MickeyStuma

Poměrně slabší snímek se stopáží něco málo přes hodinu, čímž se vyznačuje spíše televizním dojmem. Každopádně se i přesto řadí mezi snímky s hrdinským vlasteneckým příběhem, jak se na takový film sluší a patří. Malá sovětská jednotka s malými možnostmi se rozhodne zachránit vězně nucené pracovat v továrně, kterou se Němci chystají vybombardovat. Nic víc, nic míň. Výprava je sice realisticky typická na sovětskou tvorbu, ale je to poněkud bez atmosféry. Děj poněkud skoupý, jako kdyby to snad i bylo úmyslně zkrácené. Jedná se o režisérskou prvotinu Ivana Gorobetského, tak snad z toho spíše tkví nezkušenost a nebo rozpočtová opatrnost filmového studia. A je to vcelku i škoda, neboť tzv. Bitva o Lauban, což je německé městečko a  o čemž tento snímek je, se skutečně odehrála. Jen samozřejmě kapánek jinak, ale to by na tom nevadilo. Je to jen dějová vize na pozadí oné bitvy, která bohužel nevyzněla, jak by měla.

Agentky FBI od dob uvedení snímku „Mlčení jehňátek“ (1991) v jistém smyslu budí určité sympatie a nejinak je to u tohoto snímku, který využívá veškeré přednosti severských filmů. Tady máme taktéž mladou a nezkušenou agentku, jen ji pro změnu pomáhá místní stopař. Tvůrci se pustili do problematiky indiánů žijící stále v rezervaci, a ta problematika je osvětlena na samém konci filmu. ˇ Zatímco pro všechny ostatní demografické skupiny jsou zpracovány statistiky pohřešovaných osob, pro indiánské ženy neexistují žádné. Nikdo tak neví, kolik jich je pohřešovaných. ˇ Krásná mrazivá krajina vytváří nádherné scenérie bílého ticha, ze které lze plně pochopit psychologii lidí tam žijících. Doprovodná hudba se vyne v souladu s náladou, která se v daný okamžik vyskytuje. Ve sněhu je nalezena mrtvá mladá indiánská žena se znaky znásilnění. Začne vyšetřování, čímž se příběh jeví jako další detektivka v neo-noirovém kabátě. Svým způsobem tomu tak je, ale prostřednictvím právě tohoto případu se dávají najevo hlavně okolnosti, které se z každodenního života mohou změnit v boj. Hovoří se o zapomenutých komunitách, které již dávno začaly zapomínat na své kořeny a samozřejmě o násilí na ženách. U scény brutálního znásilnění zatrne. Samotný konec tak možná naplňuje očekávání. Oko za oko, zub za zub. Je to správná spravedlnost? Tady by spíše bylo vhodnější položit otázku, proč státní autorita nevede statistiky o indiánských ženách. Trest smrti namístě se tak přímo jeví s morální jasností. Nakonec, to už známe z klasického snímku „Přání smrti“ (1974). Snímek tak vyznívá něco jako kino manifest a vlastně je to dobře. Sami denně vidíme, co se ve světě děje. Jedni se až s fanatickým pojetím ochraňují a druzí se ponechávají napospas osudu. Snímek je tak daným námětem hodně k zamyšlení.

Nízkorozpočtové horory nikdy neměli na růžích ustláno pro svou nadměrnou jednoduchost a nejinak týká se to i tohoto snímku, ze kterého ale zase jde cítit ohromné tvůrčí nadšení. Caitlin Gerard byla právě zřejmě nadšená rolí ve snímku „Insidious: Poslední klíč“ (2018), a tak si zkusila vytvořit něco podobného. Stojí za scénářem a střihla si dvojroli dvojčat. A tak máme k dispozici další slasher s výrazným sériovým vrahem, tentokrát jezdící s odtahovým vozem, kterému hlavní hrdinka (bohužel těžko lze rozeznat, která z těch dvojčat to vlastně je) pomocí okultismu přináší do mysli místa obětí, které mu utekli. Ony dvojčata s ním mají z minulosti také hodně společné a je nám to samozřejmě všechno vysvětleno formou retrospektiv z různých časových období, ale je jich tolik, že se z toho stal ohromný zmatek, co, kdy a vlastně kdo. Použít dvojčata sice nebyl špatný nápad, ale v takovéto prezentaci skutečně nevíme, která kdy co vlastně dělá. Máme tu tedy hlavní dějovou linku řádění onoho vraha na jedné z těch dvojčat, která je stále přerušována nějakou to retrospektivou. V takovém dějovém guláši, aby se čert vyznal. Po vizuální stránce je to ale nádhera. Modré a červené osvětlení tomu dává zajímavý podkres. Jedná se o režisérský debut Vanessy Alexander, takže si to asi jen zkoušela, jak to bude ve finále vypadat. Snaha se cení, ale té zmatečnosti je skutečně přespříliš.

