MickeyStuma

Kniha ´Kronika města Kocourkova´ od Ondřeje Sekory je svým neotřelým humorem populární do dnešní doby a není náhoda, že si Karel Poláček název tohoto městečka ve třicátých letech pro tento film vypůjčil. Děj pojal obdobně, i když ne až tak, jak se říká, na dřeň. V hlavní roli nikdo jiný než Jan Werich, který dal dané satiře takovou patřičnou grácii a sounáležitost, že se stal snímek doslova nadčasovým. A je to poprvé, kdy se obešel bez svého partnera Jiřího Voskovce. Po technické stránce se nic nevymaňuje od snímků předešlých. Jednoduchý děj s jednoduchými dialogy je pevný už v kramflecích a i přes své značné stáří pokorně umí vyvolat divácký úsměv na tváři i dnes. Místy opět nechybí stále používané scény hodné grotesky, což dnes může krapet působit unáhleně a zbytečně, ale na svou dobu vzniku se nejedná o nic nepatřičného. Pro akční scény především honiček se stále jednalo o nejvhodnější způsob prezentace. Jak bylo naznačeno výše, satirické vtípky skutečně nestárnou. Když se kdekoliv podíváme na vedení radnice, odlišností moc nenajdeme.

Poměrně neznámý snímek kombinující milostný a poetický přednes s výrobní tématikou, který by se dal označit jako opatrný přechod do tzv. nové vlny v 60. letech. Komediální živelnost šla stranou a spíše se vsázelo na umělecký přednes a poklidnou atmosféru. Příběh není nezajímavý, samozřejmě s ohledem na svou dobu, ale na poetickou atmosféru je potřeba si co nejdříve zvyknout. Dnes už nikdo neví, čemu se říkalo umístěnka. Snímek něco takového připomene. Netýkalo se to pouze mladých lidí, jak by si někdo mohl myslet, ale i těch starších. Šlo samozřejmě o přeložení a něco takového odmítnout nebylo jen tak. Finta, jak se z toho vyvléct, samozřejmě byla a jaká už pojednává tento příběh, kde je v rámci ideologie, jako obvykle, do patřičné problematiky zahrnuto daleko více věcí. Finále příběhu tedy v žádném případě nemůže překvapit, čímž je timto moralizační opět naplněn. Snímek je tedy určen především pro náročného diváka, který rozumí aspektu dané tvorby. Ostatní se budou nudit.

Klasický boj proti drogám, tentokrát ve španělské produkci, který spíše vyniká dramatizací, než napínavou, alespoň, thrillerovou podívanou. Máme tu další nově vzniklou čtyřčlennou speciální jednotku, pod tentokrát pod názvem Jednotka 7, která má za úkol se postavit proti překupníkům. Nepřekvapujíc s nimi jedná železnou rukou a pohybující se na hranici zákona. A jak už to většinou u takovýchto motivů bývá, netrvá dlouho a celé se to poněkud zvrhne jinam. Základní struktura děje je tedy u diváků takových příběhů poměrně známá. Španělský režisér Alberto Rodriguez se sice rozhodl pro drsný, ničím nezdobený realistický přístup, ale místy jakoby to stále o něco zakopávalo. V rámci děje explicitní násilné scény nechybí, ale vyznívají spíše jako nutnost. Příběh chvilkami zajímavý je, chvilkami zase spíše nudí. Dojem televizní filmové tvorby už dokonává to poslední. Své diváky si snímek najít může, proč také ne. Každopádně punc tvorby dob 70. či 80. let se nezbaví.

Je to malý a svým způsobem bezvýznamný snímek takřka bez děje, avšak svým šarmem a důvtipným pohledem na svět, v jakém žijeme, dokáže pohladit a vymazat z hlavy špatné myšlenky o sobě samém. Snímek svou obrazotvorností a lehkostí vytváří nadhled nad danou situací, příjemný nenásilný humor a kapku nějaké té poetičnosti. Morgan Freeman coby herec On sbírající zkušenosti pro svou budoucí roli a Paz Vega coby nesmělá dívka Scarlet pracující v obchodě u pokladny, která si ve své volbě nového zaměstnání poněkud nevěří, že projde pohovorem. Jejich setkání se samozřejmě uskuteční v onom obchodě, ale po chvíli se celý koncept mění v takové malé road movie, kdy se jejich role obrátí a zkušenosti a mnoho životních poučení sbírá právě Scarlet. On je šťastný a vždy nad věcí, Scarlet je poněkud frustrovaná. Jak asi dopadne jejich setkání, důvěra a poučení? Snímek rozhodně není pro každého. Za scénářem a režií stojí Brad Silberling, který vsadil na minimalismus, což ne každému přijde vhod. Své představy však zhmotnil do filmové podoby impozantně a přesvědčivě. Dalo by se v tom najít i poučení a nějaké to filozofické životní moudro, které na samém konci zanechá u diváka příjemný pocit.

