Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (501)

plakát

Now Showing (2008) 

Raya Martin dokáže svůj film i během pětihodinové délky stále posouvat někam dál a rozvíjet ho. Sledujeme nejen vývoj hlavní hrdinky (všechny zásadní věci v jejím životě však nevidíme - pouze jejich důsledky), ale také vývoj samotného stylu filmu. Nejdříve je film natáčen na video, pak digitál, film a HD digi. Nemění se pouze prostředek zaznamenávání, ale také způsob zaznamenávání. Zatímco první polovina filmu je ve znamení pestrobarevných, rozmazaných a roztřesených záběrů, ve druhé půlce se styl zásadně promění a nabídne to, co bychom u kontemplativní kinematografie očekávali: dlouhé statické záběry, barevně sladěné kompozice, pečlivé vedení herců v prostoru a minimum dialogů. Platí tedy, že musíte vidět celý film, abyste mohli mít šanci plně si toto dílo prožít při promítání (na Febiofestu odešla ze sálu během prvních dvou hodin polovina lidí a zůstalo nás tam něco kolem deseti). Přitom jde o film neuvěřitelně originální a progresivní (žádný akademismus či pouze řemeslně dobře odvedená práce). Film Now Showing se nachází na pomezí mezi mashupem, videoartem a experimentem. Smazává hranice mezi záměrným a nezáměrným, profesionálním a amatérským, dobrým a špatným - prostě mezi hranicí umění a homevideem. V zásadě ukazuje cestu filmu jako konceptuálního umění, kde provedení a samotná prezentace věci je při hodnocení stejně důležité jako cokoli jiného... V budoucnosti se rád rozepíšu víc, protože tenhle film k nějaké hlubší analýze přímo vybízí. - - - P.S. Celých pět hodin jsem seděl a nedutal. Opravdu se nebojte, že vás film zaskočí a budete se po chvíli nudit. Byl jsem fascinován po celou dobu... - - - Edit: Tak se nakonec budu určitě rozepisovat víc! Ten film mě tak fascinuje, že teď o něm píši bakalářskou práci :)

plakát

Já jsem tady (2010) 

Strašně se mi na tom líbí, že Spike Jonze na robotí romantiku nejde přes nějaký pěkný tvářičky, roztomilý zvučíky (ala VALL-I), ale ta poetika prostě protéká filmem jen tak mimoděčně...;) A přitom to jsou jen herci s krabicema na hlavě - kam se hrabou kompletně renderovaný CGI postavy-atrakce.

plakát

Colin (2008) 

Myslím, že mnoho nedorozumění vychází z toho, že divák špatně Colina klasifikuje. Takže zaprvé: nejde o amatérský film (ať už ho definujeme po stránce produkční, estetické či ideologické). Colin je britský nezávislý film a spolupracovalo na něm hodně lidí, kteří se kolem profesionálního natáčení motají. Film je natáčen přístupem "DIY" (Do It Yourself = udělej si sám), který se následně projevuje jak v produkční a postprodukční fázi, tak i celkové estetice filmu. Schválně tudíž nejde na ruku tradičnímu filmařskému řemeslu, ale naopak se snaží zaběhané postupy narušovat a ozvláštňovat. Je tedy zcestné kritizovat "chyby" filmu, protože často jde o záměrné postupy, v nichž je vlastně schovaná většina z hodnoty filmu. Marc Price tudíž kašle na přehledný střih, který je například u mainstreamového filmu naprosto zásadní, totálně ignoruje současné technofilní trendy a tak místo HD záznamu natáčí na obyčejnou DV kameru, která navíc nabízí obraz pouze v "zastaralém" televizním poměru 4:3, nikoli trendy 16:9. Často rozmazaný obraz ja navíc na mnoha místech totálně přeexponován. Jenže tohle všechno je prostě smysl DIY estetiky, tohle je manifest svobodného filmu, který není omezen konvencemi a zavádějícími pravidly jak má vypadat "dobrý film". Ať se lidem tenhle přístup líbí, či ne, jde prostě o zásadní přehodnocení "koukání se" na film (nejde samozřejmě o nic nového, tyhle tendence dlouhodobě prosakují již několik desítek let). Colin z mého pohledu naprosto funguje a celou dobu mě fascinoval a v mnoha detailech těšil. Škoda, že něco takového nevzniká i u nás...

