anais

Roztěkaná variace na Krotitele duchů. Jako by to ani nebyl film od Petera Jacksona. Tedy alespoň od toho starého, předtolkienovského Jacksona. Sem tam nějaký ten pokus o černý humor, většinou však končí na špatných tricích. Nedokážu přesně říci proč, ale ani hlavní hrdina mi nepřirostl k srdci. Jeho trauma (mrtvá manželka) mi přišlo až moc učebnicové, do příběhu jaksi násilně nalepené. A ani ten Elfman coby hudební skladatel tentokrát příliš neperlí. Je tu však pár okamžiků, u kterých se člověk zasměje, a celkově to není až tak hrozné. Ale doporučit to můžu opravdu jen skalním příznivcům PJ a lidem, kteří ještě neviděli Braindead, Bad taste a už zmíněně Krotitele duchů

Jedná se o jakýsi dokument, Wellesovo zamyšlení na téma lži. Sám autor se záměrně dopouští různých lží, optických klamů. Jako by se tedy opět dotýkal svého oblíbeného tématu manipulace s lidmi, s diváky. Orson pořád přeskakuje z tématu na téma, až chaoticky. Jako by se pokoušel vyvolat v divákovy zmatek, odvádět jeho pozornost od svých vlastních, filmových triků.

Pomalé tempo příběhu nádherně evokuje atmosféru mravního bahna, apatie vůči lidským pocitům, která se rozprostírá v mysli starého muže. Jeho vědomí je ponořeno samo do sebe. Jednoho dne vypráví sluhovy/účetnímu příběh o starém muži, který potřebuje syna, ale už je příliš starý. Najme si tedy námořníka, aby strávil noc s jeho mladou ženou. Ti dva se za rozbřesku rozcházejí. Když se dozví, že jím vyprávěný příběh se ve skutečnosti nestal, že je to jen legenda, rozhodne se ho starý muž uskutečnit. Nedokáže snést vědomí, že se sám dotkl něčeho tak abstraktního jako je smyšlený příběh, pohádka. Existují jen fakta. Mladá dívka a námořník se tak stávají hlavními aktéry, loutkami v rukách tohoto manipulátora. Jejich láska se odehraje jen v rámci příběhu. Přesto přesáhne jeho hranice. Když už ne svým naplněním, tak alespoň dočasným sblížením. Film se sám pohybuje na hranici fantazie, pohádky. Atmosféra neskutečna je všudypřítomná, a to i přes naturálnost motivů, které vedou hlavní hrdiny (peníze, moc). Sledovat toto Wellesovo pozdní dílo může zážitek pomalý, ale nijak těžkopádný. Je promyšlený, dýchá z něj zkušenost.

Není to jen o fantastických Wellesových grimasách, pohledech plných zarputilosti. Je to o celkovém ztvárnění prostoru. Je evidentní, že film byl natáčen ve studiu. Často vidíme stín odrážející se na obloze za hrdiny. Welles si je tohoto nedostatku vědom, a využívá ho ve svůj prospěch. Mlha, světelné efekty a stíny na pozadí evokují Murnauovu nebo Ejzenštejnovu hru se stíny. Epičnost tak vyvěrá z minimalistické zkratky.

Wallace a Gromit se musí utkat s králíkodlakem, který ohrožuje pravidelnou soutěž o nejkrásnější zeleninu. Tento film obsahuje neuvěřitelné množství detailů, vtípků, gagů. Je až neuvěřitelné že se to tam vešlo aniž by byla narušena celistvost příběhu. Je to neuvěřitelné, ale reálné. Stejně jako králíkodlak. Dejte si pozor na svou mrkev!

K tomu se nedá moc co dodat. Až budu mít děti, tenhle film jim s klidným svědomým pustím. Krásná hudba, humanistické poslání, je to dostatečně dramatické, a na konci to děti dojme. Já jim pak budu říkat, že ET je můj kamarád, a oni si mě začnou vážit. Jo, tak to určitě udělám. (dodatek v závorce napsaný 17 let od původních pár řádků - děti to viděli už dvakrát (ke dni 26.11.2022), a skutečně to funguje - nejdřív strach z neznámého, pak humor, přes klíče, úzkostný plastový stan, E.T.ho smrt a loučení... stále funguje:) )

Jurský park nepatří mezi filmy, kterými by se Spielberg snažil cokoliv sdělit. Jde mu jen o vyvolání úžasu nad pradávnými tvory. A strachu z nich. Nedovedu si představit, že by ještě někdy přišel film s podobnými účinky jako měl kdysi Frankenstein s Karloffem, Dracula s Lugosim, King KongJurský park. Spielberg udělal svým dinosauřím hitem tečku za filmy jimž dominovala monstra. Monstra, která dokázala vyvolat v lidech strach, ale i úctu. A to i přesto, že měla podobu člověka, velké opice nebo během 20.století tolik zprofanovaný dinosaurů. Jurský park otevřel bránu do světa digitálních triků, které jsou víc a víc zneužívány k pouhému pobavení, k pouhému vizuálnímu uspokojení diváka. Všechny tvarové variace příšer, které se na sklonku 90.let vyrojili jsou sice hrůzostrašné, ale tak nějak jinak, trikově. Jako by nikdo nepochopil, že triky jsou jen prostředek, nástavba pro něco zajímavějšího, a ne cíl. Tak tedy k Jurskému parku. Jako kdysi filmy studia Universal, ani Jurský park nedisponuje žádným vyloženě hlubokým poselstvím, myšlenkamia když se o ně snaží, je to spíš k pousmání. Ale ve chvíli, kdy doktor Grant poprvé spatří brachiosaury, ve chvíli, kdy se otřásají skleničky v autě anebo když raptoři honí Hammondova vnoučata po kuchyniv tu chvíli se Spielbergovi daří budovat něco neopakovatelného. Něco, co se snad dá přirovnat pouze k dětskému okouzlení z Burianovi ilustrace, jenže mnohem reálnější. (a věta, že to samé se povedlo už Zemanovi nemá smyslto BYLY Burianovi ilustrace) Myslím, že Jurský park byl poslední film svého druhu. Na rozdíl od dinosaurů tu však bude věčně.

Pokud jste viděli Kill Bill od Tarantina, tento film pro vás bude krásným příkladem toho, jak Tarantino pracuje, do jaké míry se nechává ovlivňovat svými zkušenostmi z videopůjčovny. Lady Snowblood je totiž film o pomstě, a to pomstě jedné mladé dívky proti bandě vrahů, kteří její matku dohnali až k smrti. Děj se skládá z jednotlivých kapitol, v mnoha scénách sněží, gejzíry krve stříkají, je tu jedna stejná písnička, a některé záběry jsou vskutku podobné (například záběr „od země“, v němž se záporáci dívají dolů do kamery). Lady snowblood je film, ve kterém nejde jen o krev, ale snaží se vyprávět příběh - kultivovaně, až poeticky.

Jasně čitelná válečná satira, která se ve své neschopnosti nadhodit ještě jiný motiv než „dva tupci zneužívající moci“ stává trochu nudnou. Godard se opět pohybuje na hranici experimentu a snahy vyjádřit nějakou myšlenku, což se mu nedaří patřičně skloubit.

Vyprávění obrazem a hudbou. Fantastično, hrdinství a dobrodružství v té nejryzejší podobě.