Rosomak

Catfish je hlavně z první poloviny strašně pohlcující film, který výborně buduje napětí, s úžasnou expozicí, na níž navazuje investigativně detektivní příběh. Co však překvapí více než závěr filmu (každému je vcelku jasné, s čím na něj autoři vyrukují) je to, nakolik se v druhé části promění samotné téma a smysl snímku. Hodnotu výpovědi závěrečné pasáže posiluje navíc fakt, že nebyla předem filmaři zamýšlená a konstruovaná, ale dostali se k ní stejně jako divák - naprosto samovolně - bez nejmenšího ponětí a záměru. Nejde pak pouze o triviální výpověď o zdegenerovanému vlivu facebooku, sociálních sítí, internetu obecně či prázdnotě mediálního obrazu a jeho prezentace, ale ve výsledku je to především svědectví o deziluzi z amerického snu, chcípáctví a potřebě si alespoň ve virtuálním světě cosi dokázat a nabýt nové "lepší" identity...

Trochu mě mrzí ta snaha o poměrně otrocký přepis comicsu do filmového média, kde se kopíruje nejen mnoho vtipných nápadů, ale i celková mizanscéna jednotlivých panelů. Výsledný snímek tak nepřináší příliš nového ve vztahu předloha-adaptace, natož pak v kontextu ostatní filmové produkce, v níž je oproti podobně přestylizovanému Speed racerovi či více mnohoznačnému Kick-Assovi možná až příliš "zaprdlý". Vizuální odkazy k manga comicsům jsou již v původním grafickém díle a pokud se nemýlím, tak snímek "navrch" přidává pouze citace z videoherního světa. Jenže ani ty nejsou tak moc geekovské, jak se snaží tvářit. Slast z objevování odkazů na herní fláky se nedostavuje, protože film cituje obecně známé videoherní principy tak okatě, že narážky pochopí naprosto každý a pro geeky vlastně nezůstává nic skrytého, co by bylo pouze pro "zasvěcené oko". Scott Pilgrim pokračuje v trendu současného hollywoodského mainstreamu vše maximálně vizualizovat a ve své důslednosti dosahuje kýženého humorného efektu (a nenechte se mýlit - využívání onomatopoeie ve filmu nebo videohrách rozhodně není nijak nové či originální). --- Pro mě osobně byl Scott Pilgrim proti zbytku světa prostě jen průměrnou podívanou, která měla strašně malou "hratelnost" čili "imerzi" - vůbec mě to do toho světa nedostalo.

Oproti Hells Kitchen, která byla pro tento pořad předobrazem, je to taaaaaaaaakhle slow. Ve třičtvrtěhodinových dílech se vlastně nic moc neděje a kdyby se to dalo změřit, tak by to mělo určitě nejdelší ASL z primáckejch pořadů. Odstranit Polhreicha na vedlejší kolej (a přidat mu tu strašnou stafáž v podobě obou porotců) byla podle mého názoru špatná volba. Vždyť i v Hells Kitchen má Ramsay ústřední - a hlavně nenahraditelnou - roli. Kdyby tady Polhreicha někdo vyměnil, nikdo by si toho snad ani nevšiml... Konec mojí dojmologie :) - - - Edit: Po tom, co jsem videl par dilu MasterChef Gordona Ramseye, tak mi to prijde jeste chudsi, nez prve :)

Koncepčně ujasněné, minimalistické a místy i poměrně znepokojivé. Vlastně to má všechno, co chybí většině české (nejen) studentské tvorbě. A celá ta estetika amatérského filmu či homevidea mě příjemně potěšila a povýšila tak snímek na formálně hravou podívanou, která se nebojí ani přeexponování či pomalé závěrky a nepotřebuje jako berličku pěkné barvičky, falešné filtříky nebo dynamický soundtrack. Že by přece jenom měl v Česku ještě šanci styl, který by se nesnažil za každou cenu naplnit filmové standardy, a nestat se tak bezbolestnou průměrnou sračkou? Jupí :) Andy, je tak dál! Já věděl, že Vesnická zábava je jen začátek :)

Akčnější, než většina televizních seriálů a zajímavější než všechny reality show, co jsem kdy viděl. (za pátou sérii, další díly, co jsem viděl byly spíš průměrné)

Kdyby se hlavní záporák nejmenoval Tarkovský, ale Wimmer, asi bych tomu dal o hvězdu víc :) - - - A teď vážně: Nejvíc mi na tom vlastně vadilo to, že ze mě dělal ten film totálního blbce, protože očividně tvůrci předpokládali, že mě ty překvapivý zvraty nenapadnou už po prvních pár minutách. Přistoupil bych na hru pouhýho naplňování žánrovejch očekáváni, ale to bych musel mít na co se koukat a muselo to bejt minimálně stylisticky nějak ozvlástněný. - - - Jen škoda toho hereckýho obsazení, protože třeba takovej Liev Schreiber má v jinejch filmech charismatu na rozdávání...

Někdy mi přijde, že posledním Nolanovým filmům škodí nejvíce jejich samotná mediální propagace, PR masáž a celý ten "buzz". Utrpěl tak Temný rytíř a stejně tak i Počátek. On totiž opravdu filosofické přesahy nemá a je to vlastně "jen" jednoduchý příběh, jenž zabírá ve fikčním světě pouze pár hodin. Za jeho největší kvalitu bych viděl způsob natočení, který je strašně pohlcující, maximálně přehledný a přesto neustále těkající do různých koutů rozsekaného příběhu. Srovnání by podle mě snesl i s dnes adorovaným Občanem Kanem, kde jde také vlastně jen o banální příběh, přičemž hlavní slastí je především způsob, jakým nám Orson Welles tento svět ukazuje. - - - Osobně bych byl rád, kdyby se Nolan ke gothamskému strážci již nevracel, a namísto zavedených značek natáčel filmy podle svých vlastních (či bratrových:)) námětů. Nápadů má dost...

Aura tajemství a nekonkrétnosti (až obraznosti) scén předchozích Alonsových filmů kamsi unikla a přestože se mi některé nápady líbily, musím říct, že více "vyprázdněného" Lisandra mám podstatně radši...

Estetika "talking heads" :)

Svérázná hudební komedie Zvuk hluku oslavuje alternativní kulturu, minoritní hudební žánry a umělecký aktivismus. Sympatie jsou přitom v příběhu jak na straně policisty, který stíhá „hudební teroristy“, tak i na straně skupiny hudebníků postavených mimo zákon, jenž vynalézavým způsobem a s punkovou vervou hrají na věci každodenního užití. Oproti příběhu filmu, který vyzdvihuje nespoutanost, svobodu a protest proti společenským konvencím, působí ale samotné vystavění filmu až příliš fádně, s hrdiny bez jakékoli šmouhy, kazů či neřestí, kde vše ústí do uspokojujícího a šťastného konce. Dalo by se říct, že film se trochu alibisticky snaží nikoho neurazit a být pro všechny – což nijak nekazí jeho zábavnost (v některých scénách jsem doslova brečel smíchy), ale spíše přináší následně rychlé vystřízlivění.