plakát

Mabeobsaseul (2005) 

Trochu mi to připomělo Angelopoulose, v jehož filmech je také "jednota dlouhého záběru" narušována a v rámci něj je možné přecházet do různých časových pásem a různých subjektivních pohledů. V ohledu narušování linearity dlouhého záběru jsou Ilgon Songovi Kouzelníci podobní. Jinak je však těžko možné porovnávat je s nějakými jinými filmy (ani s těmi jednozáběrovými). Celý snímek je prodchnut nostalgií a dočkáme se v rámci něj několika flashbacků. Celé je to natočeno v jednou dlouhém záběru, který sleduje herce nejdříve v malém hostinci, následně v tmavém lese okolo něj. Koncepce Kouzelníků se podobá spíše nějakému civilnímu divadlu, než realistickému filmovému příběhu s komplexním fikčním světem. Vysoká míra stylizace využívá bodového osvětlení scén, jež se různě zapíná a vypíná a upomíná tím na svou artificiálnost. Působí to přesně jako náhodné záblesky mysli, z nichž mnohé jsou již dlouhým časovým odstupem zdeformované či přikrášlené. Kouzelníci jsou především hozenou rukavicí pro mnohé filmové režiséry a teoretiky, pro něž je cesta dlouhých záběrů způsobem jak dosáhnout věrného realismu a otisku pravdy. Protože cokoli budeme chtít o Ilgon Songově filmu říci, rozhodně nikdy nebudeme mluvit o realistickém zobrazení. Natolik je tento film, ukazující vzpomínky několika hlavních postav, subjektivní. Celé by to však bylo na strašně dloooouhý text,na nějž nyní nemám čas a jsem nucen pouze k napsání této krátké dojmologie. - - - P.S. Viděl jsem tu třičtvrthodinovou původní verzi, která však nemá na čsfd záznam, takže hodnotím zde. Je to ta, co jí Ilgon Song vytvořil v rámci Jeonju Digital Project.

plakát

Precious (2009) 

Precious je jeden z největších festivalových hitů loňského roku, kolem kterého se vytvořila hodně nafouklá bublina. Předlohu jsem nečetl, ale o filmu nemohu říct nic jiného než, že jde o prvoplánovitě jednoduché dílo, jenž se na svět kouká strašně černobílým pohledem. U narativního filmu samozřejmě nemusí být jednoduchost na škodu (není třeba nějakých rafinovaných vyprávěcích struktur, aby byl film výborný), ale ten jednoduchý příběh musí dodržovat určité pravidla kauzality, pracovat s logickými detaily a například i na malém prostoru vytvořit "hloubku fikce". Filmový příběh (seč jednoduchý) musí prostě žít, nejen sloužit určitým hereckým akcím - musí fungovat i jaksi mimo ně. A v Precious je právě ten problém, že ten snímek takto nefunguje. Například: Lee daniels rozlišuje ve svém snímku pouze dva druhy lidí - ty zlé a ty hodné. Obě skupiny lidí nemají ke svému jednání téměř žádné motivace, nereagují na prostředí, nemění se v průběhu jejich vystupování, neustále jsou pouze v té jedné póze - buď strašně kladné, nebo pouze záporné. Z toho pak vzniká naprosto bizardní vykreslení světa, kde neexistuje nic jiného než kontrastní opozice: peklo proti nebi, negramotnost proti vzdělání, světlo vs. tma, porod vs. smrt atd. - buď si vyber nebo zhyň. A také pozor na definici kýče, protože ta říká, že i něco velmid depresivního může být kýč - už jen z té podstaty, že zjednodušuje složité vztahy a dává je do takovýchto absurdních vyhrocených pozic. - - - Precious je do jisté míry takový ZLATÝ EMO FILM plný přecitlivělosti a melancholie. Vynucuje si emoce a tlačí diváka do toho, aby byl dojat civilním dramatem věčné outsiderky, na kterou jsou všichni neustále zlí a která z pohledu Lee Danielse vlastně za nic nemůže, ani za to mnohakilové bříško, protože jí její ošklivá, ale opravdu ošklivá matka nutí jíst strašně moc papání ;) Ach...

