci daných skutků. A k tomu opět pomalé tempo, které vzniklou nepřesvědčivost ještě více přikrmuje. Atmosféricky určité hororové aspekty sice znatelné jsou, ale dohromady to díru do světa rozhodně nijak zvlášť neudělá. V pozadí všeho jde spíše o melodrama, do kterého si samozřejmě nechal Netflix v rámci svého LGBT… kodexu nacpat lesbičky. Tvůrci se viditelně snažili, o tom  žádná, ale výraznějšímu ději a rychlejšímu tempu, kvůli ucelenějšímu elánu a plnohodnotnému příběhu, se určitě mohl dát větší prostor.