MickeyStuma

Jednoduchý moralizační snímek o zodpovědnosti rodičů ke svým dětem. Závěrečný monolog soudce o mravnosti dětí a jejich přípravě k životu je doslova a do písmene nadčasový. Dospívající děti, kteří se dají na dráhu zločinu, jsou samozřejmě za své činy zodpovědní a podle toho je také s nimi zacházeno. Ale co rodiče, kteří svým dětem nevěnují pozornost, nedávají jim lásku a víru? Nemají takhle náhodou na tom svůj podíl viny? Jak je v příběhu řečeno, peníze a majetek nejsou všechno. Tento snímek s hodinovou stopáží je tedy v jednoduché obrazotvornosti o násilí zrozeném v nekontrolované vášní dospívající mládeže a o rodičích je vychovávající, kteří ve svém vlastním samolibém světě sobeckých zájmů a zmatených představ o rodičovském dohledu odmítají uvěřit do očí bijícím mediálním titulkům o kriminalitě mládeže. Opravdu rodiče dávají svým dětem všechno, jak si myslí? Příběh je hodně k zamyšlení a určitě si zaslouží předělávku vhodnou na dnešní dobu. Snímek jako takový rozhodně žádnou peckou není, ale ohledně své moralizační výpovědi takové zpracování postačí.

Venkovský krejčí Florian Svíčička v podání Vlasty Buriana se charakterem nijak nevymaňuje od jeho typických dřívějších rolí. Přesto se snímek považuje za méně zdařilý, ale to snad bylo způsobeno nějakými problémy během natáčení, což se ve výsledku vždy na filmu projeví, ale těžko říct. Každopádně Burian se, ostatně jako obvykle, snaží diváky pobavit svou prostořekostí a nejrůznějšími skopičinami, jenomže atmosféra je poněkud omšelá a mnohé scény vyznívají jakoby nedotaženě. Hlášek a vtipných narážek je tu však více než dost. Ta o exekutorovi, který je nejvhodnější pro roli loupeživého rytíře na slavnostním představení, je dokonce v podstatě nadčasová. Nápad na příběh to není špatný, jenomže jak vyprávění ubíhá, tak celé nadšení a humor zároveň skomírá. Úplně na konci k pobavení není takřka nic. Vlivem snahy o romanci? Snad. Pokud ano, v rámci veselohry to bylo šlápnutí vedle. V Burianově filmografii předválečných let je tento snímek, tedy poněkud nelichotivý, ale zase alespoň potvrzuje pravidlo, že ne vždy je posvícení.

Autobiografie o Američanovi Harwey Pekarovi, rodákovi z Clevelandu, úředníkovi v nemocnici a mrzutému komentátorovi obyčejných věcí prostého života. Navíc o tom píše komiks pod názvem „American Splendor“, ve kterém je osobně hlavní hrdinou coby Everyman z dělnické třídy, jehož prostřednictvím ukazuje, co všechno prožívá ve svém životě. Takže komiks ze skutečného života se skutečnými postavami. Film je natočen jako dokumentární a zároveň hraný film, ve kterém vystupuje on sám osobně, a to i jako vypravěč a zároveň ho hraje Paul Giamatti. Tento nevšední a svým vyzněním neobyčejně zvláštní snímek je tak vlastně plnohodnotným snímkem komiksovým, který obratně mísí realitu s fikcí, komedii s tragédií a svým způsobem dokáže z obyčejného chlapa vytvořit antihrdinu, a to jenom proto, že má odvahu následovat své vnitřní pokušení navzdory svému osobnímu neštěstí. Ano, skutečně je to zčásti dokument, zčásti hraný film s prvky beletrie, což není v kinematografii zrovna obvyklé. Každopádně se jedná o nejsyrovější realitu všedních dnů v oblasti osudu nejen Harveyho Pekara, ale i ostatních lidí kolem něj. A vlastně je i inspirací. Osobní deník si píše leckdo, ale zpracovat myšlenky a zážitky do komiksu a vydávat jej? Vskutku zajímavá myšlenka.  https://comixjoint.com/6_site_graphics/*Covers/2_Underground/amsplendor13b.jpg

Televizní projekt tvářící se jako western natočený někde v parku či na louce za městem. Vlastně to vypadá jako klasické divadlo, avšak místo na pódiu se dialogy dvou či tří postav přednáší někde ve vysoké trávě, u křoví či mezi listnatými stromy. Všichni tady pouze stojí nebo dřepí a odvádí nudný dialog. Ano, na herectví okamžitě zapomenout. Žádné tady není. Na divadelních prknech snad, ale takováto inscenace televizní tvorby prostě nepřesvědčí.

