PetrPan

Výborná a nekompromisní francouzská škola akčního kriminálního filmu. Hrdiny tu pak jako obvykle nejsou lidé obyčejní, ale grázlové a policajti. Čestní, bezskrupulózní, ambiciózní, poctiví, zkažení, milující, stateční, zbabělí a mohl bych pokračovat.  A je jedno ke komu si daný přívlastek přilepíte.  Corneau nepředstavuje černobílé a šablonovité hrdiny, ale složité charaktery, jež si sympatie diváka získávají (nebo je ztrácejí) postupně.  Depardieu jako mladý cholerický bouřlivák, který nejde pro ránu ani výstřel daleko, nicméně  pod maskou drsňáka se celou dobu skrývá milující otec a vlastně velmi čestný muž.  Montand,  bývalý mistr zločinu, avšak už unavený honbou za dalším "dobrodružstvím", chce svůj klid a dožít spokojeně život se svou milovanou ženou. Okolnosti jej však donutí oprášit staré zvyky a  co se v mládí naučíš...  Galabru a Lanvin, střet starého a mladého, zkušenost versus ambice. Zatímco jeden už dávno ví, že rybář je vždycky trochu cítit bahnem, tak druhý svou dychtivostí způsobí tragédii.  Výborné ve všech ohledech, Depardieu pak na sebe  strhává pozornost největší a jeho choleričnost skvěle kontrastuje s vyrovnaným klidem Montandovým.    Jejich střet však odhalí, kým oba ve skutečnosti jsou a že se vlastně od sebe příliš neliší.  A zrcadlově se totéž odehrává na druhé straně zákona i Galabru a Lanvin se dočkají svého "rozhřešení".  Otec a syn, mladší a starší verze téhož člověka? To nechť si každý přebere sám, já sazím plnou palbu.

Z milionu adaptací slavného Dumasova díla jsem viděl doposud jen dvě,  s Chamberlainem a Depardieu. Obě moc fajnové, byť ta chamberlainovská je o fous lepší. A   teď si mohu odškrtnout jako Edmonda Dantese další filmovou hvězdu, Jeana Maraise.  Zpracování pak není špatné, ale docela postrádá šmrnc a napětí.  Edmond Dantes svůj osud přijímá téměř se stoickým klidem, až má jeden pocit, že je mu to vlastně fuk, veškerá démoničnost postavy hraběte se tu téměř neprojevuje.  Scény z pevnosti If jsou pak zcela bez náboje a abbé Faria je tu docela zbytečnou postavou a prakticky se celým dějem jen mihne. A tak jsem  místo hraběti nakonec fandil časomíře, aby se jí lépe ubíhalo. Snesitelný průměr.

Filmová Itálie se změnila a i když se občas podaří alespoň uctít pro fajnšmekry úžasné filmové období, tak je doba giallová nenávratně pryč. Maestro Argento patří  bezesporu k legendám italské kinematografie jako takové a v rámci nejen gialla, ale i hororu stvořil kultovní a legendární filmy.  Po deseti letech od propadáku s Draculou (stále se mu tedy vyhýbám) se vrací.  A bohužel, dobře to nedopadlo. Zatímco před lety uměl maestro rozehrávat  velká  a hýřivá představení, kde  zejména spojení obrazu a hudby bralo dech, tak dnes tu máme jen slušný hudební podkres a pohříchu docela málo využívaný a co do obrázků, tak nějaké pocity vyvolá jen první  brutální vražedný útok. Rukavice, chladná zbraň, temnota, všechno tu je, ale jakoby mistr už zapomněl jak s těmito proprietami pracovat a atmosféru strachu, tak typickou pro giallo, se přes veškerou snahu vůbec nedaří navodit.  Samostatnou kapitolou je volba hlavní herečky. Vyžilá milfka se sice pěknou postavičkou, ale s prachbídnými hereckými schopnostmi, Ilenia Pastorelli chvílemi předváděla tak otřesné kreace, že to vypadalo, že si sem tam něco i šlehla. Děs, běs.  Nejlépe de facto hrála režisérova dcera Asia, kterou jsem málem nepoznal a které táta přihrál rozhodně zapamatovatelný konec.  Uškrcena s hysterickým křikem na rtech...   V průběhu celého dění  je pak jen tak mimochodem odhalena identita páně vraha a jeho motivace je i na italské poměry docela neuvěřitelná.  Vše nakonec doškobrtá k závěru, kde si maestro vzpomněl, že by měl přidat zase trochu krve a čeká nás poslední gore scéna...   Spoiler: A pes se nažral, koza Ilenia bohužel zůstala celá. Nejsmutnější na celém tomhle filmu je, že nejhorším prvkem je  unylá  a statická Argentova režie, kdy nechává "herce" dělat si, co chtějí, případně vytváří nesmyslné scény zcela bez napětí (útok na policisty před Dianiným domem). Už netočte, maestro...