plakát

Zátoka (2009) 

Od počátku přiznanej aktivistickej dokument, kterej však nepůsobí pouze tím, jak moc šokující informace objevuje, ale také tím, jak je to zatraceně dobře natočené. Přebírá to prvky z hraného filmu a televize (např. skrytá kamera, reality show) a přitom to perfektně graduje - čímž se snímek dělí do třech částí. Divácky je to jeden z nejvděčnějších dokumentů poslední doby a přirovnání, že The Cove je agentem Bournem dokumentů opravdu sedí - adrenalin to vypumpuje spolehlivě.

plakát

Vlkodlak (2010) 

Vzhledem k očekávání velké zklamání. V první polovině je všechno tak strašně zrychlený, že (přestože vizuální stylizace je výborná) nejde nasát atmosféru, která je dle mého názoru pro takovýto druh filmu zcela zásadní. Navíc skoro nikdy není ticho a neustále hraje (už trochu otravná) hudba Dannyho Elfmana. Přitom spousta scén se odehrává v potemnělých hvozdech, kde by díky její absenci vynikly zvuky lesa a hned by to bylo podstatně napínavější. Sice většinou zaujímám názor, že k filmu by se mělo přistupovat jako k "hotovému dílu" a nehledět tedy na něj jako na něco, u čeho lze konstatovat jeho správnost/nesprávnost (přece jakékoli umělecké dílo je dokonalé), ale tady se prostě nedokážu udržet. Joe Johnston se očividně snažil navázat na atmosféru původních literárních/filmových děl, jejich potenciál, ale naprosto nevyužil...

plakát

Revoluce (1985) 

Za původní kinoverzi.

plakát

Slastně tvá (2002) 

Oponoval bych názoru, že jde o vyprázdněnou naraci. Přestože má film pomalé tempo a dlouhé záběry často ulpívají na předmětech déle, než je pro "záběr-informaci" potřeba, pořád zde jsou postavy, které se v průběhu vyvíjejí, mají své emoce, historii a i budoucnost. Není tedy pravda, že bychom byli díky absenci informací nuceni číst film ryze "formalisticky". Film sice začíná poměrně zcizujícími dlouhými záběry, které spíše vykreslují celkovou situaci než charaktery jednotlivých postav, když se ale následně mladý pár vydá do nedalekého lesa, dostává se nám bližšího pohledu do jejich intimního vztahu (dlouhé statické záběry začnou být kratší a pohyblivé a příznačně teprve zde - po čtyřiceti pěti minutách - se spustí úvodní titulky, oznamující, že až nyní začíná film). Blissfully Yours se následně odehrává pouze zde. Zatímco starý pár se miluje, mladá dvojice sedí na kraji skalního převisu a u zurčící říčky, kde si beze styku dopřává "potěšení". Zatímco starý pár se v indiferentním prostředí džungle rozdělí a začne bloudit mezi větvemi stromů, mladý je zasazen do až symbolických prostorů - nejdříve na skálu, která poskytuje výhled na horizont okolní krajiny, pak do lesa, kde keře nabízejí sladké plody a následně k tichému potoku. Na všech těch místech jako by se v mystickém tichu setkávala jejich minulost s budoucností a přítomností. Možná i proto se nám připomínají mladíkovy kresby, jenž v minulosti nakreslil, všudypřítomní mravenci zase slouží jako upozornění dočasné nepohodlnosti a konverzace páru se zase ubírá k budoucnosti. Ze závěrečné očisty v potoce, která pro postavy slouží jako zrcadlo, nakonec starší žena odchází, aby nakonec zůstala ležet na podušce sama, zatímco mladý pár se o pár metrů vedle tiskne k sobě (a ano, tady je ta často citovaná scéna erekce in real time ;).