MickeyStuma

Filmový plakát jakoby dával najevo, že se jedná o další předělávku snímku ´True Grit´ (1969), ale není tomu tak. Dvojice podobná, ale s jiným osudem dívky. Tom Hanks si (na stará kolena) střihl westernový žánr, avšak se zachováním patřičné dramatizace, což znamená, že o tzv. rodokapsový příběh se tentokrát nejedná. Příběh je založený na základě románu Paulette Jiles vyprávějící dva příběhy, i když to tak nevypadá. První je o muži objíždějící města krátce po občanské válce, kde lidem za peníze předčítá novinové zprávy. Tento motiv je však použit takřka okrajově, tedy jen v zájmu charakteristiky muže k vědění, co je vlastně zač, ve spojení s příběhem druhým vyprávějící o dívce vychované indiány, která ztratila všechny své blízké a samotný muž ji doprovází ke svým posledním příbuzným. Toto dějství je už pevně středem zájmu celého vyprávění. Dva cizí lidé tedy cestující pospolu, čímž se postupně více sbližují a zažijí mnohé nemalé útrapy. Tempo je pomalejší, ale dá se říci, že vše funguje jak má. Ale jo, o přestřelku na správný western divák nepřijde, ale vyznívá spíše jako jen z úcty k žánru. Divoký západ je tentokrát vyobrazený podle nálady dějství. Chvílemi je až romanticky přitahován, chvílemi poukazuje na hodně drsnou dobu. Výprava je však uvěřitelná, oba hlavní protagonisté se po herecké stránce ukáží v dobrém světle, zkrátka,vše je jak má být. Jen neočekávat kolty proklatě nízko.

Že prý filmová pocta klasickým snímkům o Šaolinském klášteře. Nakonec, proč ne? Aspekty na to má. Diváky samozřejmě přitáhne účast Jackieho Chana, ale spíše přijde zklamání. Má vedlejší roli kuchaře a to ho ani neuvidíme něco kuchtit. Navíc má jako jediný čepici, kterou jedinkrát nesundá. Ale jo, aby se neřeklo, tak jednu kratší akční scénu má. Terčem všeho dění je Andy Lau a neméně dobře. Více jak o film s bojovým uměním se však jedná o dějové drama, které je krásně plynulé, nikde se nekřepčí a právě po dramatické stránce se vytvářející výbornou atmosféru. Výtka ale musí být na používaná lana. V některých scénách je to dost poznat. Moralizační myšlenkou se hodně podobá snímku ´Obávaný bojovník´ (2006), který je však samozřejmě se zcela jiným příběhem. Byť se koncept scénáře dotýká osobního rozvoje a životního stylu, stále je k vidění spousta akcí, čímž se v oblasti bojových filmů pevně drží. Jako nejlepší akční scéna ze všech se dá označit s nebojácnými shaolinskými dětmi vycházející ven vstříc nepříteli, samozřejmě za použití bojového umění. Scéna nevypadá trapně ani komicky. Naopak je tak vzrušující, až je nezapomenutelná a jako pocta shaolinského kouzla je asi nejvýraznější. Co se týče ostatních akčních scén, mají až epickou povahu, což je na dnešní dobu docela příznačné a pochopitelné. Snímek je tedy natočen současným stylem, kterým neurazí. Jen tak pro zajímavost, Xing Yu hrající druhého staršího mnicha, je skutečný bývalý šaolinský mnich, kterého jsme mohli vidět už ve snímcích např. ´Ip Man´ (2008) nebo ´Strážci dračí brány´(2006)

Stárnoucí policista utápějící se v alkoholu má za úkol dopravit k soudu vězně, načež se mu to snaží policejní síly zabránit. Ano, motiv klasického snímku s Clintem Eastwoodem ´Železný stisk´ (1977). V tomto snímku Clinta vystřídal Bruce Willise rozehrávajíc stejnou hru. Jen s rozdílem kratší cesty. Že by se jednalo o předělávku se však neuvádí, takže co to je? Vykrádačka? I ten autobus tam je. Děj je oproti zmiňované klasiky samozřejmě upraven a některé scény dokonce připomínají scény z další předělávky jiného klasického snímku a to snímku ´´Přepadení 13. okrsku´ (2005). Nejedná se o nic jiného než o boj s časem, neboť svědek je v soudní síni očekáván, takže napětí akce a nějaké ty hlášky pro odlehčení je zaručeno. Problémem je, že vlivem faktu, že se děj, opět na rozdíl od výše zmíněné klasiky, odehrává v ulicích města, čímž se bohužel stalo, že akce a další thrillerové sekvence sklouzli do monotónnosti a atraktivity, což způsobilo každou další minutou sestupný pád do hlubin nezajímavosti. zachraňuje to na konci scéna s autobusem, ale nic naplat. Spíše zklamání to nezachránilo. Od celkové ponurosti to nezachrání. Stal se z toho tak spíše průměrný filmový artikl jen tak na odreagování. Akční filmy z devadesátek nadchnou více.