Životní kontrast mezi stářím a mládím, ze kterého vzejde skutečnost, že věkový rozdíl nic nemění na životním údělu. Máme tu stárnoucí filmovou hvězdu, kterého už život unavuje a jako protipól mladou poloprofesionální zápasníci jinak živící se jako členka ochranky, kterou zase unavuje v životě něco dokázat. Osud tyto dva dá dohromady, když je právě ona určena hercovi dělat ochranku. Tím se oba dostávají do životní konfrontace a sociální rozdíl v tom nehraje žádnou roli. Divákům je jejich společná charakterizace napovězena stejnou fyzickou postavou a tak vnímavý divák předem odhalí, jakým směrem se příběh bude ubírat. Zpočátku jsou oba na první pohled odlišní, a tak i odpudiví, ale když dojde k prolomení jejich vzájemných charakterových sympatií, po psychologické stránce dojde nejen k oboustrannému emocionálnímu týrání. Námět příběhu je hodně k zamyšlení. Daná problematika poukazuje na spokojenosti v životě a odvahy přijmout nejen své životní i profesní nedostatky, ale přijmout je nekriticky i u druhých. Svým způsobem je to hlavně o soucitu a přijetí sebe sama. Na dnešní dobu už nijak nepřekvapí, že bylo použito rasového rozdílu hlavních protagonistů, což tady nijak nevadí, ale rasový kodex BLM Lebensborn by si tvůrci odpustit mohli. Ano, opět tu má černoška milostný vztah s bělochem.  Snímek je jinak v zásadě skromný, jednoduchý a pomalejší tempo inklinuje až k artu. Toho se však nedosáhlo a je to možná škoda. Mohlo by to třeba vyznít o něco lépe.

Policejní drama z produkce Netflixu, takže nepřekvapí, že se tradičně poukazuje na rasismus. Ale že se příběh odehrává v Jižní Africe, v tomto případě dejme tomu. A tak tu máme další Buddy movie, avšak v poněkud jiném ražení, než na jaké jsme zvyklí. V realitě všedních dnů Jižní Afriky stačí málo, aby policie zasáhla, ale pokud se policii nabídne nějaký obnos, vše se už odehrává jinak. Zoufalství chudých lidí je tak na denním pořádku, a to především u černošských obyvatel, kteří na úplatek nemají, zatímco běloši ano. Spravedlnost tak podle toho vypadá. A když se stanou dvě vraždy mladých dívek, vyšetřování prostě probíhá zcela jinak, než jak bývá obvyklé. Snímek by mohl být zajímavý, jen kdyby neměl tak brutálně pomalé tempo. Sráží to na kolena právě onu dramatizaci a o nějakém napětí už nemůže být řeč vůbec. Je ale fakt, že co se týče toho rasismu, zase se tolik na pilu netlačí. Centrem zájmu jsou dva policisté, z nichž jeden je běloch a druhý černoch, a jelikož to jsou parťáci, v oblasti korupce si jsou zajedno. Na to, aby snímek zaujal, je to však prostě poměrně málo. Film až neuvěřitelně nudí, takže kdo vydrží až do konce, v podstatě vyhrál.