Drsná realita války tentokrát z Finska a to o konfliktu, na který z oblasti válečných filmů nejsme zrovna zvyklí. Finsko je napadeno Sovětským svazem a jako obvykle jde o všechno. Příběh je natočen na základě skutečných událostí, tudíž v něm jsou vyobrazeny i skutečné postavy. Scénář se snaží věrně držet deníků a fotografií Harryho Järva, který v roce 1942 coby poručík velel průzkumným a bojovým jednotkám pěchotního pluku IR 61. Neobvykle natočený snímek představuje událost, o kterém se filmy nijak vehementně netočí a těžko říci proč. Našedlý filtr obrazu podtrhuje atmosféru a vlivem vypravěče navozuje až dokumentární dojem. Faktem je, že se celý koncepce filmu pohybuje na hranici právě mezi hraným filmem a hraným dokumentem. A to se zdá být docela chybou. Snímek tímto ztrácí napětí, a pocit nebezpečí. Zkrátka to jako celek vyznívá jen jako obyčejná vyprávěnka, dokonce až s dvouhodinovou stopáží. Což znamená, že něco jako u válečného filmu z Hollywoodu plného bojových scén, drsných výjevů a srdcervoucích emocí se bohužel dočkat nelze. Na nějaké hrdinství se také nehraje. Armáda působí jako celek, kde každý spoléhá jeden na druhého. Bojové scény samozřejmě na správný válečná žánr obsaženy jsou, ale nejsou hlavní devízou komplexního děje. Snímek jen poukazuje na historické události dle deníků a fotodokumentace a nic víc. Tedy co se týče problematiky hrozby na finském území, jednání, řešení problémů a hlavně velení a snahy o splnění úkolů. Svou určitou váhu v rámci historie snímek má a to už hlavně ve faktu, že nepřátelští agresoři v době druhé světové války nebyli pouze Němci a Japonci. Je to sice jen takový obyčejný letmý pohled do minulosti, ale za shlédnutí určitě stojí.

Moderní western o vykonání pomsty za vraždu matky, pronásledování FBI, vzniku přátelství a hlavně o spravedlnosti. Moderní western, kde nechybí indiáni, kde se místo na koních jezdí na motorkách a kde atmosféra z každičkého záběru na diváka doslova dýchá. Snímek byl natočen za pouhých 600 tisíc dolarů, tudíž patří mezi nízkorozpočtové filmové počiny, avšak s artovým laděním, takže lecjaké honičky a přestřelky rozhodně nejsou centrem všeho dění. Naopak. Velkou devizou je silný, byť nijak složitý, příběh nepostrádající myšlenku. Hněv, nedůvěra, boj proti rasizmu, touha po svobodě a vykoupení. Realistické drama o zločinech bílých lidí, v tomto případě, na indiánech. Jde především o indiánské ženy, které jsou velmi často oběťmi sexuálního násilí. Jedná se o melanchonické road muvie, který má na svědomí Jason Momoa. Napsal si scénář, chopil se režie a střihl si hlavní roli. A skutečně vytvořil filmové dílo, které zaujme. Dlouho tady nebyl takový snímek opírající se o základní principy svobody. Naprosto úžasná kamera vyvolává pocit divácké přítomnosti v těchto krajích. Tímto kameraman udělal svou zručností úžasný kus práce. I soundtrack stojí za pozornost. Dává možnost si poslechnout vysoce kvalitní bluesový folk a country či plně libozvučnou akustickou kytaru a bendžo. Vše pospolu dobře ladí a vytváří právě onu výše zmiňovanou, skutečně lákavou, atmosféru. Jason Momoa, jeho režijní debut a jeho ocenitelně přesvědčivý, jak někdo dokonce označuje, westernový noir.