Betty tropí hlouposti, dala by se u nás také pojmenovat tato veselohra s odkazem na jistý český snímek. Dcera milionáře, charakterem střeštiprdlo a energický živel, je hlavním tahounem příběhu, z dnešního pohledu poměrně známého, neb byl v různých úpravách ve zvukovém filmu zpracován nesčíslněkrát. Celý tento počin má na svědomí pozdější mistr hrůzy Alfred Hitchcock, což je zřejmě důvod, pro se na tento snímek shlíží nelichotivě, byť k tomu není důvod. Betty kde se objeví, tam tropí nejrůznější vylomeniny, což je hlavním motorem filmové zábavy. O groteskní humor se však nejedná. Děj příběhu je sice přímočarý, ale poměrně v jednoduché formě promyšlený, a tak i na němý film při minimalizaci dialogů dokáže zaujmout. I zde jsou k vidění zajímavé filmařské postupy. Copak asi chtěl Hitchcock říct v úvodu a v závěru snímku pohledem na scénu přes skleničku pro šampaňské? Nakonec, názvem tohoto nápoje je i snímek pojmenován. Buď, jak buď. Každopádně se jedná o zábavnou komedii o Betty, dcery milionáře, která je buď příliš obeznámená s tím, že má až moc energie na to, aby ji společenské poklesky odradily od toho, aby byla šťastná a snažila se jít do všeho, co ji zamane nebo je až příliš obeznámená s tím, jak mizerný život může být. Hitchcock samozřejmě později natočil mnohem lepší filmy, ale málo zábavných komedií, jako je tato.

Svobodomyslní rockeři v motorkářském filmu na pomezí absurdismu a syrové reality. Jejich život je utopie. Nikde nejsou vítáni, ale v jádru věci mají dobré srdce. V hospodě se porvou s místními vidláky, ale po důlním neštěstí neváhají pomoci se záchranářskými pracemi. Nízkorozpočtový snímek bez kapky umění, který táhne absolutní improvizační volnost. Ve své jednoduchosti vypadá jako obyčejný dokument doby, situací, motorkářské party. Běžné diváky nenadchne, ale fanoušky subžánru exploitation navýsost osloví.

Režisér a scénárista se pustil do snímku dle stejné metody, jako o pět let dříve John Parker svým zajímavým počinem „Daughter of Horror“ (1955). MOS je označení snímků, které byly natáčeny jako v dobách němého filmu. Ano, bez zvukové stopy. Ten byl dodatečně dodán později, samozřejmě v podobě hudby doplněné krátkými větami vypravěče dle potřeby, což v podstatě byla náhrada za titulky. Oba snímky vznikaly se snahou co nejvíce ušetřit, proto bez zvuku. Takže důraz musel být kladen na vizuální stránku. Ve výše zmíněném snímku si s tím Parker poradil výtečně. Zato Francis jakoby se snažil přece jen diváky obalamutit. Vypravěč nechybí, ale občas nechybí ani dialogy. Což o to, použití dabingu, nakonec, proč ne. Jen kdyby bylo vidět na herecké představitele, jak mluví. Co se týče vizuální stránky, která u Parkera funguje, tady jakoby vše jen tak z plezíru natočili amatéři. Jeden obyčejný záběr střídá druhý, avšak vedle sebe to ve snaze vytvořit příběh zkrátka ne úplně funguje. Francis si zřejmě řekl, že co dokázal Parker, to on dokáže také, a dokonce ho i předčí. Například zatímco si Parker vystačil ohledně zvuků pouze se strašidelným smíchem, Francis jich použil o něco více. Přesto zbytečně. Na druhou stránku se ale snaha cení, a tak je potřeba na tento filmový výtvor shlížet okem shovívavým. A co víc, třeba si něco takového také zkusit, a to jen tak pro zjištění, že byť to vypadá značně jednoduše, realita je daleko jiná.