Tato bláznivá televizní komedie, dle dnešních měřítek komedie situační, by mohla v současné době sloužit jako názorný příklad toho, jak taková komedie, odehrávající se na jednom místě, má vypadat. Naprosto promyšlený scénář, plný zmatků a nedorozumění, je pojat mistrovskými hereckými výkony všech protagonistů, což je v dnešní době u současných herců obzvlášť dosti vzácné. Děj má takovou energii, že se nejenže netáhne, jak je v dnešní době u zoufalých televizních komedií již tradicí, ale naopak ve svém vývoji uhání tak rychle kupředu, že je potřeba vše pozorně sledovat a neuhýbat pohledem. Stačí se prostě jen ohlédnout a daný divák se v tom naprosto ztratí. Takřka každou minutu probíhá nějaký zvrat, byť to na první pohled ani nemusí vypadat. Trochu záhadou je název příběhu, neboť středem všeho dění je bedna s harfou zašprajcována na schodišti v chodbě bytového domu, čímž vlivem toho musí každý přítomný jednotlivec řešit svůj osobní problém. Ale dejme tomu. Z televizní tvorby již neznámé dílo a v tomto případě je to skutečně ohromná škoda. Takhle pobavit umí už jen filmy s Vlastou Burianem.

"No tak, Toníku, tak buď přece rozumnej, no tak holt dostaneš tu mejdajli napřesrok, no." Další uniformovaná role Vlasty Buriana a do dnešní doby naprostá filmová pecka, po vojensku řečeno, s kulometnou salvou nejrůznějších hlášek a to od začátku až do konce. Očekávat vyznamenání, které nakonec vlivem nedostatku medailí uděleno nebylo, by vykolejilo snad každého. Obzvlášť Antonína Špelce s tváří Vlasty Buriana, který se s tím popral s vůlí a charakterem sobě vlastní. Jaroslav Marvan samozřejmě opět výborně přihrával a tak kdo z diváků si chce pošramotit bránici, u tohoto snímku má možnost? Co se týče vtípků o císaři pánovi, velkým konkurentem není nikdo jiný než samotný Jára Cimrman, ale co si budeme povídat, na Toníka Špelce prostě nemá. Výrazným projevem je vizuální zastavení času hrůzou po vznesení urážky císaře. Lépe vyjádřit dobu už nešlo. Ono vůbec se dá říci, že v tomto snímku jsou nejlepší scénky z útrob restaurace, hospody či nálevny, jaké kdy byly natočeny. A to je v českém filmu konkurence ohromná a to nejen z tvorby Vlasty Buriana. Tradičně samozřejmě nechybí ani písnička pro tento film, která prostě nesměla chybět. Film z roku 1932 a vůbec nestárne. Svým způsobem jsou mnohé hlášky nadčasové, což znamená, že hodně řeknou nebo alespoň naznačí i dnes. "Když má bejt pořádek, tak se račte postarat, abych měl medaili. Račte prominout při vašem vzdělání." K tomu už nelze nic víc dodat. Komedie, parodie i zesměšňování, či jak se dnes říká satira, mající stále svou zábavnou hodnotu a to i historickou výpověď své doby. A Vlasta Burian opět potvrdil, že na to prostě měl.

