RedAK

Tak to by mě zajímalo, co v tom mám kurva hledat za smysl. A ještě víc by mě zajímalo, kde ten smysl našly místní superhvězdy, co tam rvaly pět hvězd sotva dočetly "sísí". To bylo něco tak neskutečně prázdného, že jsem při sledování slyšel jak mi rostou vlasy a moje čivava, která byla o patro jinde, se nudou zasebevraždila. Dokonce jsem neměl ani chuť znásilnit dětského protagonistu, jak moc mně vymyl mozek ultranudou a hovnama, která mu vytékala z úst. Kéž bych si raději dvě hodiny počítal chlupy na koulích, udělal bych líp.

Opět další z těch případů, kdy je nulový obsah naprcán do nadstandardního vizuálu. Takhle se to dá vlastně praktikovat se vším a ihned vám to předvedu. Vezmu svoji včerejší historku, jak jsem si šel do Jednoty pro půl kila gothaje, protože jsem neměl co žrát a odvyprávím ji formou dramatické básně ukrutného poety; I vstal za sychravého rána, a břich jeho zel prázdnotou, již není poblíž jeho máma, aby nakrmila ho dobrotou. Police spíže pokrývá prach, zmatený Ištván neví si rady, jeho duši zúží děsivý strach, že brzy chcípne hlady. Zoufale vrhá se na dveře lednice, zkouší všechny svoje taktiky, ač modlí se převelice, v dóze není ani trocha paštiky. Ledový pot jeho čelo polévá, a tak na záda dá si batůžek, protože mu opět nezbývá, než jít nakoupit za tou kundou na růžek. I vypravil se statečně, nástrah ulic nedbaje, uklidňovalo ho částečně, že v cíli cesty chleba je. Pln neochvějné vervy, sveřepě rozrazil dveře Jednoty, "tak jsem tady vy kurvy", začal sypat bonmoty. Záhy však přikryl si ústa dlaní, za což patří mu pochvala, protože za pokladnou ta tlustá paní, určitě by ho přeprala. Jídla v akci plné police, z nichž mžitky před očima měl, až omylem vrazil do zákaznice, jejíž podbradek ještě čtyři léta se chvěl. Ani slůvkem se neomluvil, pak prošel sýrů celý blok, nakonec v oddělení salámů se zastavil, načež vznikl ten epický dialog. "Tak pro co sis mladej přišel?", "chci půl kila gothaje a papiňák", "ty vole gothaj není gothaj došel", "tak mi pičo dej tam ten točeňák". Nadšen z výhodné koupě, u pokladny zaplatil patnáct kaček, poté upustil potravinové doupě, a hladově nacpal si krček. Po přežrání budiž faktem, že v křečích se potil, a obelhán svým trávícím traktem, zvonáče si poblil. Tak vidíte, historka o hovně, ale určitě jste si ji užili. Dávám tři, ale jenom proto, že film jsem viděl v rámci "pracovních povinností" zadarmo, mám slabost pro Jennifer Lawrence a taky mám velký péro. To poslední nijak nesouvisí, jen se tím rád chlubím.

Během tvorby snímku bylo spotřebováno sedmnáct kilogramů lysohlávek, plato LSD, deset galonů opiátového čaje, slzy jednorožce a jiné halucinogenní extrakty. Honimír je můj nový favorit!

Ač jsem ze sebe doslova potil důvody, proč tomu dát odpad, žádný nebyl natolik přesvědčivý jako důvod, proč tomu dát plný počet. Jen se nad tím zamyslete; MacGyver české gastronomie, který vaří sračky typu dušený chleba na pivě, ovocná bábovka z kečupu, smažené olivy s citrónem etc., dostal vlastní televizní pořad a dokonce už i vydal kuchařku, jejíž čtyři sta výtisků jsem si netrpělivě předobjednal už čtyři roky před naším letopočtem. Láďa je, kurva, prostě takovej malej polobůh, něco mezi Ghándím a Rytmusem. A zdegenerovaná česká lúza se slinama na obtloustlých povislých štrůdlech dál sveřepě krájí cibuli do misky gumových medvídků, na plotně smaží řízky z ARO točeňáku, zajídá to sušim z toustovýho chleba a to všechno v krásné symbióze s bydlenkama z Mimibazaru, co jedou podobný bomby a staví si křesla z knedlíků, zatímco si příťa šmakuje na óbrmňamce z ajdamu a prošlý tatarky. To je prostě geniální. Chcete-li se i vy stát Láďou Hruškou, prostě vezměte půl kila gothaje, kapustu, slaný tyčinky, podlijte to nedopitým krabičákem, naflusejte do toho a říkejte tomu třeba losos po Švýcarsku. S tím prorazí nejeden mentál.