Poněkud slabší thriller z počátku 70. let se stárnoucí hvězdou westernových snímků Johnem Waynem v hlavní roli inteligentního detektiva Lona McQa. Ten představuje typického drsného policejního chlapíka vydávající se pomstít smrt svého přítele, během čehož porušuje veškeré policejní předpisy. Spravedlnost v tuto chvíli je pouze ta jeho osobní. Jenomže omšelost amosféry, absence napětí a vůbec podivné ztvárnění onoho detektiva nutí jeho drsnému charakteru nějak nevěřit. Zkrátka tomu chyb patřičný šmrnc. Snímek je hodně podobný strhujícímu počinu ´Drsný Harry´ (1971) s Clintem Eastwoodem v hlavní roli, kterou John Wayne před ním odmítl. Později toho litoval a tak těžko říct, jestli Lon McQ neměl být náhradou. Možná tímto snímkem mohlo jít i o herecké zařazení vedle zmíněného Clinta Eastwooda a Jamese Bronsona, kteří od spaghetti a západních westernů přešli na civilní thrillery a akční žánry. No, nepovedlo se. Každopádně v rámci jeho filmografie snímek alespoň fanouškovsky stojí za zhlédnutí už jen ze zvědavosti. Nadšení však z toho nevzejde.

Remake snímku Dona Siegela ´Invaze lupičů těl´(1956) si vzal do svých režisérských rukou Philip Kaufman, jehož děj se tentokrát odvrací od komunistické hysterie, o čemž byl právě první snímek, a místo toho se nově zaměřuje na dopady psychoterapie na komunitu v San Francisku. Kaufman dobře využívá exteriéry ve městě pro vytvoření děsivé či alespoň strašidelné atmosféry a nevyhýbá se ani některým nezapomenutelným, takříc, šokovým scénám, jako je třeba pes s lidskou hlavou. Ječící výkřiky lidských klonů při odhalení člověka taktéž dokáží vyvolat určitou hrůznou šokující nejistotu u diváka. FInální zvrat, který je ohodnocen jako jeden z nejlepších zakončení, je už kapitolou samo za sebe. Paranoia, napětí, strach. S tím vším se tu pracuje a vytváří v rámci sci-fi žánru téměř neuvěřitelný zážitek. Alespoň na 70. léta, neb dnes je vyprávění takových příběhů přeci jen zcela někde jinde. Mimozemské nebezpečí tedy zase trochu jinak a v rámci kinematografie daného žánru právě 7o. let má u diváků své zasloužené pevné místo.

Třetí filmový díl vznikl ve stejném roce jako díl druhý a doslova má za úkol jen doplnit dějovou skládačku. Je dokonce i předchůdcem a pokračováním zároveň předchozích obou dílů, takže kdo se v tom neztratí, má skutečně vyhráno. Časově se dějově skáče tam i zpět a tak pro diváka neznajícího předchozí díly je zcela zbytečné, aby se na něco takového díval. Jedna dějová linka se odehrává šest měsíců před zabitím Yan, policejního krtka v triádě Sama, druhá dějová linka příběhu se odehrává 10 měsíců po smrti Yan, kdy je jediná přežívající postava z prvního filmu, Ming, dříve Samův krtek v policejních silách, vyšetřována kvůli smrti SP Wong a Yan.Prostě takový divák nepochopí co, kde a proč. Tento počin lze plně považovat za naprosto zbytečný, neboť vyznívá dojmem složení děje ze scén, které se prve do snímků nevešly nebo byly prostě vystřiženy. Pravda, někoho to zajímat může, proč nakonec ne, ale bez toho by se skutečně dalo obejít. Snímek je tedy prequelem a pokračováním zároveň, což něco takového nebývá zrovna obvyklé. Obě dějové linky spojuje krásná psycholožka Lee, ale to přesto nezabraňuje naprosto matoucímu dějovému prolínání. A proto nikde nefunguje dramatizace, ani emoční sounáležitosti. Romance kolem psycholožky jakoby už byla z jiného filmu. Za pokus to stálo, ale tvůrčí myšlenka prostě nevyšla.

Snímek slouží jako prequel, který byl po úspěchu předchozího snímku vyroben dosti rychle. Vlivem toho ve výsledku postrádá stejně hodnotné psychologické drama a napětí, avšak dá se uznat, že nějaká ta snaha byla. Diváci dostávají možnost ponořit se hlouběji do pozadí postav a jejich motivů, čímž se ledasco osvětlí. Tento počin tedy předchozí snímek jakoby doplňuje. Příběh sice obsahuje několik málo dobrých nápadů, působící přívětivě, avšak stejně jako by to bylo nějak málo. Emoční sounáležitosti nefungují a ani napětí není tak dobré jako posledně. Příběh je však i tak zajímavý, který v rámci gangsterského žánru dokonce v některých paralelách jakoby připomínal snímek 'Kmotr' (1972). Pokračování úspěšných snímků sice málokdy dosáhnou stejné kvality, ale i tak si měli tvůrci na to dát větší čas, hlavně co se týče zpracování scénáře. Snímek mohl vypadat o nějaký ten žejdlík lépe.