V šedesátých letech se parodiím na nejrůznější náměty v českém filmu docela dařilo. Za zmínku stojí například 'Fantom Morrisvillu' (1966) či vynikající 'Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky' (1967). Tato parodie kombinující detektivky a dívčí dospívání je sice o něco slabší, ale též stojí za zmínku. Josef Škvorecký coby autor povídky a scénáře pojal humor skutečně odlehčeným tónem, avšak těžko posoudit, jak velký zásah do toho byl od režiséra Ladislava Rychmana. Každopádně se uvádí, že Škvorecký napsal roli Lubomíru Lipskému přímo na tělo, který si to v jiné roli stejným stylem pojetí zopakoval i rok poté v další filmové parodii 'Čtyři vraždy stačí, drahoušku' (1970). Inu, předchozí snímek ´Zločin v dívčí škole´(1965) udělal své. Výrazně však vyniká jiný herec, byť s malým prostorem, mající zkušenosti už z dob první republiky a tím je Václav Trégl, který tak mimo jiné prokázal, že skutečně není malých rolí. Snímek se stal bohužel pozapomenutým a škoda to vcelku je, neb byť se u toho divák moc nepobaví, jako uvolňující odpočinkový film působí dobře. 60. léta, obzvlášť co se týče atmosféry, z celého konceptu skutečně září. Září i všechna ta dospívající děvčata hodnotící mužské pokolení. Sex appeal kupodivu dává najevo i Iva Janžurová. Příběh se sice zdá být druhořadý, ale o ten tady snad zřejmě ani nešlo. Opravdu to mohlo být o něco lepší, ale dejme tomu šanci. Už kvůli těm šedesátkám.

Fotbalové sportovní nadšení a výrobní tématika. Takovéto spojení nebylo v budovatelských filmech zase až tak časté, každopádně, stalo se. A spíše se jako obvykle jedná o kopírování scén z předešlých snímků. Už počáteční scéna s Jaroslavem Marvanem, odehrávající se v hledišti fotbalového stadionu, silně připomene stejnou scénu s Hugo Haasem ve filmu 'Muž v offsidu' (1931). Rozdílem je pouze to, že Hugo Haas dostal ve své roli pořádkovou pokutu, zatímco Jaroslav Marvan zákaz vstupu na stadion. V dílnách dopravního podniku se nemluví o ničem jiném než o fotbale. Fanouškovství je zkrátka fanouškovství. Dnes stojí za zajímavost také dějový motiv s novou podnikovou lékařskou, která iniciovala sportovní pochod se zátěží na zádech. Jistě si mnohý divák vzpomene na novou podnikovou lékařku na šachtě, která pro změnu iniciovala pití mléka, v pozdějším snímku 'Parta hic' (1976). V obou filmech lékařky od zaměstnanců samozřejmě narazí na odpor, ale... No nic. To jen tak na okraj. 'Velký souboj' se snímek jmenuje jenom proto, že onen pochod je v rámci soutěže s vojáky, kteří jinak mají v celém příběhu zcela podřadnou roli. Snímek je samozřejmě veselý a energický, který svou energii, zápalem pro pro věc a plným nasazení táhne především Jaroslav Marvan. Moralyzační agitkou je i přes výrobní tématiku právě onen sport. Jak se říká, ve zdravém těle, zdravý duch, což znamená, že nestačí se na sport jen chodit dívat a sportovcům fandit, ale také by se mělo dělat i něco pro sebe. Buď jak buď, jedná se o solidní snímek mající hodnotu i dnes. Vlivem výrobní tématiky a schématu dobře fungující společnosti se sice stále jedná o budovatelský film, avšak politické souznění zde jinak v ničem nevyniká, takže se toto filmové dílo jeví i v dnešní době jako naprosto neškodné. Pobaví a to je to hlavní.

Nizozemská kinematografie dala vzniknout filmové vzpomínce na staré dobré časy ekohororů z dob minulého století. Vzpomene si dnes ještě vůbec někdo například na snímek 'Aligátor' (1980)? Tam se ve městě děli věci. Tento nizozemský snímek je v podstatě to samé, jen se použilo zvíře přívětivější. Obzvlášť tam, kde sídlí nějaké ZOO. Nočními ulicemi Amsterdamu se prochází statný lev napadající vše živé. Milovníci zvířat mohou být klidní, lev byl plně vytvořen CGI grafikou. I přesto, že snímek obsahuje několik gore scén, nelze to brát zase až tak vážně. Mnohé vtípky a humorné situace bohužel také nejsou zrovna povedené, což hodně ubírá na kráse v daném odlehčení celé děsivosti. Slabinou je tedy hlavně scénář, který je prostě nepovedený. Režisér Dick Maas nad vlastním scénářem zřejmě dlouho neseděl. I když, co si budeme povídat, při zpětném pohledu třeba právě na výše zmíněného Aligátora to po letech také není zrovna lecjaká pecka. Nízký rozpočet též dokonal své. Hodně je to znát, takže ze snímku spíše ční ryze televizní dojem. Děsivost samotného lva, no, dejme tomu. Ale ta animace. Jak z produkce studia Asylum. Pokud se snímek nebude brát vážně, jako zábavný hororový snímek pokleslého žánru by se mohl tak nějak divácky užít. Pro jistotu je lepší od toho nic mimořádného neočekávat.

