MickeyStuma

Hodně těžkopádný snímek v mnoha ohledech stavící na surrealistickém stylu a pojmu komunikace a identity, aniž by zhoršil singularitu nebo soustředění. Dějová linka je tedy, jednoduše řečeno, záhadná a svým pojetím provokativní. Skupina Alpy tak má přetrvávající sílu a působení, které je naprosto obtížné definovat. Předpoklad je tím svým způsobem vzrušující a cítí se jako tajemství. Příběh se otevírá tajemnou sekvencí, ve které se dospívající gymnastika snaží o gymnastický výkon se stuhou na hudbu pro ní zrovna ne vřelou a to před zraky vnitřně trpícího trenéra. “Proč nemůžu cvičit na populární hudbu?” Trenér pohrozí, že pokud na něj ještě jednou zvedne hlas, zláme ji ruce i nohy a nebude cvičit vůbec. “Vy jste nejlepší trenér na světě.!” Co se za touto hláškou ale skrývá? Má trenér, jehož nejasný sadomasochistická a zdánlivě asexuální povaha, stejně neblahý přístup i ke zbytku skupiny nesoucí jméno Alpy? Pohybuje z jedné temné roviny do druhé a tyto nesourodé kompozice s malým zaměřením mají jakoby snovou, skoro halucinogenní vizualitu podtrhující onu zvláštnost příběhu. Ano, hodně těžkopádný snímek, který se musí poctivě sledovat a nesmí se vynechat jediné filmové okénko. I tak se divák nestačí divit nad vším tím tajemnem, o které nic neví a která jakoby stále zůstává utajena. Jedno je však jisté. Divák, který pochopil, že se celý tento příběh dotýká tématu smrti, ztráty svých milovaných a duševní náhrady za zemřelého, má vyhráno. Tohle je film, který osloví velmi málo diváků, neboť pochopit hlavní myšlenku příběhu je skutečně pro většinu nad lidské síly. Alternativní artový snímek, jaký tu snad ještě nebyl.

Velice silný a sugestivní příběh a v dnešní době, co se týče genderové rovnoprávnosti, svým způsobem i šokující. Příběh z Albánských hor, kde je žena muži podřízena tak vehementně, že se jeden až diví, že je něco takového ještě v 21. století možné. Asi nejšokující scéna je o rozhovoru otce s dospívající dcerou, kdy jí řekne že je čas ji provdat a že jako věno dostane kulku. A to proto, že když s ní manžel nebude spokojený, prožene jí její hlavou. Samozřejmě tu nechybí ani pokus o znásilnění partou chlapů. Scénář byl napsán dle knihy Elviry Dones popisující společnost s velmi přísnými pravidly pro ženy. A ty pravidla se tu divák dozví. Převážně nemají právo přijímat žádná rozhodnutí a musí žít podle omezujících pravidel patriarchální společnosti. Existuje však ustanovení, dle kterého, aby žena nemusela žít pod mužským opatrovnictvím, se může zapřísahat, že zůstane navždy pannou a že bude žít jako muž. A to právě udělala hrdinka příběhu Hana. A tak jako muž chodí oblečená a stejně se tak i chová. Jednoho dne ale odjede do Milána za svou sestrou, která kdysi také utekla, a snaží se vrátit ke svému ženskému životu. A že to nebude nic jednoduchého je víc než jasné. Žít svobodně a mít plnou nezávislost je hlavní myšlenkou tohoto snímku. Natočen je artovou kamerou a tak z toho ční plný realismus a přesvědčení. Film je tedy spíše pro náročné diváky, ale už kvůli svému obsahu se prostě musí vidět.

Snímek je prý natočen podle skutečného příběhu kuchařky Danièle Delpeuch, která byla jmenována osobní kuchařkou Françoise Mitterranda. Inu, i takové věci se dějí. Příběh je to však krásný a i krásně natočený. Možnost podívat se do zákulisí kuchyně francouzského Elysejského paláce není zase tak často. Hortens je obyčejná skromná žena v oboru kuchařství, která svému řemeslu rozumí a dokáže trefit strávníkovu chuť. A dostala možnost mít za takového strávníka samotného prezidenta. A že to není úkol zase až tak jednoduchý máme možnost vidět. I když si dokázala chytit prezidentovu přízeň, který dokonce přijde osobně potají do kuchyně, což je asi ta nejúsměvnější scéna, co kde a jak přeci za něj jen rozhodují jiní. A k tomu samozřejmě rivalita ostatních kuchařů. V tom je na příběhu lehčí dramatizace, ale opravdu jen poskrovnu. Byť to tu místy vypadá na konflikt, netlačí se v tomto na pilu a naopak se tomu nechává volný průběh. Svým způsobem se tak jedná o další běžný kuchařský film, kde se divák nemálo dozví o určitém jídle a jeho přípravě. Francouzský vkus převážně na pozornosti chuti a hlavně čerstvosti přísad je, jak je tu řečeno i samotným prezidentem, tradice kuchyně našich babiček. Taková a hlavně jednoduchá jídla vždy chutnají nejlépe. Snímek tedy pohladí a vytvoří velmi dobrý dojem.

