MickeyStuma

Filmová adaptace vlastní divadelní hry režiséra Tylera Perryho, který si střihl i jednu roli, o zkouškách manželství a o tom, co se stane jedné rodině, když na scénu přijde sexy mladá svůdnice. A dojde k tomu jednoduše. Čtyři páry se každoročně scházejí někde na dovolené, aby si, jak se jednoduše říká, vyčistili hlavu. Zajímavostí je, že charakteristicky odlišné jsou pouze ženy. Pánové jakoby by byli povahově naprosto stejní. Pokud někdo zná hru na pravdu, tak něco podobného se stane tady a to během oběda, nebo čeho. Prostě se na každého něco vyzradí a začnou se dít věci. Partnerský či manželský stereotyp je něco, s čím se námětově pracuje především. Sofistikované Intimní drama  o mezilidských vztazích, důvěře a věrnosti. Romantická atmosféra, příjemné odpočinkové tempo, nenásilný humor a emoční situace, které určitě budou mnohým divákům blízká. A tak se vcelku jedná o povznášející snímek, snad i hodný k zamyšlení nad sebou samým a přístupu ke svému partnerovi. Film funguje srdcem i duší a k tomu Tyler Perry nepotřeboval ani monstrózní rozpočet. Výborný scénář plus výborní herci rovná se výborný filmový počin.

Velice odvážný pokus vrátit na plátna kin téma o útěcích ze zajateckých táborů v době druhé světové války, ve kterém byla použita skutečná událost, neboť toto téma už bylo dávno pryč. Tentokrát byl uspořádán fotbalový zápas mezi zajatci a německým wehrmachtem. Vznikla tím kombinace zajateckého tématu se sportovním, ale byl vytvořen tak nevýrazný snímek, že naprostému propadáku nezabránily ani skutečné hvězdy, jakou byl Michael Caine, Max von Sydow či skutečný fotbalový fenomén své doby Pelé. Středem divácké pozornosti je samozřejmě Sylvester Stallone, který se stále neúspěšně snažil vymanit z Rockyho slávy. Diváci ho prostě měli zaškatulkovaného vždy a všude, ať udělal co udělal. A právě tímto vlivem zřejmě záměrně není úplně dějově středem pozornosti. Nakonec to stejně nepomohlo. Mnohé scény snažící se o vážnost spíše budí úsměv nad marnou snahou dané přesvědčivosti. Nejkritičtější je samotný fotbalový zápas v druhé polovině snímku. Hůř natočené snad už ani spatřit nelze. Přitom námětově dějová linka snahy útěku není zase až tak špatná, jak vypadá. Chtělo to ale na scénáři více zapracovat. Scéna, kdy se všichni v poločase v tunelu na útěku zarazí a chtějí se vrátit, neboť prohrou zápasu ztratí daleko více než svobodu, si už nechápající divák nad stylem zpracování může hlavu ukroutit. V rámci převážně Stalloneho filmografie je to sice jeho fanoušky vyhledávaná klasika, která ale z hlavy vyšumí dříve, než by se kdo nadál. Jen tak mimochodem, jedná se o americký remake maďarského filmu ´Dva poločasy v pekle´ (1961), nebo o inspiraci či přímo ukradení námětu?

Příběh bojovníka za svobodu v Jižní Africe, kterého to samozřejmě stálo život. Tím bojovníkem je Steve Biko s tváří Denzela Washingtona, který dal postavě hodnotně reálné charisma. Steven Biko je symbolem boje proti apartheidu, o kterém se dnes už téměř nic neví. A těžko říct, proč to média nepřipomínají. Snímek tuto dobovou problematiku sice trochu přibližuje, ale aby tomu dnešní divák skutečně porozuměl, musel by mít Steven Biko daleko více prostoru a to nejen v oblasti apartheidu, ale i ohledně jeho nárokům a formám boje. Tady je centrem dění spíše novinář bílé pleti se o Bika zajímající, aby se nakonec sám proti apartheidu postavil. Snímek představuje skutečný příběh zobrazující represivní režim apartheidu, který v 70. letech utlačoval černé Jihoafričany. Onen novinář vyzdvihl Bika, coby nejvýznamnějšího vůdce, do povědomí široké veřejnosti, čímž pomohl místním obyvatelům si vydobýt svobodu a to kupodivu nenásilnými prostředky. Snímek tedy přibližuje historické události, jak se asi tak mohli odehrát a to příjemným stylem vyprávění. Dlouhá stopáž může odradit, ale byla by to chyba. Ono se i tak do filmu nedostalo všechno zásadního, ale to už by z toho musel být seriál.

