MickeyStuma

Duch války. Co si pod tím představit? S takovou myšlenkou si pohrál ruský romanopisec Ilya Boyashov ve svém literárním románu 'Bělyj tigr', který svou filosofií předčil danou myšlenku svou poplatností v každé době. Příběh se odehrává na sklonku druhé světové války, ve kterém je hlavním válečným hrdinou tankista Naydenov, který byl po bitvě nalezen v tanku popálený na devadesáti procentech těla. K překvapení všech, přežil a vrátil se do služby. Nezná své jméno, nepamatuje si minulost, ale získá úžasnou schopnost porozumět řeči tanků. Jeho úhlavním nepřítelem je německý bílý tank, který se zázračně v bitvě objeví, nemilosrdně likviduje své nepřátele a zase jako duch zmizí. A nikdo neví jak a kam. A tak se stalo, že o tomto tanku vznikla legenda, které však málokdo věří. Přesto sovětské velení rozhodne vytvořit speciální tank model T-34 a předá ho Naydenovi, který jako jediný si je jistý, že nepolapitelný německý tank existuje. A tak jako jediný, v nepochopení ostatních, je rozhodnut Bílého tygra za každou cenu zničit neboť je ztělesněním války, její hrůzy a krve. Z toho vyniká mystická myšlenka, že znovuzrozený Naydenov a bílý německý tank nejsou výtvorem člověka, ale samotné války. Lov s mystickou příšerou tak začne. Kdo vyhraje? A lze vůbec nad takovým tankem vyhrál? To je právě to oč tu běží. Nadčasová rozprava se odehraje v závěru filmu, kde se odehraje filozofický dialog mezi kontrarozvědným důstojníkem a Naydenovem. Důstojník chce aby šel Naydenov domů, že válka skončila. Naydenov však nesouhlasí. Skutečná válka neskončí, dokud nebude Bílý tygr zničen. Ten se jen schovává a zotavuje se. Věří že přijde doba, kdy se zase objeví. Za pozornost nejvíce na celém filmu stojí závěrečná scéna, ve které vystupuje samotný Hitler se svým monologem směřující k tajemné postavě. Začíná myšlenkou, že on a Německo budou od nynějška považováni za příšery, pokračuje narážkou na ničení Židů a útok na Rusko, které bylo pouze realizací toho, co celá Evropa tiše chtěla, což nikdy nedokázala přiznat. Ve finále končí tím, že válka nemá začátek ani konec. A je to ovlivněno tím, že je to přirozená lidská politika. Takže další obyčejný ruský válečný film? Tak to ani omylem. Svojí myšlenkou zasahuje i do dnešní doby, právě k postavení evropských států k Rusku. Po výpravné stránce se však snímek od starších ruských válečných filmových počinů ničím vymaňuje. Takový realismus prostředí se od jiných světových tvůrců prostě nevidí. Příběh je vytvořen značně jednoduše a dalo by se říci až moc, neboť právě dané myšlenkové koncepce si málokdo všimne. Ani ta mystická atmosféra moc nevynikne. Snímek však právě svou myšlenkovou hodnotou stojí za pozornost. Její výpověď je k zamyšlení víc, než se zdá.

Nestárnoucí snímek o třech kamarádech poklidně žijících v malé horské chatě na hřebenu Vysokých Tater, na který může být slovenská kinematografie náležitě hrdá. Není dalšího filmu, který by tak okouzlil nejen vcelku skromným příběhem mající ve své jádru určitý dobrodružně-romantický motiv v souladu s horami, které jsou navíc zvýrazněny nádhernými scenériemi, navíc nápaditě zachycené širokoúhlou kamerou. Námět s klasickou ryze lidskou šablonou, ve které poklidný život kamarádů rozbourá příchod ženy, svým způsobem může být předvídatelný, ale to na věci nic nemění. Kriminální motiv na konci už je jen coby doplněk, který by tam být ani nemusel, ale na druhou stranu, proč ne. Do daného prostředí se to hodí. Snímek natočený na počátku sedmdesátých let, ale jakoby byl včera. Tak je nestárnoucí a dějově stále aktuální. Jaký jiný film se tímto může pyšnit. Režisérovi Martinu Hollýmu ml. se tímto povedl filmový majstrštyk, na který mohou být Slováci náležitě hrdí.