Pomsta a odpuštění. Dvě  hlavní témata psychologického thrilleru napsané a zrežírované Joelem Edgertonem, který má ve své herecké filmografii samé známé filmové pecky. Ve svém filmu si samozřejmě také jednu z rolí střihl, takže úspěch takřka trojnásobný. Námět není nijak cizí, neboť snímků o podivínech jakkoliv trýznící nějakého jednotlivce či přímo  manželský pár tu bylo již přeci jen skutečně mnoho, takže dějová linka je v mnoha odvětvích předvídatelná, ale i tak se přes to všechno jedná přeci jen snímek výjimečný. Příběh buduje svou temnou atmosféru opatrně a pomalu, čímž vyniká preciznost daného formátu. Ono i přes tu předvídavost se i tak v ději objevuje spousta nečekaných obratů, které samozřejmě nijak nepřekvapí, ale alespoň příběhu dávají právě tu správnou psychologicky temnou prezentaci děje. Koncepce je tedy napínavá, v jistém směru zábavná a kupodivu zároveň sarkastická. Film tak diváka v určitém směru děsí a uvolňuje zároveň. Svým způsobem tím snímek připomíná styl Alfreda Hitchcocka, čímž se vymaňuje od námětově podobných snímků. Příběh má vlastně v sobě poselství a to takové, že události v minulosti, a to jak dobré, tak ty špatné, se mohou jednoho krásného dne vrátit a danému jednotlivci v nevhodnou dobu pořádně zatopit. Mráz na zádech sice nevyvolává, ale svým silným příběhem dokáže vyvolat divácký ponurý zážitek.

Televizní takřka pohádkový romantický příběh o tom, jak osud v podobě postaršího taxikáře mladou dívku Allison povahově napraví a přivede ke štěstí. Jako obvykle z toho číší ohromná naivita, ale především divačky si to jistojistě najde. Příběh jistou určitostí pohladí na duši, avšak s na to musí dívat okem shovívavým. U červené knihovny to snad ani jinak nejde. Jeden den v době vánočního času se neustále opakuje. Ano, komu by nenapadl námět snímku z roku 1993 ´Na hromnice o den více´. Příběh samozřejmě oplývá ohromnou jednoduchostí, neboť dějový vývoj postupuje až s opatrnou lehkostí, což znamená, že i veškeré postavy jsou dosti málo rozvinuté, takže jako ryze odpočinkový film po vánočním shonu poslouží dobře. Jinak nic víc a nic míň. Prostě obyčejný televizní film bez bázně a hany.

Televizní vánoční červená knihovna klasicky plná jednoduché romantické naivity. Takřka pohádkový děj svým zpracováním a atmosférou spíše osloví divačky, což se už u takových filmů bere jako samozřejmost. Pro pánskou část diváků bude zákonitě tristní, předvídatelný a plný klišé. Vánoční duch ze snímku vyzařuje skvěle. Laura Breckenridge v roli zamilované Wendy je rozkošná, Elisabeth Röhm v záporné roli jako nafrněná Priscilla uvěřitelně odpudivá a mezi nimi Brendan Fehr v roli Adama, který je prostě a skutečně až naivně svůj. Na vánoční čas pro klidný odpočinkový televizní čas po náročném předvánočním stresu se něco takového prostě hodí.