Impozantně stavěný protiválečný film, který by mohl být pro ostatní filmaře vzorem. Příběh Norska, který ve válečném marastu zůstal neutrální, ale protože měl pro výrobu zbraní tolik potřebnou železnou rudu, začali se tam dít věci. Snímek vkusně ukazuje válku nejen z politické, ale hlavně i z lidské stránky. Narvik se stal fyzicky svědkem konfrontace mezi německými a anglickými jednotkami, čímž tam nezůstal kámen na kameni. Norská strana se dostala do nelehké situace, a tak je hodně těžké posuzovat, co udělali dobře a co špatně. Nejzásadnější je to u postavy Ingrid Tofte, která může diváky rozdělit na dva tábory. Má obyčejný strach o sebe a své blízké, což ji vede k neúmyslnému zapojení s válkou. Její čin v zájmu ochrany svého dítěte může být kritizován i chválen, ale jak se říká, po bitvě je každý generál. Zachovala by se jako ona každá matka? Cílem filmu bylo dát obětem duši, což se povedlo. Jak se tímto příběhem ukazuje, nacionalismus existuje, a to blíže k vlasteneckému než národnímu eposu. Avšak s mírou a citlivostí. Scénář je zpracován nadstandardně dobře. Popisuje několik příběhů, které dávají smysl, aniž by se vzájemně rušily. Po technické stránce není co vytknout. Snad jen odstřel mostu by mohl být o něco dramatičtější. Každopádně se jedná o pevný vlastenecký snímek, který zviditelňuje svůj národ a dává najevo humanizaci svých postav. Události jsou založeny na příbězích skutečných lidí, jen jsou prožívány fiktivní postavou výše zmíněnou Ingrid Tofte. Emoční atmosféra je jasně daná, ale zase se v ní tolik netlačí na pilu, jak je běžné u hollywoodské produkce. I tak se do filmu nedostalo všechno, což je svým způsobem samozřejmé. Ono by to zase dalo spíše na seriál než na film, ale aby to u diváků vytvořilo alespoň nějaký obrázek, jak to tam vypadalo, vcelku to stačí. Pro Norsko se jedná o zásadní film své historie a my se alespoň, byť z části, zase něco dozvíme.

Předchozí snímek měl poměrně u diváků úspěch a dá se říci, že magnetem byly především na svou dobu unikátní vizuální efekty. Dobrodružná zábava však také nezklamala a tak chtě nechtě, dle nepsaných hollywoodských pravidel muselo vzniknout pokračování. Aby ale obživla podruhé ta samá mumie, by se už dalo považovat za kýč. Každopádně se tak nepřekvapujíc skutečně stalo. Tvůrci však neponechali nic náhodě a coby originalitu přidali jednu zásadní postavu. Osmiletého chlapce, který charakterově své rodiče vůbec nezapře. Imothep tedy podruhé, s ním staří známí a další etuda plná dobrodružství, akčních scén a hlášek. U takových pokračováních je však také nevýhodou to, že už se od samého začátku ví co očekávat. V tom snímek nijak nezklame. V podstatě se vstoupilo do téže řeky, takže kdo se u předchozího filmu bavil, bude se bavit i tentokrát, a naopak. Mnohé scény jsou zopakovány, jen v poněkud jiném rozhraní. Třeba se letadlo vyměnilo za malou vzducholoď a písečná bouře za ohromnou vodní vlnu. Samotný scénář svou jednoduchostí a vykrádáním sebe sama sice neohromí, ale dlouhé akční sekvence a dobrodružná zábavnost to plně vynahradí. Je ale zase fakt, že opakovaný vtip už přestává být vtipem. Snímek není horší, ale lepší také ne. Kašlat na logiku a předvídavost a jen se nechat unést a bavit. Jinak to s tímto pokračováním nejde.

Na tomhle filmu je všechno špatně. Sice se jedná o nízkorozpočtový projekt, ale to by na tom nemuselo tak vadit, kdyby byl alespoň pořádně promyšlený scénář. Po dějové stránce prostě bída s nouzí od začátku do konce. Sice se jedná o zpracování románu literárního autora Erica Troyera „Insecurity“, který měl dle údajů na scénáři se scénáristkou a režisérkou v jedné osobě Heather Hale dokonce i spolupracovat, ale nějak se tomu, dle odvedeného výsledku, nechce věřit. Nebo už je takto špatný onen román? Buď, jak buď, o takový filmový výsledek je i tak bohužel nevalný zájem. Na zaplnění programu nočního televizního vysílání však poslouží dobře. To už je ale jinak na tomto filmovém povolení skutečně zcela vše.