Povznášející biografický příběh o archeologické události, která málokomu co řekne. Představa zapomenutých ukrytých pokladů čekající na na své objevení vždy přitahoval zájem diváků povětšinou v dobrodružném kabátě. Tento příběh je ale poněkud z jiného soudku. Píše se rok 1939 a v Anglii bohatá v doba Edith Pretty, o archeologii se zajímající, je přesvědčena, že na jejím pozemku v pohřebních mohylách mohou být ukryté poklady. A tak si najme hledače pokladů Basila Browna, úterý se okamžitě pustí do práce. "Kopeme dolů, abychom se setkali s mrtvými," říká Edit s představou, co by se mohlo nalézt. Málokterého diváka v tuto chvíli napadne, že skutečný význam příběhu je poněkud jiný. Historické vykopávky jsou odezvou lidstva v rámci svého žití a budování světa, který se časem rozpadá do naprostého zapomnění. "Umíráme a rozpadáme se", pronese Edith se slzami v očích v době svého podlomeného zdraví, čímž dává najevo, že nehledí do budoucnosti s pocitem naděje, ale naopak je upřena na svou vlastní zranitelnost a smrtelnost. Myšlenka příběhu tedy není přímo o vykopávkách, ale o osudu lidí, který v daný moment žijí v myšlenkách, že po nich někde něco zůstane. Svým způsobem krapet filozofie, ale naprosto srozumitelná. Scénář je zpracován na základě románu Johna Prestona, jehož teta se na vykopávkách podílela, takže dle jejího vyprávění moc dobře věděl o čem psal. Snímek má vlastní atmosféru v určitém romantismu celého konceptu námětu, který, samozřejmě jako obvykle, je cílen spíše pro náročného diváka. Jedná se o lyrický příběh pomalejším tempem vyprávěný ilustrující fascinaci a vášeň poznat historii lidstva a zamyslet se nad sebou samým. Každý archeologický nález je spojen s nějakým lidským osudem, nad kterým se povětšinou vůbec nepřemýšlí. I dnes se například najde někdo, kdo opatruje hrníček po babičce, čímž dává najevo hodnotu věci, ale už se vůbec nezamyslí nad babiččiným osudem. A k tomu tento příběh vyzývá.

George Clooney před kamerou, George Clooney za kamerou a svěží sportovní film o postarším týpkovi, kterak zachránil svou pílí a uhrančivostí tým amerického fotbalu před zánikem poté, co ho opustil sponzor. Píše se rok 1925, ale svým způsobem jakoby se to odehrávalo dnes. Na všem podstatném, co je v příběhu zohledněno, se za ty roky do dnešních dob absolutně nic nezměnilo. Snímek ze sportovní tématikou obsahuje veškeré dění kolem sportu. Máme tu samozřejmě sportovní tým, v tomto případě amerického fotbalu, hráčské hvězdy, manažerskou pozici snažící se o vše podstatné kolem týmu a dva dva typy novinářů. Jedni komentují sportovní dění, a najdou se i tací, kteří se na nějakou hráčskou hvězdu snaží najít nějakou tu špínu k mediálnímu očernění. A tak se tímto filmem vyobrazuje sportovní obraz ze všech směrů, o jakých většinou sportovní fanoušek nemá ani potuchy. Takže sport a starosti s tím spojené, novinářská práce a odezva dané doby s porovnáním s přítomností. George Clooney je ve své roli takový jaký je a Renée Zellweger v pozici novinářsky, snažící právě nějakou tu špínu najít, doslova překvapuje svou náturou a agresivním pojetím charakteru své role. Snímek má úžasnou svěží atmosféru, takže po divácké stránce je potíž posoudit, má-li se to brát vážně nebo se nad tím jen pousmát. George Clooney se nechal slyšet, že se inspiroval různými styly obdobných sportovních snímků a snažil se o vytvoření svého tvůrčího rukopisu. Jestli se mu to povedlo je samozřejmě na divácích. Každopádně snímek oplývá lehkostí, humorem a vážnosti hlavně právě tím neskonalým sportovním duchem. Ale jo, na jiné myšlenky diváka umí přivést. Je to snímek k pobavení a odpočinku, ne ryze sportovní, tedy s nějakým dramatickým a emotivním zápasem, jak by se možná mohlo očekávat. Někdo to bere u Clooneyho coby režiséra jako krok zpět, ale na druhou stranu, proč ne.