Snímků o nejlepším příteli člověka, tedy o psu, je natočeno již ohromné množství, ale žádný nedosahuje tak silné lásky a náklonnosti jeden k druhému, jako tento dnes již klasický ruský snímek, rozdělený do dvou dílů v celovečerní stopáži. O to víc šokuje závěr celého příběhu, který není přetvářkou, ale skutečnou ryzí realitou dějící se i dnes. A je to hodně bolestivý konec. Celý příběh se dotýká obou stran barikády lidských charakterů. Někdo má pochopení a vůli pomoci, někdo je plný nenávisti se snahou neustále škodit. Moralizační aspekt je dán hodně výrazně, takže v každé generaci se může mnoho lidí i poznat. Natočeno je to podle stejnojmenného příběhu od Gavriila Troyepolskyho a celý dějový koncept vypovídá o fenomenální oddanosti psa ke svému majiteli dotýkající se odvahy a loajality. Zajímavostí je, že před natáčením herec Vjačeslav Tichonov se psem použitého ve filmu skutečně často chodil, takže si na něj opravdu zvykl, tudíž jeho přístup a věrnost ve filmu je autentický. O to více ke psovi přilne i divák. Děj příběhu obsahuje nemalý počet emočních scén, což obzvlášť na milovníky psů zapůsobí. Snímek měl v kinech ohromný úspěch a dokonce byl nominován Oscara. V Karlových Varech na MFF byl režisér Stanislav Rostockij oceněný velkou cenou poroty, tedy Křišťálovým globusem. K tomu již není co více dodat.

Stará dobrá korupce v řadách policie. Velmi populární téma, které z filmů a seriálů asi jen tak nezmizí. Tentokrát s tímto neduhem má co dočinění Frank Gannon s tváří Dolpha Lundgrena. Jedná se o obyčejný nenáročný, takřka televizní, snímek hodný k poklidnému filmovému odreagování a zábavě, který je nemálo podobný snímku 'Nebezpečný lovec' (1996). V něm sice pro změnu vystupuje lovec odměn s Michaelem Dudikovem v hlavní roli, ale oba tyto pánové mají charakterově naprosto stejnou parťačku. O stejné zábavné atmosféře ani nemluvě. Nízký rozpočet samozřejmě neslibuje extra biják, ale plusem rozhodně je, že příběh není nejhorší. Jasně že se nejedná o nic originálního a že jsou daleko lepší snímky, avšak k jednoduchému televizního večeru něco takového skutečně zcela postačí.

Dva největší američtí agenti Napoleon Solo a Illya Kuriakyn v boji proti nepřátelům míru, zejména pokud jsou z organizace T.H.R.U.S.H. Jedná se o další celovečerní ryze popcornový snímek v řadě na základě klasického seriálu, v tomto případě ´The Man from U.N.C.L.E.´ (1964). Vlivem toho se i děj odehrává v šedesátých letech, kdy je studená válka v plném proudu a proti sobě stojí CIA a KGB. Ale jak už to ve špionážních etudách bývá, někdy se naskytnou situace, kdy musí spolupracovat. A o co že jde? No jasně, o atomovou bombu. Je to něco jako bondovka, ale zpracované to není jako bondovka. V rámci patřičných klišé se to bere vážně a sebeparodicky zároveň, čímž v rámci čiré filmové špionážní zábavy celý koncept vychází. Vidět automobilovou honičku s Trabantem či Wartburgem se jen tak nepoštěstí. Originál je respektován, což u podobných snímků nebývá obvyklé. Každopádně snímek silně konkuruje obdobnému počinu ´Kingsman: Tajná služba´ (2014) a tak je jen na divácích, který je lepší. Souboj je hodně těsný. V obou případech jde především o zábavný potenciál sloužící coby mechanismus ve spojení akčních sekvencí, humoru a soundtracku pro zábavnost převážně svým smyslem pro ironii. I když tady se také hodně sází na šedesátkové retro.