Jaroslav  Moučka v nejlepší roli, jakou jsem měl možnost od něj vidět.  Kritická a uvolněná šedesátá léta přinesla slušnou řádku drsných filmů, které se s nedávnou budovatelskou a prolhanou minulostí nemazlily. Dlouhé dopoledne patří k těm nejsžíravějším a docela se divím, že se soudruhům z trezoru nepropálil.  Na malém prostoru a v minimálním čase si Jaroslav Novotný vytře s režimem a celou československou společností do slova a do písmene prdel. Morální úpadek celé společnosti reprezentovaný skvělým pokrytcem Jiřího Němečka, upřímně zkaženým Lackovičem, mladíkem bez ideálů Štěpničkou a dokreslená negramotným cikánem. Korunu pak nasazují dozorci, jejichž bodrý primitivismus  vyšperkovaný naučenými frázemi o předpisech rovněž staví tuhle hořkou dramedii na piedestal toho nejlepšího z období tzv. sraní do vlastního hnízda, tedy oněch výše zmíněných šedesátých let.  Moučka jako obyčejný člověk ztracený v nepochopitelném bezhodnotovém světě plném prázdných frází, strachu, pokrytectví a lhostejnosti.  "A tam byl vzádu krásnej sad, 11 jabloní, 5 hrušek, 4 švestky a vpředu u zdi meruňka--- No,  teď jsou tam pařezy, to jednou nepřivezli uhlí a les je tam docela daleko, no --- To je škoda, to by přece  hospodář neudělal...." Brrr, brrr, brrr.

Manga mám rád zralá.  Tímto pak rozhodně nenarážím na (obvyklou) velikost japonských podprsenek. Tento druh ovoce by ji jednak vůbec nevystihoval, vhodnější by byly asi mandarinky nebo i fíky a potom jsem tím chtěl vyjádřit jen , pravda, docela nepodložený, odpor k japonským omalovánkám, která považuju za úchylně infantilní výstřelek  jinak tradicemi a pravidly svíraného národa, v němž má možnost vystříkat se zcela bez zábran ze své  nejen sexuální frustrace.  A okénko japanofobie opět zavírám.  Alita se mi přes výše zmíněné pak vcelku i líbila, nemyslím tedy ten digitální bordel v hlavní roli, takovej Japonec zase nejsem, ale akční scény i jednoduchý a dokonce i nijak bizarní dobrodružný příběh, lehce nastříknutý arénovými počítačovými hrami, to všechno bylo prostě moc fajn a já se zkrátka a jednoduše bavil.  Závěr bez konce nebo konec bez závěru? otevírá možnost pro zřejmě původně zamýšlené pokračování, ale nevypadá to, že by Rodriguez nebo kdokoliv jiný chtěl.   S překvapením pak zjišťuju, že je mi to vcelku líto.

