Vitason

Znásilnění Dumasovy klasiky, vzducholodě, D'Artagnan vypadající jako hezká holčička... to jsou všechno důvody, které by mohly Andersonovu vizi klasického příběhu o slavných šermířích poslat do filmového pekla. Jenže proč to dělat, když jsou Tři mušketýři tak hraví, příjemně pubertální a odlehčení? Navíc je zde spousta přehledné(!) dobře vypadající akce, krásná Milla Jovovich a Orlando Bloom, jehož Buckinghama jsem miloval od první vteřiny, kdy se objevil na plátně. A tak ve finále ani nevadí fakt, že to není tak velkolepé, jak se to mohlo z trailerů tvářit a že většina děje se odehraje tak ve třech lokacích. Rozhodně se jedná o nejpříjemnější béčko letošního roku. Vyznavačům klasiky, kteří se neumí oprostit od předlohy, v zájmu jejich zdraví přísně zakázáno. P.S. Již teď netrpělivě vyhlížím pokračování.

Kdepak, Walter Hill prostě umí. Ohnivé ulice jsou poctivé a hlavně zábavné béčko, které má několik zbraní, kterými může zaujmout. Tou první je do posledního detailu vychytaná vizuální stránka, jež má kryta záda stylovým střihem. Druhou zbraní je parádní, řízná hudba. Další součást arzenálu tvoří solidní obsazení. Ať už se jedná o do kožených pumpek oděného Dafoa, o krásnou Diane Lane, nebo o sympatického Michaela Parého, kdo by se tehdy nadál, že skončí jako dvorní šašek Uweho Bolla. Na Warriors to sice nemá, ale je to svižné, zábavné. A to je co říct, protože ruku na srdce té akce tu zase tolik není.

Nejsem žádný fanatický vyznavač děl mistra Hitchcocka. Čti: nemám Hitche v TOPce, ani se po večerech nemodlím k bustě buclatého pána, ale za Okno do dvora prosím, aby byla tomuto režisérovi vytesána socha z mramoru. Hitchcock tady na ploše jediného bytu rozehrává s divákem hru na kočku a myš, kdy si bude hrát s vaším očekáváním do poslední minuty a jen tak vás nenechá vydechnout. Kde by jiný nudil už během půlhodiny, tam Sir Alfred baví skoro dvě hodiny.Pokud vás zrovna nenutí trnout hrůzou, nebo spekulovat o tom, jestli k vraždě skutečně došlo, či ne, tak vás baví vedlejšími příběhy lidí žijících v protilehlém domě, které do sebe skládá jako střípky z veliké mozaiky a to vše aniž by (mimochodem výtečná) kamera opustila byt, ve kterém ve svém kolečkovém křesle sedí přesvědčivý James Stewart. Po právu je tento kousek řazen mezi absolutní klasiku.

Mám slabost pro Rutgera Hauera, pro post-apokalyptické filmy i pro brutální futuristické sporty (i když filmy o nich by spočítal na jedné ruce i opravdu nešikovný dřevorubec) přesto mi Pozdrav od Juggerů nesedl. Důvod je prostý: absolutní nepropracovanost světa zničeného katastrofou. Ve filmu se tak třeba nedozvíte pravidla sportu, o který ve snímku jde, nebo co zničilo civilizaci a jaká jsou pravidla toho, co z ní zbylo. Proč je důležitá psí lebka? Co jsou psí města? Kdo jsou vládci? To vše si musíte sami domyslet, protože tvůrci vám nenabídnou absolutně žádnou odpověď. A prakticky jediné, co se dá bez jejich výkladu pochopit, jsou pravidla brutální verze famfrpálu. To vše by se snad ještě dalo odpustit, kdyby se tvůrci zaměřili na sport samotný a přinesli zajímavé zápasy. Jenže v rámci šetření jsou zápasy, stejně jako zbytek filmu, natočeny ve velice úzkých záběrech, čímž dochází k tomu, že jsou měření sil juggerů pomalá a nudná. Hvězdičku za Hauera a hvězdičku za slušnou atmosféru.