Takzvaný záškodnický film své doby v plné parádě a přesvědčení. Ideologická osvěta byla ve své době hodně na pořadu všedního dne a bylo potřeba to divákům v rámci agitace předvést za každou cenu. Kromě komedií k tomu byl použít i dobrodružný žánr, dnes by to spíše zapadalo mezi thrillery, na kterém si tvůrci dali setsakramentsky záležet. Západní agenti a jejich pomahači byli pro takzvanou kolektivizaci ohromným nebezpečím, což bylo v rámci veřejnosti potřeba vědět. A tak mimo jiné vznikl i tento snímek, který sice po výpravné stránce vypadá naprosto skvělé, avšak scenáristicky naprosto zoufale, nelogicky, zkrátka svou výpovědí zcela mimo mísu. Hodinový snímek by se dal rozdělit na dvě poloviny. V té první se ukazuje záškodnická činnost, ve kterém překvapivě a velmi dobře figuruje Rudolf Hrušínský. Svého záškodníka, podle daných stanov charakterově psychicky zoufalého jedince, pojal prostě skvěle. Dějově podpálil stoh a vyhořela takřka polovina vesnice. A právě scenérie vyhořelých domů je po technické stránce pastvou pro oči. Podařená je i scéna, ve které obyvatelstvo s požárem bojuje, co jim síly stačí. Následující dění už je pouze v propagandistickém kabátě. Divácký šok však způsobí polovina druhá, která je vedena již dle stalinistických měřítek, nemající s předchozím děním absolutně žádnou logiku. Obyvatelé vyhořelé vesnice, místo aby své obydlí dávali do pořádku, se vydají za jásotu na procesí, kde však místo sochy Panny Marie nesou desky s podobizny Stalina a Gottwalda. Ohromná hořká pachuť diváka okamžitě znechutí následující divácké počínání. Dnes už má snímek pouze jednu jedinou hodnotu a tím je ukázka toho, jak se v rámci propagandy dá krásně zneužít film.

Nikdo jiný tak perfektně nezachytil lidskou povahu jako Jaroslav Hašek. Jeho nejslavnější Švejk budiž příkladem. Ale nebyla to pouze tato postava. Jaroslav Hašek má na svědomí spoustu povídek, jejichž kouzlo je v mnohem kupodivu poplatné i dnes. Svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko,-filozofickými přesahy ve svém díle naprosto předčí očekávání. Myšlenky povídek a danou atmosféru se pokusili v roce 1952 zachytit filmaři a buď jak buď, povedlo se. Vyrobili povídkový film obsahující čtyři povídky, jejichž obsah a satirický nadhled by mohlo závidět i Divadlo Járy Cimrmana. A není to pouze zásluhou scenáristů Ivana Oswalda a Karla Feixe, kteří povídky výborně přepsali do filmového scénáře, či režiséra Miroslava Hubáčka, který naprosto věrně zachytil atmosféru všech povídek, ale hlavně všech herců, kteří pochopili charaktery svých postav a zcela podle představ Jaroslava Haška je zahráli. Tohle je filmové dílo, které se již nikdy nepodaří zopakovat.

Tradiční akční thriller o protidrogové jednotce snažící se dostat drogový gang pašující drogy ze zahraničí. Dle snímku to samozřejmě nevypadá, ale scénář byl zpracován na základě skutečných události, v Číně známé jako Hainanská tříletá protidrogová válka. Během závěrečných titulků se, jak je zvykem, představují autentické záběry z policejních akcí. Snímek se jinak od jiných ničím nevymaňuje. Příběh ve všem známý, tudíž spíše předvídatelný. Ani samotný závěr v rámci osudu nepřekvapí. Na videofilm nelze ani očekávat plynulé vyprávění. Vše je razantnější, čímž mnohé scény nabývají dojmu zkratkovitosti. Příběh tedy poměrně jednoduchý a akční scény jsou po technické stránce typický asijské. Netočené je to ale jinak v asijském kabátě vcelku dobře. Takže snímek plně vhodný pro VOD se všemi klady i zápory pro nenáročné shlédnutí bez nutnosti nad tím přemýšlet.