Cynický a ujetý film, jaký bych rozhodně nehledal v Siegelově ani Eastwoodově filmografii, o to jsem radši, že jsem na něj narazil.  Eastwood v roli prolhaného manipulátora, jež si však sám nakonec díky neovladatelnému chtíči zboří  zpočátku pečlivě budovaný domeček z karet.   Jeho finální podlehnutí podbízivé a chlípné holčině mohlo být výsledkem mužské ješitnosti, kdy ujištěn o své moci podlehl falešným představám o vlastní nedotknutelnosti,  případně se dá vysvětlit jinou typicky mužskou vlastností, tedy zahučí-li nám v klacku, nevidíme, neslyšíme, jdeme... Každopádně byla tahle výpověď o doupěti chlípné neřesti pod fasádou mravné výchovy mladých dívek  špinavě okouzlující.  Zasvinění dětsky naivní duše a do samotného závěru vlastně jediné kladné postavy bylo pak tou dokonale cynickou tečkou, jakou si tohle filmové zjevení zasloužilo.

Výborná a v mnoha ohledech typická "melvillovka", ovšem v zajetí levné výpravy.   Zadní projekce či viditelné použití dětských modelů vláčku a vrtulníčku při akčních scénách či statický model vrtulníku, na nějž se fouká větrákem pro navození efektu letu. Možná nebyly finance, těžko říct. Zážitek z filmu to ovlivní, ale v mém případě ne natolik výrazně, abych snižoval hodnocení. Všechny ostatní aspekty Melvillovy tvorby totiž přítomny.  Jeho hrdinové nejsou jednoznačně černobílí a  nakonec je mnohem sympatičtější Crennův zločinec Simon než ocelový, bezcitný a v závěru vlastně i bezectný  Delonův komisař Coleman.  Při dlouhých a tichých pasážích jsem byl zase jako u vytržení a Melville mi (i přes výše zmíněné) opět předvedl jak lze natočit napínavé scény bez svištících kulek, mrazivé temnoty či skrývajících se netvorů. Paráda! Pět zhlédnutých filmů a pětkrát plné hodnocení, děkuji pane režisére!

Pan Švankmajer je úchyl a umělec. Škoda, že nelze umělecké vyjádření soudně nařizovat, možná by ubylo obětí sexuálních trestných činů.  Švankmajerův kumšt totiž není žádným lyrickým pohlazením či epickou vyprávěnkou o osudech dobrých vojáků za světové vojny. Je svobodným vyjádřením a exkurzí do tajných komnat obyčejného šílenství či spíš šílenství obyčejných. Těhotná žena je krásná a většinou porodí sladké děťátko, ale byli jste někdy u porodu?  Sliz, krev, bolest, křik a za oknem  možná stojí pan Švankmajer  a rukou zuřivě tvaruje svou plastelínu.   Čistě pudově za pět.

Velký filmový rest za mnou. Obavy z nudné vaty kolem legendární automobilové honičky se naštěstí nepotvrdily. McQueen jako polda sice nemá ocelové charisma Delonovo, Belmondovu nadřazenou nenucenost ani Eastwoodovy koule či výhružný mroží vzhled páně Bronsona,  ale oplývá mcqueenovsky frajerskou neústupností, a tak jsem mu Franka Bullita žral i s navijákem. A s vědomím , že si odřídil celou tu dnes oldschoolovou ale parádní naháněčku mustangem sám, nelze jít s hodnocením pod tři hvězdy. Obecně mám pak tyhle  napínavé, ale i úsporné a tiché, přesto testosteronem napěchované, záležitosti moc rád.

Příjemně patetické a oproti Škole, základ života tu prakticky nenajdeme žádného smrdutého kojota. Mazánek je tu jen snaživý ale nezákeřný šprt a v učitelském sboru nikdo nechce studenty vyhazovat.  Komedie na niž naši prarodiče chodili do kina, rodiče vyrostli  a nám se líbila... Přežije však v srdcích i dnešní nastupující "metagenerace"? ....