Glowski

Skutečně postmoderní film, nořící se do niter svých hrdinů a zvukovou stopou přepínající mezi jejich úhly pohledu. Kombinuje více časových rovin, složité pohyby kamery, stylizované obrazové kompozice (jako z malířského plátna) i reklamní sekvenci. Nejvíc mě stále překvapuje, jak strašně samozřejmě a nenásilně do sebe jednotlivé přístupy a prvky zapouští. Ten, kdo nezná Matanićovo jméno, by něco takového určitě nečekal od chorvatského dramatu, jehož synopse by mohla působit jako příběh z červené knihovny...

Pro mě jeden z vrcholů loňské hollywoodské produkce, jehož hlavní předností je fakt, že si Peele uvědomuje zhovadilost svého námětu, pročež nezapírá povahu baviče, a podobně jako před třiceti lety Craven spoléhá na to, že se u jeho hororu divák i zasměje. Díky tomu kritika rasismu nikdy není nudně a trapně didaktická, ale naopak velmi živě protkává konvence a konstrukce tří, ve filmu obsažených, hororových subžánrů. Ty už samy o sobě zkušeného diváka nepřekvapí, ale způsob jakým jsou do sebe seskládány, zaručuje jízdu na horské dráze emocí (od znepokojení, přes úlevný smích až k „šokům“).__________Pozitivní ohlasy ze Spojených států a nominace na nejdůležitější Oscary v některých vyvolávají dojem, že Uteč je pouze úlitbovým filmem, jehož příznivým přijetím máme dát najevo svůj postoj k rasismu. Takový pohled je ale notně zkreslující, neboť Uteč samotné nejen, že o tento způsob recepce nestojí, ale přímo se mu vysmívá ("Já bych volil Obamu i potřetí, kdyby to šlo"). I proto působí všechna ta ocenění na jeho kontě paradoxně, nicméně v takovou chvíli je důležité nesvézt se s jedním jednoduchým soudobým vysvětlením jeho popularity, ale najít si cestu k němu sám. Peeleův režijní debut za to rozhodně stojí.

Ve druhém dílu série došlo k zásadnímu obratu, když se Christian Anastázii i nám, divákům, přiznal, že je nebezpečný hajzl, který si své osobní problémy kompenzuje násilím na ženách, se kterými spí. Teprve v díle třetím ale díky jedné snové scéně zjistíme, proč s ním chce Ana patologický vztah nadále vést – zřejmě je podobně narušená a baví ji, když je psychicky i fyzicky šikanována… Nejsem si jistý, že to tak tvůrci skutečně zamýšleli, ale v praxi jde o nejlogičtější východisko jejich příběhu, který by v žádném případě neměl být považován za penetraci do světa sadomasochistické subkultury. Vůbec by mě zajímalo, jestli někdo při vzniku scénáře přemýšlel, protože tak špatně odvedená práce připomínající něco, co bylo vytaženo z odpoledního vysílání TV Barrandova, se jen tak nevidí (a že předloha nebyla kvalitní, není omluva), což ale ve výsledku vytváří bizarní kontrast se slušně odvedenou řemeslnou stránkou věci.__________Hodnotím jednou hvězdou, protože mě třetí díl neštval tolik, jako ten první, ani nebyl tak nesnesitelně dlouhý, jako ten druhý, ale nemá cenu zastírat fakt, že jde o mimořádně nezdařilý počin, jehož jediným smyslem je předvést nám, jak v současnosti vypadá to nejhorší z masové kultury. Na druhou stranu by, jako předmět zkoumání, mohl být zajímavý třeba pro sociology.

Výborný akční horor, který se v očích znalce žánru těžko vyhne srovnání s Hooperovým originálem, ale i z něj pro mě vychází se ctí. Sice už ho nelze tak snadno sledovat jako politickou alegorii svého druhu, ale na druhou stranu nabízí snad nejlepší možný přístup k tvorbě remaku – využívá klíčové vyjadřovací prvky starého masakru (především mizanscénu a střih) a nápaditě je aktualizuje pro nové století. Chápu ale, že z tohoto pohledu může někomu připadat až příliš manýristický. Můj dojem ve výsledku kazí jen druhá polovina nesoucí se v duchu honiček bez jakéhokoli vyvrcholení a rozpačitý závěr, s nímž si tvůrci zřejmě nevěděli rady.