Nízkorozpočtový akční videosnímek tradičně sází více na akci, takže kvalita příběhu klasicky ušla vniveč. Hlavní postava má nepřekvapujíc trauma z války, ale jinak dělá svou práci jak nejlépe umí. Co chtít vědět o hlavní postavě víc. Snad jen to, že dle současnému mainstreamu jde o ženu. Těžko posoudit jestli to bylo úmyslně, ale vedle pánských hromotluků svou postavou vyznívá spíše směšně. Jak bylo výše zmíněno, příběh jako takový je skromný, tudíž se dějový vývoj jdoucí z jedné akce do druhé v podobě zápasů ničím nezdržuje, čímž má patřičný švih a vlivem toho kratší stopáž. Spojení akce a hororu bylo vždy výzvou, ale tady se to nepovedlo. Akce je prostě akce a pokud si někdo všimne, že nepřítelem je zombie, lze to považovat takřka za divácký zázrak. Pokud v očekávání stačí jen ta akce, snímek má co nabídnout. Jinak bída z nouzí.

Marvelovský filmový vesmír na snímek ´Avengers´ (2012) navazuje volným pokračováním etud asi největší marvelovské mytologické postavy a tím není nikdo jiný, než Thor. Oba snímky propojuje Thorův bratr Loki, který je za své činy uvězněn, jinak si dějově snímek jde svou cestou. Po technické stránce hlavně v rámci vizuálních efektů vše probíhá ve svém standardu, takže tady není nic, co by se dalo vytknout. Dějově to už krapet hapruje s jistými podivnostmi, pokud máme v rámci středověké fantasy jisté předsudky a očekávání. Říše je po divácké stránce očekávaně v nebezpečí a Thor si po svůj bok vezme uvězněného Lokiho. Nakonec, proč ne? Jistou ofenzivu by to mohlo přinést. Jenomže nepřináší. Bratrská chemie nefunguje jak by měla, a to i přes fakt, jaký lotr Loki, v kontrastu s Thorem, je. Tady děj sází na jejich vzájemnou spolupráci v rámci záchrany všeho co se dá, jenomže tato výzva nebyla využita tak, jak by měla. V rámci Lokiho nekalých úmyslů a neustálých Thorových podezření prostě chybí nějaké emoční bratrské scény. Hlavní postavou je samozřejmě Thor, ale divácká pozornost míří spíše právě na Lokiho, což tvůrci jakoby dopředu vytušili a tak je hodně držen v pozadí. To se však bohužel nějak nedaří, takže je na debatu, kdo vlastně tou hlavní hvězdou tohoto snímku je ve skutečnosti. Thor a nebo Loki? Na Thora to rozhodně nevypadá. Humorných hlášek je dostatek, akce krátké, ale jsou, dramatizace pokulhává. Ale na druhou stranu, mohlo to dopadnout i hůř. Thor je zkrátka postava, jehož svět je na filmové ztvárnění složitější než se zdá. Ale snaha se cení.

Snímek natočený na základě skutečné události, který vlastně svým způsobem vyznívá jako moderní pohádka. Mladý politický aktivista Daniel je v chilské zemi za Pinochetova režimu zadržen a odvlečen do uzavřené kolonie, kde vládne pevnou rukou chorobně nábožensky fanatický bývalý nacistický lékař. Danielova dívka Lena, povoláním letuška, která tu zrovna má zastávku, se rozhodne ho najít a zachránit. Během toho v podzemí objeví něco, o čem svět nemá ani potuchy. Ano, klasická dějová šablona dnes už bohužel velmi předvídatelná, což nemálo kazí filmový zážitek. Izolace a brutální zacházení z vězni, stejně jako kdysi v koncentračních táborech, vedoucí ke strachu a odcizení od světa, sice vypadají přesvědčivě, ale onu správnou temnou atmosféru přesto nevytváří. Na letušku je Lena až moc přehnaně nebojácná a jakoby ji nic nedokázalo rozhodit. Zkrátka, jako by něco takového nedělala poprvé. Mírné napětí se místy dostaví, ale je toho málo. Snímek tak spíše působí pouze jen jako zábavný počin, který se nebere vážně. A nepomohou ani na konci snímku prezentované dobové snímky, jak už se u takových filmů stalo zvykem. Hrůzné činy na lidech tedy po filmové stránce diváky nijak nezasáhnou. Je to prostě jen obyčejný film. A je to vlivem tématu škoda.

