Saraph

Prvních pár dílů o něco lepších než úroveň první sezóny, ale pak už to zase pomalu klesne k takovému tomu kamennému standartu, kde se sedí v jendé místnosti a kecá, potom Ayumu vezme růžové šatičky s motorovkou a jde něco rozsekat, pak dostane přes hubu od Sery... Stále dokola.

Ze začátku vtipné, ale po několika dílech děsně otravné. A to jak postavy, tak i to, co se tam děje. Ayumu sice bydlí s několika dívkami, ale než aby si to mohl nějak užít, spíše mu hází cihly na hlavu. A co je nejhorší - bezdůvodně. Pro mě v podstatě průměr komediálního žánru.

Pohodové anime z každodenního školního života party kluků a vyjímečně nějaké té holky. V podstatě se od toho nedá čekat moc, ale není to úplně nejhorší. Příběh to, překvapivě, nemá žádný a do druhé sezóny to už nedotáhnu. Snad to, co se mi libilo, byla chladnokrevnost těch dvou dvojčat.

První série mě velice zaujmula. Dlouho jsem neviděl anime, kde by se v jedné místnosti u stolu neřešily jen samé klasické kraviny každého školního anime. Ze začátku jednali docela s chladnou hlavou, což ovšem nemůžu říct o sequelu "Michi random", který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Ten zde do hodnocení zahrnovat nebudu, jelikož je to jiný titul o rozmezí 4 epizod.

Mělo to být původně z prostředí hudby, ale jak by asi každý mohl odtušit, o tom to skoro vůbec není. Opět se zde setkáváme s přemrštěnými reakcemi hlavních postav, klasickými známými anime frázemi a několika epizodami dělání ničeho podstatného. V podstatě se mi to nějak zvlášť nelíbilo, v 9. epizodě jsem si na otázku, proč to vlastně sleduji, odpověděl vypnutím přehrávače a vymazáním série z disku.

Prvních cca. 150 epizod jsem děsně žral, jednalo se o velice epické souboje plné napětí a emocí. Je docela zvláštní, jak mě některé scény dokázaly dojmout i přes to, že u klasických dojáků většinou nevyprodukuji jedinou slzu. Jestli něco dokáže svázat diváka s postavami, tak je to právě prvních několik desítek dílů Shippuudenu. Problém ovšem nastává s fillery kolem 200. epizody - a že jich fakt je! Kvůli tomu jsem své hodnocení srazil z nějakých 80 % na 50 - 60.

Velice pěkně udělaný snímek o dvou rváčích. Jeden je šampión a druhý od něj dostává pěkně na držku. Ten trénuje a trénuje, aby ho konečně sejmul. Tyler se mi zdál zprva docela nesympatický, ale pak ho to konečně přešlo a začal se trochu i usmívat. Místy mi Sean Faris neskutečně připomínal Toma Cruise. ;)

Podívaná na chlápky mlátící se v ringu, ale to je asi tak vše. Až na Case byli všichni naprosto nezajímaví, hlavně jeden plešoun s hláskem, jak kdyby mu mačkali koule ve svěráku.

Ze začátku jsem byl opravdu spokojen, řekněme první 4 epizody. Připadalo mi, že tento seriál má dobrý nádech, co se rozložení postav týče. Vždycky mají postavy v těhle slice of life nějakou osobnost, ať už je to obyčejný školák, upír, terminátor nebo třeba ďábel. Když si pak ale všichni sednou někde u stolu a jen mluví, přestane na tom najednou záležet. Proto bych řekl, že Maou nejprve velice zdařeně ovládal svou druhou identitu pekelného vládce, ale jakmile se z něj po pár epizodách stal regulární zaměstnanec fast foodu, jako kdyby mu něco prasklo v hlavě a je z něj najednou jeden z těch pošuků, co neusále opakují stokrát omleté fráze typu "Sorry for waiting." nebo "Enjoy your food." Co nám pak po druhé polovině seriálu přibyly nové postavy, už to jaksi nebylo to, co jsem k tomu cítil ze začátku - ze slibného rozjezdu nakonec pro mě docela zklamání.

Ne. Prostě ne. Tony Stark už se ani nechová jako Tony Stark, sotva se na světě objeví takovýto génius a najednou jako naschvál má někdo lepší technologii než on. Něco mi říká, že s tímhle mohli přijít jen Japonci. To je věčně samé mecha a když pak dostanou do rukou Iron Mana, nemohou si odpustit tam nenajebat hlavnímu nepříteli miliardu strojů, co dokáže bůh ví co. Děs běs.