Bláznivě rychlá road-movie režiséra Hala Needhama jedním z několika úžasných filmových klasik, která nestárne a svou svěží energií a úžasným až groteskním humorem nestárne a bez problémů dokáže pobavit i dnes. A to si ve své době kritici mysleli, že se bude jednat o jasný propadák. Avšak vše zafungovalo jak má. Jednoduchý příběh na celou eskapádu postačil, každá scéna pevně seděla na svém místě, přesvědčiví herci své postavy vyzdvihli do výšin a písnička doprovázející celý film se následovně stala hitem. A že to byl komerční úspěch už ani nemá cenu, po tom všem, ani zmiňovat. Co se týče humoru, největší prim má šerif Buford T. Justice of Portague County se svým synem, kteří, svým způsobem, vystupují jako slavná komická dvojice Laurel a Hardy. Šerifovi hlášky jsou prostě nezapomenutelné. Minimální děj, minimum postav a bláznivá automobilová honička, jakou svět filmu snad do této doby nezažil. Málo se ví, že většina dialogů mezi Burtem Reynoldsem a Sally Field, která roli přijala s obavou, že jí to určitě zničí kariéru, vznikla z improvizace. A to i přes to, že scénář neměl jedinou chybičku. Snímek má také spoustu malých epizodních rolí, které taktéž mají své pevné místo a ve filmu něco znamenají. A každá začíná úsměvem. Film byl nominován na Oscara za střih a není divu. Vše je dokonale načasované, zdrcující rytmus se pevně drží, takže neexistuje jediné hluché místo a tak, jak rychle se střídají bláznivé gagy, uhání i celý film. Zkrátka a dobře, kdo se do filmu po divácké stránce zaboří, nejen že ho to nenechá vydechnout, ale bude mít co dělat i se svou bránicí. Žánrová klasika, která z mála udělala hodně a která se následně stala inspirací. A je možné že se tvůrci inspirují dodnes.

Emotivní snímek odvyprávěný komorním stylem za podpory působivé kamery. Další křižovatka života, kde si hlavní roli zahrála Vlastina Svátková. Příběh o domácím násilí mající své následky a životní nejistotu. Pocit osobního zoufalství a smíření s osudem zároveň vede až k divácké diskuzi o daném případu. Hrdinka příběhu se statečně pokouší poprat s nepřízní osudu a to se zájmem svých rodičů i za pomoci přítelkyň. Prostředí baletek nijak nepřekvapí, ale je vkusné.  Příběh se zaměřuje na problematiku domácího násilí na ženách a typické ženské přirozenosti danou problematiku řešit. Snímek je natočen v uměleckém dojmu, což přináší i vizuální koncept na celém zpracování, i když to poměrně dost často zadrhává. Tvůrci se zřejmě snažili natočit atmosféricky a emočně něco podobného, jako je ´Příběh '88´ (1989), ale i když je snaha hodně znatelná, jakoby tomu chyběl ten správný tah na branku.  Milan Knažko v roli otce vyznívá přirozeně, ale dva bodyguardi u něj, kterými si s násilníkem vyřídí mafiánským způsobem účty, aniž by jeho postavení bylo vysvětleno, je hodně laciný výjev. Nejedná se tedy o komedii, romantiku či drama. Jedná se jen o pouhou zpověď mladé ženy, jejichž osud je reálnější, než by si kdo myslel.