Volné zpracování jednoho z věhlasných románů Julese Vernea ´Dvacet tisíc mil pod mořem´. Příběh začíná silnou bouřkou, kvůli které se potopí loď a trosečníky právě nezachrání nikdo jiný než sám kapitán Nemo svou ponorkou pojmenovanou jako Nautilus. Ti však z toho nijak nejsou nadšení a my se velmi brzy dozvíme proč. Podmořské město vskutku vypadá jako vysněný ráj, ale tajemství plánů Nema by nenadchlo nikoho. Na správnou verneovku samozřejmě nechybí zajímavé vynálezy, z nichž asi nejvíce uchvátí stroj na výrobu dýchatelného vzduchu, z něhož jsou emise v podobě čistého zlata. Příběh jako takový je ale plný nejrůznějších nelogičností, ze kterých vyniká hlavně pokus o útěk. Z tak ohromné hloubky s faktem, že od ponorky má, jak se jednoduše říká, klíče pouze Nemo? Hm… Jedná se o klasiku, která je shlédnutelná snad jen z pouhé zvědavosti. Jedná se převážně o konverzační počin postrádající sebemenší dobrodružné napětí. Výprava je na svou dobu taková, jaká je, takže ve své podstatě přirozený standard. To se vlastně týká i kostýmů, které by dnes v žádném případě neuhranuly. Na viktoriánskou dobu se steampunkem je to zkrátka hodně nevýrazné a svým způsobem už spíše směšné. Ano, na skromné odpočinkové odpoledne jako skromný snímek postačí, ale nijak zvlášť neuchvátí.

Depresivní příběh zneužívané černošské ženy hledající v násilném a netolerantním světě svou identitu. V mladém dospívajícím věku byla znásilněná vlastním otcem, který ji později prodal násilnickému farmáři, kterému takřka čtyřicet let sloužila. Natočeno dle knihy afroamerické spisovatelky Alice Walker, která byla i patřičně oceněna, a jedná se o velice odvážný a hlavně výrazný ženský hlas vzývající danou problematiku o ženském sebeuvědomování a sebevědomí. Kniha vyšla i u nás pod názvem ´Barva nachu´ a je napsána formou dopisů Bohu. O to víc bylo složité něco takového zpracovat do scénáře, čehož se chopil Menno Meyjes a povedlo se. Natáčení snímku se ujal Steven Spielberg a dá se říct, že se mu ohledně vizuální podoby a uchycení dramatizace povedl ohromný filmový majstrštyk. Hlavní role se ujala Whoopi Goldberg a pokud jí dnešní divák zná pouze s komediálních a akčních snímků, bude tímto nad jejím hereckým výkonem hodně překvapený. To ostatně platí i o Dannym Gloverovi v roli farmářského tyrana. Atmosféra je plná zlých situací, ze kterých není úniku. Emočních zoufalostí za doprovodu slz si tak divák užije více než dost. Je to zkrátka hodně o psychice, takže u vyloženě násilnických scén se nijak netlačilo na pilu a jsou tu takřka jen z donucení v rámci dějového vývoje. I když u jedné na začátku skutečně zamrazí. Všudypřítomné zlo však přesto příběh doprovází po celou dvou a půl hodinovou stopáž. Je to koncept problematiky, o jakém se dnes už nehovoří. Ti, co jsou diskriminováni z rasistických důvodů, se stejným způsobem, a mnohdy i horším, chovají k vlastním ženám. Co k tomu víc dodat. Snad jen to, že se tento snímek prostě musí vidět.