Spike17

Nejvíce opěvovaný Jancsóuv film, u kterého bohužel nesdílím stejné nadšení jako jeho obdivovatelé. Opět krásná práce s komponováním mizanscény a s prostorem, ale zde mi chyběla nějaká hlavní postava, která bude příběhem provázet. Málokdy mi u filmů chybí nějaká emocionální stránka, ale zde je to dle mého názoru, právě z důvodu absence hlavní postavy, průvodce hrůzami a utrpením války. Chápu, že tam není právě z důvodu cíleného citového odpoutání, ale bez této emoční stránky se nemohu vžít do útrap vyobrazovaného násilí. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Film zpracovaný dle námětu autobiografických povídek Tibora Déryho pod režijní taktovkou známého maďarského režiséra Károly Makka, jehož hlavním tématem se zdá být nezdolná víra a láska. Příběh o umírající matce, která čeká na svého syna a vede dialogy se svojí snachou, která staré ženě nemůže říct pravdu a vymýšlí si historku o tom, že její syn natáčí filmy, je velmi silný a minimalisticky pojatý (dlouhé konverzační scény, pomalé tempo). Zajímavá je práce se stylem, kdy jsou divákovy předkládány střípky z minulosti z mysli staré paní. Pomalu plynoucí, ale velmi emotivní film. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Scénáristická mýlka Bena Afflecka s několika wtf momenty (zejména u dialogů) a zkratkovitými narativními operacemi, jež se snaží vynahradit režíjní zručnosti, která ale potřebuje místo umělé stylizace nádech špinavosti a tak bohužel selhává i na režisérském poli. Z čehož vyplývá, že nejlepší (ne, že by bylo z čeho vybírat) je paradoxně herecká poloha. Na druhou stranu - dobová atmosféra zvládnuta perfektně, stylizace a určité momenty evokovaly herní sérii Mafia, což pohladí na srdci nejednoho jejího fanouška.

Co na prvním díle funguje je jednoznačně a) retro atmosféra, které je hudebním doprovodem dodáváno jemné mysterióznosti, za b) one man show Ivana Trojana převyšujícího zbylý herecký ansámbl minimálně o jednu třídu (zejména Václava Neužila, "hlavní postavu") a za c) vykreslování jednotlivých prostředí, přičemž vévodí 82. Naopak vyloženě trapně působí scénář. Z dialogů jde hlava do dlaní a zpracování a vykreslení přechodu mezi roky je opravdu zlý sen (ne pro Filipa Marvana, ale pro diváka). Rozehráno zatím působivě, chce to jen zapracovat na scénáři, zvyšovat tempo (zatím minimalistické) a proměnit viditelný potenciál.

Případ, kdy trefnou společenskou satiru a nenásilně humorné scénky s Hitlerem shazují zvolené formální prostředky.

Prvních a posledních 20 minut je výborných, zbytek se nicméně utápí v prázdných dialozích a chabě vykreslených postavách, přičemž děj hraje na osudovost zásadního konfliktu a nenabízí žádnou přidanou hodnotu, kvůli které by mě zajímalo, co se na plátně odvíjí. Scény s Vaderem jsou precizní, to ale věru nestačí... Za mě bohužel zklamání roku.

V Szabadgyalog Béla Tarr pokračuje stylem, jež rozehrál již ve svém celovečerním debutu (Rodinné ohniště), a tedy dokumentárně laděným stylem (s rozdílem, že zde měl připravený scénář), autentičností, kterou podchycují časté velké detaily. polodetaily a využívání neherců. Stejně jako v jeho dalších snímcích, i zde hraje důležitou roli hudba, Nejen, že hlavní hrdina je houslista, ale ve snímku se objevuje nadměrné množství hudebních sekvencí, které často přehlušují dialogy postav a zesilují tak dojem zbytečnosti hlavního protagonisty. Dialogy ovšem oproti Rodinnému ohništi nefungují jak mají, nemají takový silný základ v rozvíjeném tématu. Zatím nejslabší setkání s Tarrem, který se teprve hledal a myslel si, že (stručně řečeno) zachycování realističnosti prostřednictvím práce s neherci je pro něj jediná správná cesta filmařiny. Štěstí, že si to rozmyslel. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Jako šachista mohu potvrdit, že zde nejvíce propíraná scéna, je opravdu tou nejžhavější šachovou partií, a to nejen ve filmu, ale i v reálu. Film ozvláštňuje nadměrné užívání split - screenu (jeden z prvních filmů, kde byla tato technika použita, režisér se opravdu vyřádil), což je důvod, proč je úvodní sekvence filmu tou nejlepší. Zbytek je nastavovaná vata a romance mezi Stevem a Faye.

Marnie na jednu stranu nemůže zapřít typicky hitchtcockovskou atmosféru, nicméně zaměření se na psychologii postavy se Hitchcockovi nepovedlo vyobrazit tak bravurně, jak to míval ve zvyku. Po technické stránce film v několika scénách viditelně tápe (Hitchovo zatvrzelé používání zadních projekcí) a ty pak působí lehce směšně i ve své době. Je veliká škoda, že se v hlavní roli nepředstavila Grace Kelly, neboť Marnie vyloženě trpí účastí Tippi, jejíž chladná odtažitost je sice účelová, ale s jedním výrazem ve tváři a celkovou aurou herecké nemohoucnosti a nesympatičnosti si k hlavní postavě nelze vybudovat kladný vztah a pochopit tak její jednání. Chápu, proč dobová kritika film nevyzdvihovala do výšin, není k tomu prostě oproti Hitchcockovým předchozím snímkům, žádný zvláštní důvod.

Western plnící klasické narativní schéma (příběh o pomstě) mě rozpoltil na dvě poloviny. Na jednu stranu mě zaujal svými vyprávěcími a stylistickými postupy (prostor a čas pravidelně oddělován eliptických střihem, resp. nejčastěji prolínačkami a v menším počtu také zatmívačkami a roztmívačkami), ale na stranu druhou ve mně vyvolal lehké roztrpčení nad nedokonalostí scénáře (zde mnohokrát propíraný casting aneb Steve McQueen ve svých pětatřiceti letech jako mladíčký míšenec; logické chyby jako fungující zbraň po koupeli v močálu), tak ve své lacinosti (spousta scén budí dojem opravdu levného filmu, což je s ohledem na rozpočet přinejmenším rozpačité – má teze zní, že minimálně polovina byla použita na herecké eso v hlavní roli, což je paradoxně ta největší minela filmu). Nicméně, i když mám ke scénáři spoustu výhrad, film jako systém působí celistvě a jako dobrodružný „revengewestern“ s nečekaným finálním rozuzlením, funguje bez problémů.