Jednoduše řečeno, kde se objeví člověk, tam tráva neroste. Ale opravdu je pánem tvorstva? Darwinova teorie v tomto druhém snímku nové ságy dostává obzvlášť zabrat. Příběh se odehrává tři roky po událostech v předchozím prvním snímku a vidíme, jak se opice, svým způsobem, civilizovaně usadili. A bylo jim fajn. Dokud se ovšem zase neobjeví člověk. Na straně opic se nyní výrazně projevuje typický lidský charakter získávání moci, při kterém je lidské pokolení takřka pouze použito v rámci dosáhnutí svého. Takže tu máme opičí souboj dobra a zla a lidstvo někde uprostřed. Scénář se drží poetického okamžiku, ale místy snad až moc vykresleně. Ve všem je politika a ve všem je ohraničeno diletantství a kreativita. Příběh se veze v jednoduchosti, ve svém plynulém vývoji natahovaně, a co si budeme povídat, v ničem originálně. Takže filmový zážitek przní naprostá předvídavost, čímž se hroutí dramatizace a napětí. Po technické stránce se ale jedná o pastvu pro oči. CGI už dnes skutečně dokáže divy, jen se to ještě stále neobejde bez herců vytvářející pro animátory veškerý herecký předobraz, k dosažení té nejlepší reálnosti pohybů a mimik. A vidět opice na koních se samopaly je vskutku zážitek. Takže vlivem viru lidstva ubývá, ale opic je naopak stále více. Sociální téma o soužití a přežití je oduševnělé, emotivní a hluboce působivé. Důvěra se skloňuje ve všech pádech na obou stranách barikády, avšak nejvíce hlasité rozepře jsou právě na straně opic. V tomto směru je impozantní protiválečné vyznění, a i když se skutečně jedná především o dramatické podobenství, nějakých akční scén se lze také dočkat. Takže po technické stránce naprostá paráda, dějově žádná sláva.

Snímek se vyznačuje především tím, že s předchozím nemá pranic společného. S původním názvem „The Haunting of Hamilton High“ se mělo jednat o snímek samostatný, ale jelikož byl právě k předchozímu „Prom Night“ (1980) tematicky podobný, byl k němu přidán. Jelikož je však příběh jiný a je s jinou zápornou postavou, tvůrci se tento fakt rozhodli zohlednit už v samotném názvu. Kapitolou samo o sobě je také fakt, že se jedná o poctu hororovým režisérům a jejich nejslavnější filmové tvorby, mezi kterými nechybí ani literární král hororu Stephen King. Na paškál se tedy vzaly i dnes hodně známé motivy s hororových počinů, jako jsou například „Poltergeist“ (1980), „Přichází satan“ (1976) či „Noční můra v Elm Street“ (1984). Diváci zkrátka během sledování mohou hádat, co odkud je. Hned úvodní scéna plně připomene zfilmovaný počin výše zmíněného Stephena Kinga „Carrie“ (1976) a svým způsobem se toho drží po celý dějový vývoj, až hlavně po scénou finálovou. Takže se tu ztělesňuje vše hororově zábavné ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pozná někdo třeba scénu ze slavné předělávky Johna Carpentera „The Thing“ (1982)? Mysteriózní atmosféra postupně ovládá koncept děje a vytváří sice předvídatelné dramatické chvilky, ale vlivem oné pocty hororovým režisérům naprosto s úctou k žánru. Ne, tohle se v žádném případě nebere vážně. Pouhá mysteriózní zábava s dobrou mysteriózní atmosférou, kdy se nezapomnělo ani na oko nemravy. Takže i když jsou poslepovány jen citace, paradoxně se jedná o jeden z těch lepších počinů osmdesátých let. Inu, pocta je pocta, a tak to podle toho také musí vypadat.