Poté, co byl Jason Voorhees smrtelně zraněn a přemístěn do márnice, spontánně oživí a vyrazí do svého domova v Camp Crystal Lake. A tam se opět začnou dít věci. Plánovitě to měl být poslední snímek této série, ale jak už dnes víme, nestalo se tak. Příběh je tentokrát krapet jednodušší, takže chvála tvůrcům za to, že události předchozích třech snímků okrajově zrekapitulovali, neboť z děje jinak není poznat o co vlastně jde. Diváci neznající předchozí snímky by tak vůbec nevěděli kde, co, jak a proč. Režisér Joseph Zito tentokrát vsadil na větší plynulost, což působí ve vývoji událostí krapet reálněji. Máme tu opět partu mládeže v pronajatém domě a diváci sledují, co tam první noc dělají. A je to dlouhé a divák nedočkavě očekávající útok Jasona se pomaličku začíná nudit. Když už se konečně objeví, k radosti to nijak nepřidá, neboť jeho další nečekaný smrtící útok přijde zase až za hodně dlouho. Je to zkrátka dlouhá noc, jako domněle celý film. Příběh tak v podstatě nemá žádný děj, což se může po divácké stránce hodit a nemusí. Jestli se jedná o nejlepší díl série je na diskuzi. Dějově se do vražedných scén netlačí na pilu, což zrovna u slesherů není zrovna obvyklé. Divák toto očekávající se tak spíše bude nudit. Film je tak vlivem toho nebývale rozporuplný právě v otázkách kvality, zájmu a působnosti jako takové. ‘Závěrečná kapitola’ je v rámci žánru stále zábavná, ale poněkud únavná. Takže nic mimořádného raději neočekávat.

Louis de Funès u nás poměrně v neznámém snímku v pro něj typické roli. Opět ztvárňuje cholerickou postavu, v tomto případě vynálezce spreje proti hmyzu snažícího se dostat výrobek na trh a zároveň velice přísného otce svého téměř dospělého syna, který si i přes otcovu nevoli jde za svým životním snem. Ano, šablona později použita neskutečně mnohokrát na různé způsoby. Tato klasická ztřeštěná komedie z počátku 60. let nemůže fanoušky Louise de Funèse v žádném případě zklamat. Vrcholem všeho dění je samotný konec, který obsahuje dlouhou scénu divadelního představení, kde nic nefunguje podle plánu. Louis ve své roli sice sedí v hledišti, ale i tak poměrně vyčnívá. Celkově úžasný komediální výkon všech herců, jejichž tempo pevně drží kamera a střih. Hlavní role tu vlastně ani není. Všichni zúčastnění mají dějově své pevné místo a vzájemně se výborně doplňují. I tak je Louis středem zájmu a není divu. Jako vyhlášený nejlepší francouzský komik, který se prosadil poměrně pozdě, prostě nemůže zklamat.

Laciný snímek natočený v bulharských končinách je vlastně něco jako moderní pohádka. Máme tu nějaké království, v tomto případě v post-apokalyptické době, s vládnoucím diktátorem (jako bych v něm viděl krále Kazisvěta) , kterým je ohrožována princezna, kterou si chce mermomocí vzít za ženu. Chůva princezny je skutečně jak z pohádky vystřižená. Princezna uteče (ne, v myším kožíšku opravdu ne), ale na stopě jí je chladnokrevný žoldák, který jí samozřejmě dostihne. A boj dobra se zlem může začít. Zvítězí? Je to pohádka, tak odpověď musí být jasná. Rapidně nízkorozpočtový projekt je znát každým coulem a tak je potřeba na výsledek shlížet okem velice shovívavým. Určité aspekty příběhu mají svou určitou působnost a zaujetí, ale jinak skutečně není v rámci akčního žánru o co stát. Film takto natočený působí divně až podivně ve své bohapusté podivnosti. Akční post-apokalyptická pohádka jen pro určitý okruh filmových nadšenců a snad i Lungrenových fanoušků. Jako akční jednoduchá video-zábava snad snímek postačí.

Snímek volně navazuje na předchozí film z roku 2012 ´Hvězdná pěchota: Invaze´ a tak se objevují známé postavy. A s odstupem času se jedná o mírné zlepšení. Scénář je více propracovaný a i ta animace lidských pohybů je o něco lepší. Ale snímku z roku (2001) ´Final Fantasy: Esence života´ to bohužel stále ještě nedosahuje. Grafika se smyslem pro sebemenší detail je však opět na úrovni. Snímek je tedy animovaný na bázi CGI a je na co se dívat. Napětí, akce, hlášky i psychologické rozjímání. Vše tu zcela vyrovnaně je, a tak ke zmatečným výjevům nikterak nedochází. Příběh se veze na jednoduchosti k patřičnému porozumění a dá se tvrdit, že takřka na komiksové úrovni. Dokonce se vrátilo i přerušování děje daným zpravodajstvím, které posledně chybělo. Děj se přesunul na planetu Mars a i tam se dějí věci. Známá dějová šablona představuje typického záporáka, v tomto případě ženského pohlaví a pánové, co si budeme povídat, vcelku i krásné, mající s Marsem nekalé úmysly. K tomu invaze brouků, nezkušenou jednotku a o popkornovou sci-fi zábavu je postaráno. A protože je to animované, atmosféra je přeci jen jiná, než u předchozích hraných. Svůj potenciál však rozhodně má. CHCETE VĚDĚT VÍC?