Základem napínavého a zábavného noir snímku je povídka od Ernesta Hemingwaye, což o kvalitě příběhu mluví samo o sobě. Pro filmové plátno bylo dějství upraveno scénáristou Anthonym Veillerem a skvělou technikou natočen režisérem Robertem Siodmakem. Film je i výjimečný ohledně filmografie Burta Lancastera. Jednalo se o jeho první filmovou roli a dá se říci, že po divácké stránce uspěl. Ava Gardner coby femme fatale v ničem samozřejmě nezaostává a svou půvabnou vizáží a charakteristickou uhrančivostí skutečně vyznívá pro širé okolí nebezpečně. Snímek je dnes sice již kapánek předvídatelný, ale to na zábavném potenciálu nic nemění. Už první scéna se dvěma zabijáky čekající na svou oběť v nějaké restauraci, aby se nakonec dozvěděli že nepřijde a tak s nepořízenou zase odejdou, musí být pro každého hodně známá. Použita byla nesčíslněkrát v různorodých snímcích a dokonce i v mnoha komiksech v nejrůznějších podobách. Příběh jako celek sedí pevně  už v základech a tak dává všanc příjemnému filmovému zážitku. Příběh o lásce, chamtivosti,zradě, přátelství, ztrátě, nevině a odvážné touze vydělat nějaké peníze na nepřátelském území. Po námětové stránce co chtít víc. Zábavnost sice převyšuje napětí, ale tak to asi mělo být.

Někdo tento snímek považuje za kult v oblasti subžánru slasher, který mnozí pozdější tvůrci používali jako hlavní zdroj inspirací a snad i používají dodnes, a snad i oprávněně, ale je fakt, že dnes to zase až tak úplná pecka není. V hlavní roli samozřejmě nesměla chybět Jamie Lee Curtia, coby patronka věhlasného filmu „Halloween“ (1978), která se objevila i ve snímcích „Mlha“ (1980) a „Terror Train“ (1980). Dnes překvapí účast Leslieho Nielsena, známého především z komediálních snímků. Dle toho, jak příběh začíná a následně krvavě pokračuje dnešní znalce slasherů jistojistě napadne motiv snímku ' Tajemství loňského léta“ (1997). Prostředí maturitního plesu také není nic výjimečným, neb se použil už třeba ve snímku „Carrie“ (1976), kde se také odehráli nepěkné věci. Krásná je však vzpomínka, scénou z tanečního parketu, na film „Horečka sobotní noci“ (1977). A dalo by se dlouho pokračovat dál. Slasherová vlna sedmdesátých let s nástupem let osmdesátých je znát, ale bohužel selhává už v základech? Zápletka je sice příznačná, jenomže to atmosféricky nevypadá ani na drama. A nezachraňuje to ani použité giallo, známé především z italských snímků. Mezi úvodem a maturitním plesem se odehrává nezajímavá etuda, ve které vysokoškoláci jen blbnou, a to je asi tak všechno. A když se konečně objevuje vrah, mnohý divák už musí být tak otrávený, že mu jsou následující vražedné události takřka ukradené. Snad je to způsobeno i zubem času, každopádně je snad i dobře, že se snímek stal inspirací a že si tvůrci vybrali určité motivy a vytvořili z nich velkolepější díla. Dnes tohle prostě nikoho neuhrane.

*Věnováno podolskym kadetům a všem vojínům a velitelům Rudé armády, kteří bránili Moskvu na lljinské linii v říjnu 1941. Měli rozkaz zadržet protivníka 5 dní, vydrželi 12. V průběhu bojů padlo ze 3500 kadetů více než 2500. Většině z nich nebylo ani 20 let. Tím, že nepropustili německá vojska k Moskvě, změnili běh války. Nikdy nezapomeneme.*   Filmových válečných poct stále ještě není dost. A svým způsobem je to dobře, neboť na hrdinské činy našich předkům se, snad i politicky úmyslně, zapomíná a nová generace se chová, jakoby se nic takového nikdy nestalo. Byli mladí a šli do války. Šli zabránit postupu nacistického německého vojska do útrob území Sovětského svazu. A spousta z nich tam bohužel položilo svůj život. Film však není žádnou věrohodnou sondou do historie. Jedná se čistě o popcornovou válečnou zábavu, ve které nechybí modernost, dechberoucí válečné scény, uhrančivá psychologie postav s emočními motivy, mírný humor a samozřejmě romance, ve které klasicky panuje rivalita dvou chlapců ohledně jedné dívky. Příznačné je, a týká se to hlavně romance, že se v tom násilně netlačí na pilu. Takovéto dějové etudy působí jen jako skromný doplněk, aby byl příběh plnohodnotnější. Nechybí ani moralizování nad válečnými činy, což už ani v ruské válečné kinematografii není nic neobvyklého. Největší zajímavostí však je, že po celou dobu není zmíněn krutý stalinismus. Stalinovy příkazy a kruté tresty za nesplnění úkolu zabránit postupu německého vojska za každou cenu jakoby neexistovaly. Ani oslovování soudruhu či soudružko tu nezní, jak by se na svou dobu dalo očekávat. Lze pochopit, že se Rusové s jistou ješitností vypořádávají se svou minulostí, ale tohle by tu chybět prostě nemělo. Kdo bude hlavně skřípat zuby jsou znalci techniky a zbraní. Tohle je nereálné, tohle by se nikdy takto nemohl stát, atd. atd. Je to ale jen film. Velkolepý zábavný válečný snímek, s naprosto vymyšleným příběhem, o určité době určený ke vzpomínce dané události s cílem vzdát holt padlým a všem, kteří přežili. Závěrečná scéna tak působí sama o sobě. Mohla být o něco emočnější, ale taky dobrý. Snímek rozhodně má svůj potenciál a dá se beze studu tvrdit, že v mnohém předčil i mnohé americké.