Zcela bez ohledu na politické postoje a chování prezidentských kandidátů, Česko hledá prezidenta je totální debakl, ne debata! Moderátor mechanicky pokládá otázky, evidentně není schopen diskuzi vést, a snad z povinnosti sem tam prohodí nějakou uši-rvoucí floskuli. Obecenstvo (buď podplacené, na mol opilé nebo složené z těch nejméně duševně zdatných) co dvacet sekund přerušuje kteroukoli ze zúčastněných osob v lepším případě hlasitým potleskem, v tom horším výkřiky či skandováním jmen, čímž reálně sebere tak třetinu vysílacího času. Ale aspoň se z té spousty slov nezavaří mozek ani těm nejpomalejším. Ne, že bych byl nějak extra překvapen tím, co byla TV Prima schopna dát zase dohromady, konec konců nás svými bulvárními výkaly oblažuje prakticky každý den, ale pořád mám pocit, že má smysl je identifikovat a kritizovat. Kdo mlčí, souhlasí.

Čekal jsem něco jako Annu a vlky, dostal jsem nihilistickou Fontánu, v níž je všechen kýč a manýrismus umocněn na třetí. Ne že by Aronofského poselství bylo úplně bezpředmětné, ale je mnohem víc prvoplánové a zřejmé, než by nejspíš chtěl. Co skutečně vybízí k zamyšlení je to, co leží až v druhém plánu, pod biblickými alegoriemi, jenže tam spíš než na sžíravou kritiku narážím na totální zmatek a touhu autora, abych se víc soustředil na toho Kaina a Abela.

Logan svými drápy prosekává cestu komiksovému filmu pro dospělé, který nebude muset být autotematický, nebo extrémně stylizovaný (Sin City; 300). A dívá se na to velice dobře.

Brazil je svět, ve kterém by asi nikdo žít nechtěl, přestože už v něm tak trochu žijeme. Brazil je film výjimečný a unikátní tím, že je stejnou měrou vtipný a zábavný, jako je i tragický a smutný. Klasika světové kinematografie, jenž na mě plně zapůsobila až při druhém zhlédnutí, které proběhlo v kině, kde má samozřejmě divák mnohem příznivější podmínky k objevování Gilliamova světa, než doma u televizní obrazovky (nebo v horším případě u monitoru počítače). [Projekt 100, 2017] 100 %

V Nočních zvířatech nejde o ty schematické žánrové zápletky, ani o snadno a rychle pochopitelnou pointu. Ford zde tvoří celou škálu emocí řadou filmových prostředků (např. důkladnou prací s mizanscénou), a ukazuje, jak jimi uhranout diváky, kteří následně film hltají jako Susan knihu svého exmanžela. Jde tu o sílu umění a možnosti jeho sdílení; kdyby šlo skutečně o špatná rozhodnutí, pocity viny a náročné období v životě člověka, bylo by to takové laciné Místo u moře. (Jen pro jistotu dodávám – přestože narativ Nočních zvířat určitě není tradiční, není vůbec těžké se v něm po chvilce začít orientovat, ten oficiální distribuční text je ostudný a doporučuji ho před ani po zhlédnutí nečíst, akorát vás naštve…)

Noční směna v praxi není film. Jde o podivný mediální hybrid, který si mnohé půjčuje od videoher, ale rezignuje na vyprávění příběhu, sdělení myšlenky, nebo emocionální působení na diváka. V lepším případě ho můžeme vnímat jako nezdařilý experiment, v horším jako vysavač cílený na peněženky diváků, v praxi půjde o kombinaci obojího.___________ A argument, že s jiným vývojem děje je Noční směna napínavější, zábavnější, nebo nedej bože chytřejší, neberu, protože i kdybych zrovna měl to „štěstí“ a viděl její jediný možný nezdařilý průběh, pak to stále dokazuje nedokonalost celého projektu. Potvrzuje to, že tvůrci nepočítali se vším a rozhodli se podstoupit riziko, že se z něj stane právě taková slátanina, jaké jsem byl svědkem. (předpremiéra 4. 4. v Hostivaři)