Nevtíravost, slušný scénář, výborný Krobot, skvělá Medvecká, krásná hlavní hrdinka, občasný jemný humor, přesvědčivá romantická linka: to jsou všechno cihly, ze kterých byl postaven tento dům a to na pevných základech.

Clint jede autem, Clint jede sanitkou, Clint jede policejním autem, Clint jede na motorce, Clint jede vlakem, Clint jede obrněným autobusem... uf. Jak sami vidíte, tak nic převratného se v Železném stisku neodehrává. Jedná se totiž o průměrné béčko, kterému sice nechybí akce, ale zato nápady. Vše je takové unylé a i to závěrečné cedníkování autobusu není žádná sláva. A když se k tomu přidá i to, že samotný Eastwood zde není příliš výrazný a film místo něj musí táhnout Sondra Locke v roli drsné prostitutky, při čemž vypadá jako něžný andílek, tak z toho vychází čistý šedý průměr, který neurazí, ale ani nenadchne.

Teda, ještě že každý z těch padouchů měl tak výrazné a neopakovatelné poznávací znamení (náušnice, tetování atd.) a ještě ho tak ochotně během úvodního přepadení ukázal. To bylo opravdové štěstí :-) Pak by se nebylo komu mstít a to by byla veliká škoda, protože Muž proti muži je velice zdařilý western, nad kterým se tyčí dvě veliké osobnosti, dvě slavná jména spaghetti westernů: Lee Van Cleef a Ennio Morricone. Jeden předvedl přesvědčivý výkon a druhý podpořil snímek podmanivou hudbou. Ale nejsou to jen tito dva ostřílení westernoví borci, protože Muž proti muži dále nabízí sebejistou režii a především velice zajímavý a napínavý scénář plný zvratů. A když se k tomu všemu ještě přidá John Phillip Law se slušným hereckým výkonem, tak snímku není skoro co vytknout. Tedy až na hodně teatrální pády zastřelených padouchů, které mi docela výrazně kazily jinak skvělý zážitek.

Ono opravdu není těžké poznat, od koho Eastwood opisoval. Pomalé tempo, stupňované napětí, časté detaily tváří, podmanivá hudba, děsivé vzpomínky. Tulák z širých plání je Leonovka jak vyšitá. Navíc taková že by se za ni ani sám mistr nemusel stydět. Jako režisér je zde Eastwood sebejistý, což je vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z jeho prvních režijních počinů, velice příznivá zpráva, a jako herec skvělý. Celý film je pak velice drsný a protkaný cynickým humorem a i přesto, že tu není skoro žádná akce a celé se to odehrává na pětníku, se jedná o nadmíru zábavný kousek. Hlavně pokud jde o Eastwoodovu přeměnu města Lago v peklo a poštvání obyvatel proti sobě. Závěrečná pointa, kdy do sebe zapadne několik narážek, je pak už jen třešničkou na dortu.

Dejte Eastwoodovi do ruky nabitý revolver, na hlavu klobouk a do cesty mu postavte bandu špinavců na postřílení a o zábavu je postaráno. Přidejte Eastwoodově postavě jméno a nebude to úplně ono :-) Teď vážně, Psanec Josey Wales je podmanivý western, který v pomalém tempu dokáže elegantně střídat uvolněné momenty s těmi drsnými. Příběh je velice zajímavý a plný pestrobarevných postav, které doprovází Joseyho Walese jeho jízdou krajinou zbrázděnou válkou. To vše je prostoupeno zvláštní atmosférou a pevnou režií. A Eastwood? Pokud někoho zrovna nestřílí, tak na někoho určitě plive :-) Tihle mlčenliví drsňáci mu prostě jdou.

Pozvánka pro pistolníka je opravdu zvláštní western. No, on to western vlastně ani není. Je to spíše takové psychologické a sociální drama o zkorumpovaném městečku, které se musí vypořádat samo se sebou i s právě ukončenou válkou. A mezi všemi těmi pokřivenými vztahy a zlou krví stojí Yul Brynner, čestnější a plešatější než kdy dřív. A i přesto, že zde nejsou žádné přestřelky ani souboje, celé je to opravdu hodně civilně natočené a film se odehrává pouze v jediném malém městečku, tak jsem se docela dobře bavil a proto tasím solidní čtyřhvězdičkové hodnocení.