Upřímný festivalový snímek, jehož scénář byl spravován na základě povídek německého autora Clemense Meyera, který je i scénáře spoluautorem. Obchodní centrum je pro nás, coby zákazníky, jen místo k rychlému nákupu a nikoho by nenapadlo, že i v útrobách velkoobchodů, přesněji ve skladištích, se prolínají nejrůznější lidské osudy. Každý zaměstnanec v sobě nese své malé osobní tajemství či minulost, která s nimi stále žije a  dál je ovlivňuje. Film začíná nočním baletem vysokozdvižných vozíků za zvuku valčíku Johanna Strausse 'An der schönen blauen Donau', což hned dává najevo tvůrčí inklinaci k artovému počinu. Máme tu omšelý pohled na životní situaci, pramen nedostižné lásky, naivitu a sebezraňující pohled na svět. Nechybí lidský humor, který často zahořkne při vykreslování postav v jejich životních osudech. Opravdu jsou dost skutečné na to, aby měl divák důvod se u toho ještě smát. A to prý podle režiséra Thomase Stubera nebylo vyřčeno zcela vše. Je to krásný lidský příběh odehrávají v zadních místech velkoobchodu, kam oko zákazníkovo již nedohlédne, kde je svým způsobem zcela jiný vesmír s životními osudy a vzájemné náklonnosti. Snímek byl na filmovém festivalu Berlinale 2018 oceněn a není divu.

Natočeno na základě povídky autorky Alice Munro a pojednává typický příběh o nesmělé, nevšední a poněkud plaché ženě Johanně živící se jako ošetřovatelka v domácnosti. Jednoho dne se stane chůvou pubertální dívky, která se jí chce zbavit, což nakonec přivede všechny obyvatele domu k proměně svých životů. Někoho přivést do trapnosti přes city ohledně domnělé lásky nemusí dopadnout tak, jak by si zákeřník přál. Obyčejný vzhled, ona plachost a coby terč nenávisti je hodně podobný charakteru známé postavy Carrie ze stejnojmenného snímku 'Carrie' (1976) a těžko říct, je-li to náhoda či úmysl. Každopádně je to ukázkou toho, že takový člověk to v životě zrovna lehké nemá. Svým způsobem o tom snímek snad i je. Johanna se dostane do nelehké situace, takže děj sleduje její počínání v dané situaci. Moralitka ohledně vlastních životů je však hlavní devizou celé této etudy. Povídka je však povídka a něco takového přenést do podoby celovečerního filmu není zrovna jednoduché. Scénárista má především za úkol něco udělat s dějem. Buď k původní povídce přimyslí další zápletky, nebo to bude nějakým způsobem uměle natahovat. Nenápadná atmosféra se sice snaží vymanit z přílišné všímavosti, ale i tak si nelze nevšimnout přemíry hluchých míst právě ve zbytečně natahovaných scénách. Příběh je zkrátka tak jednoduchý, že o lecjakých intrikách si divák může nechat jen zdát. Jedná se tak o lehkou, dalo by se označit jako, hořkosladkou dramatizaci v pohodovému rozmaru nad všemi událostmi ke skutečně odpočinkovému shlédnutí bez nutnosti nad tím nějak přemýšlet. Takže snímek tichý, nenáročný a pro někoho snad i osvěžující pomalejším tempem od současného rychlého života.