Někdy (celkem často [vlastně skoro furt]) mívám dojem, že se svět točí jenom kolem mě. V rádiu hraje písnička: Ty píčo, vždyť to je o mně! Kryštof zpívá o mně, ty vole! U silnice vidím billboard: Jasně, to je narážka na mě, mám si na ty hemeroidy konečně pořídit mast! Na zastávce šeptají dva lidi: Beztak se hihňaj tomu, že mám malý péro, beztak! Louis tenhle film natočil taky kvůli mně, o tom nemůže být pochyb. V tolika dialozích jsem se poznal snad jenom u soudu při vyslýchání poškozených. Vtipný, smutný, perverzní, přesně jako můj život; teda kromě toho posledního, to na mě moc nesedí. A taky toho prvního. Možná to dělají ty předpisový antipsychotika, že se ve všem vidím, ono to v kombinaci s tvrdýma drogama a chlastem může člověku udělat v hlavě bordel, co si budem. Ačkoliv jednu fantastickou rajcovní dvacítku už svým pěticentimetrovým burákem každou noc nakládám, bez váhání bych jí uřízl hlavu, kdybych mohl jednou naložit Chloë. Ta holka zraje jako moje meziprstní plíseň, ještě tak pět šest let a bude léčit homosexualitu. I díky ní a skvělýmu castingu to byl až komicky skličující zážitek. I Love You, Louis.

Fuj, staří lidi by neměli šoustat, je to nechutný.

Bigotní Nolanovci musejí mít pré. Věřím, že jim Installater nabídl tradičně podívanou tak hlubokou, že by se v ní ztratil i King de Cock. A jak se tak dívám kolem, někteří si nadšením kromě tělních tekutin vysrali i mozek z lebky. Ale pozor, vůbec se jim nedivím. Nolan totiž s pomocí borečka Cymroše dokáže i tu nejnudnější pasáž natočit tak, že se z ní posadíte na prdel i když už dávno sedíte. Takže i kdyby Nolan natočil scénu, kterak by účetnímu Novákovi došlo ráno v kanclu kafe, tak díky epickému hudebnímu podkladu a srdceryvným citacím, které stejně nikdo nechápe, se nejeden doposud klidný a vyrovnaný divák hystericky zahryzne do sedačky a bude se modlit ke všem přírodním podmínkám, aby hlavnímu hrdinovi vyrostl v květináči u tiskárny kávovník. Vygradovat i naprostou nudu až do mentální extáze Nolan zkrátka umí. Mě Installater bavil, konec byl obzvláště vypečený, ale nehodlám si kvůli tomu rituálně perforovat varlata a ani psát Nolanovy matce, aby si pro jistotu zálohovala vaječníky. Uvidíme, co se mnou udělá druhá, tentokrát už domácí projekce. Třeba když vedle mě nebude sedět obstarožní bába, co smrdí jak topinka s česnekem a mně nedojde už po třiceti minutách Heineken, zeseru si slipáče podstatně objemněji.

Ona; rozkošná panička žijící si nad poměry, s lukrativním zaměstnáním, typicky vyprofilovaným manželem a plnou lednicí Gucci párků a smaragdové paštiky, on; pohledný flaneláč s výrazem nezprzněného batolátka, co je tak chudej, že mu kachny házej chleba. Klasika. Tyto dva protipóly spolu budou bez zřejmých důvodů smažit po mentálním skypu během celého filmu a postupně si vjíždět pod kůži. Domnívám se, že kdyby protagonistům dali do rukou prostě telefony, výsledek by byl stejný, jen logičtější. Ale čert to ser, pomyslel si rejža a do hlav jim implementoval vysokorychlostní internet od O2, takže nestabilní připojení, špatnou kvalitu obrazu a prostě všechny výhody této služby. Nebudu lhát, jsem momentálně nemocinkovatý, sotva ležím, třepu se jak drahej pes a trpím narkolepsií, takže mě v těchto dnech filmek krásně pohladil po zahleněném srdíčku. Snad to nebude rýmečka, držte mi palečky. A pro ty blbečky, co to tu odpadují: vy jste asi nikdy nebyli zamilovaní do děvčete, se kterým komunikujete pouze telepaticky, nikdy v životě jste ji neviděli, vůbec ji neznáte, děláte kvůli ní píčoviny, které vás dostanou do sraček, a to vše bez jediného výsledku a sebemenší naděje v lepší budoucnost, že? Je mi vás líto, fňuk.

Silně doporučuju obléci své děti jakékoliv věkové kategorie, ovšem čím mladší, tím lepší, popadnout svoji empatickou ženušku, která si prochází nějakým citlivějším obdobím, ideálně těhotenstvím, a v kombinaci s jejím akutním PMS a útlocitnou povahou Matky Terezy vyrazit do kina na príma nedělní rodinný film o strejdu Jackovi, který staví domeček. V podstatě jde o takovou milou variaci na pohádku Tři prasátka a domeček, jen s rozdílem, že tady máme prasátko jedno a domeček nebouráme, nýbrž budujeme, milí tatínkové. Ručím vám, že vaše ratolesti budou nadšením běhat po kinosále a manželka samou radostí potratí. Po projekci je můžete vzít na procházku k mysliveckému posedu a povyprávět jim veselou bajku o laňce a koloušcích. Samotného mě mrzí, že žádnou rodinu nemám, vědět o tomhle filmu o pár let dřív, klidně přeříznu na hajzlech nějakou random šlapku, vychovám s ní budoucího hlídače parkovišť a pak je jako milující otec přesně na tohle vezmu do kina. Za tu prdel by to stálo. Nemám co vytknout, ještě teď z toho mám erekci. Trier se mi výjimečně strefil do vkusu na sto procent.

Nemám slov!!! A Protože nemám slov, pár jich sem náhodně hodím, aby komentář nebyl úplně strohý: židle, květina, planetárium, lyže, defekt, javor, branka, muži, teologie, zdivo, Leoš, kaše, zítra, aspirace, nehet, myslivec, korporace, sud, lízat, díry, a, ovčí, anály, mě, baví.