strougy

Wynorski to opět dokázal a posunul meze filmového vkusu do ještě hlubší propasti. Zcestné dialogy, příšerné herecké výkony, naprostá absence logiky a hlavně chování údajně nejinteligentnějších strojů na myšlenkové úrovni tak maximálně toastovače, že bych rozhodnutí Skynetu vyhubit lidstvo po vidění tohoto snímku považoval za zcela racionální. Filmové kvality nulové, jako pokleslá zábava po pár pivech ideální.

Langovy se podařilo na plátno převést to, pro co mám podobné snímky tak rád: kouzelně naivní atmosféru klasických dobrodružství, kde chrabrý hrdina s neodmyslitelným kloboukem v honbě za tajemným pokladem v exotické lokaci za pomoci svého důvtipu a svalstva prožívá jednu nebezpečnou situaci za druhou, aby vše slavně překonal a ještě získal ženu svého srdce. Charismatičtí herci v čele s Carlem de Voghtem ve spojení s v určitých momentech možná až příliš zběsilým tempem a krátkou stopáží dělají z Pavouků velice zábavnou podívanou, která mi ideálně sedla do noty.

Surrealisticky působící kraťas o jednom snu malého vystrašeného chlapce.

Po působivém úvodním masakru přichází obvyklý rozbředlý béčkový průměr. Základním problémem je jednak hudba, jenž mi zejména v pasážích ozvučujících idylu biologického pátrání po papouchovi způsobovala zvukovou nevolnost a poté totálně nesympatické postavy, kde jedinou vyjímku představuje sexy černovláska, která ovšem má mínus za nesundání blůzky ani během sexu. Na filmu nakonec nejvíc pobavil roztomilý obstarožní počítač jedné z postav a názorná ukázka toho, jak dopadne neopatrný člověk nahýbající se nad zapnutý generátor s visícím řetízkem. Slušné 2*.

Budhistický mnich chce udělat z O-Take-San, dcery místního vládce, kněžku v Zakázaných zahradách. Ač si otec myslí, že by se dcera měla rozhodnout sama, je očerněn a donucen spáchat sebevraždu. O-Take-San se zamiluje do Olafa a vezmou se, ovšem po pár měsících se musí Olaf vrátit zpět do Evropy. Ona mu mezitím porodí syna a společně čekají na jeho návrat... Langova daptace opery Madame Butterfly byla až do roku 1987 považována za ztracenou než byla jedna kopie nalezena v Amsterodamu a zásluhou Bundesarchiv-Filmarchiv Koblenz restaurována. Jedná se v podstatě o raritní záležitost, ač se film odehrává v Japonsku, obsazení je kompletně evropské, což mi v určitých chvílích vyvolalo na tváři až takřka potutelný úsměv, kdy zvlášť při detailnějších záběrech je to hodně patrné, zejména hlavní mnich tak získává démonické rysy ve stylu fanatických inkvizitorů a vůbec to poněkud rozmělňuje atmosféru a lehce mate. Za zmínku stojí hudební složka, která obraz dobře doplňuje a umocňuje náladu jednotlivých obrazů, přesto mi to jako celek dělalo problémy a film mě příliš nebavil, přece jen se stáří snímku na kvalitě hodně projevuje a dělá z toho záležitost vhodnou pouze pro milovníky Fritze Langa a němých snímků.

Maburaho je seriál dvou velice rozdílných polovin, jedné vcelku ucházející a bez možných následků na duševním zdraví sledovatelná, druhá naprosto příšerná... Základní idea založená na omezení počtu kouzel každého mága je rozvedena celkem zajímavě, i ta otázka Kazukiho genů se dá vcelku přežít a následné soupeření dívek mezi sebou často působí vtipně a spolu s nápaditými příběhy jednotlivých epizod člověk přejde i obligátní ecchi prvky a určitou jednostranost postav. Pak ovšem přijde velký dějový zvrat v polovině seriálu, polnice Apokalypsy se rozduní a stavidlo těch nejhorších a nejotravnějších anime klišé se spustí. Od té chvíle se celé epizody skládají z plačtivých výjevů dívek, sebelitování Kazukiho a plačtivého výjevu dívek či hádání se dívek mezi sebou spojené s plačtivým výlevem (minimálně) jedné z nich, obvykle spíše řvou všichni a to za neustálého doprovodu strašně smutné hudby, která mi po chvilce už skutečně trhala uši. Navíc mám takový pocit, že i invence dialogů se kamsi poděla, na konci už to vypadalo, že postavy stále říkají stejné věty jako kolovrátek, takže Kazuki furt děkoval či něco sliboval, Yuna nadávala a tvrdila, že je jeho žena, Rin se červenala a tvrdila něco jako "Tak to není..." atd. a Kuriko si nechtěla přiznat, že ho miluje a to vše stále dokola. Dokoukat poslední epizody až do konce bylo zoufalé utrpení, které mi dokázalo, že mám určité masochistické sklony, jinak bych to zvládnout nemohl. Za to utrpení nemohu i přes slušnou první polovinu hodnotit jinak, možná až ze mě vyprchá vztek, tak to malinko zvýším, teď dokážu jen vztekle prskat a přemýšlet, kolik úžasných a zábavných věcí jsem mohl místo sledování Maburaho dělat :-(

Němý film o dvou nerozlučných přátelích, kterým do obvyklého koloběhu jejich života vstoupí na ulici nalezená dívka bez rodiny a domova. Nevýrazné, rozplizlé, v podstatě zajímavé pouze jako ranná práce Yasujira Ozua.

Téma sice ohraný, ale když on ten zamilovaný náklaďáček byl tak zoufale sladký a jeho tančení okolo růžového autíčka tak roztomilé, že mu nešlo nedržet palce.

Bratři Sampei a Zenta tráví většinu času pobíháním po venku s partou dětí a hádáním se o to, kdo odnese otci do práce oběd. To se ovšem změní, když je jejich otec obniněn ze zpronevěry a uvržen do vězení. Jelikož jejich matka musí nyní začít pracovat, je Sampei poslán žít k známým, kde ovšem způsobuje pouze problémy... Velice příjemný film, jehož vystižení dětského světa mi ze všeho nejvíce připomnělo slavnou Knoflíkovou válku. Výkony, které předvádějí oba dětští herci jsou prostě neuvěřitelné, podařilo se jim skvěle vystihnout jak rozdíly v charakterech obou bratří, tak i jejich společnou touhu po otcově návratu a postupně sílící bratrské pouto spojující oba dva proti partě dřívějších přátel, nyní vedených synem člověka, který jejich otce dostal za mříže. Dětskou hravost se podařilo přenést i na plátno, takže i přes vlastně smutné téma jsem se po většinu času spokojeně usmíval a při Sampeiových rošťárnách se i několikrát slušně zasmál a po skončení zjistil, že moje předchozí pochmurná nálada zmizela a já se spokojeně usmívám, což je pro mě největší důkaz kvalit tohoto povedeného snímku.

Mojí kočky milující duši to sice potěšilo, přesto se jinak jedná o animačně i příběhově průměrnou moralizující historku o tom, jak se nevyplácí trápit důvěřivá zvířátka.