Psychor

Jakožto zdejší hororový expert nemohu být s prací Juana Antonia Bayony v žádném případě spokojen. Vzhledem ke kvalitám režiséra jsem se těšil na ponurou hororovou fantasy na způsob del Torova Laberinto del fauno, jenže Monster Calls má mnohem blíže k pohádkovému příběhu pro děti. Bayona se bohužel ani náznakem nedokázal vrátit ke svým hororovým kořenům, ze kterých například vyrostl jeho působivý Sirotčinec. Místo toho s diváky vyrazil na bezpečnou vyjížďku do slzavého údolí, v kterém hrály prim skvělé herecké výkony a znamenitý audiovizuál se zajímavou akvarelovou animací. I přes mírné zklamání snímku udělím poctivé tři hvězdy a doporučím ho ke zhlédnutí.

Značně nevyrovnaná režie Johna Carchietta jistě pramení z jeho nezkušenosti. Nehodlám nad ním tedy lámat hůl, ale faktem zůstává, že se ve svém celovečerním debutu dopustil několika zcela zbytečných pochybení. Hned úvodní anachronická scéna odhaluje divákovi událost, která se znovu odehraje těsně před koncem snímku. Přemýšlel vůbec režisér nad jejím smyslem a způsobem, jakým ovlivní divákovo očekávání? Nebo se mu tento postup zkrátka zalíbil v nějakém jiném filmu, a tak ho pouze mechanicky okopíroval? Obávám se druhé možnosti. Scénáristé zde rozhodně nezazářili, jelikož předvídatelnost děje musí diváka v závěru až mírně iritovat. Největší kritiku však směřuji ke snaze o thrillerové zakončení. Je patrné, že režisér John Carchietta danému žánru nerozumí a neví, jak správně napětí budovat a dále s ním pracovat. Přesto Teenage Cocktail úplně neodstřelím. Snímek diváka určitě zabaví a potěší například fungující vztahovou chemií mezi ústřední dvojicí postav. Ale především dokáže velmi dobře namotivovat. Když si půjdete tvrdě za svým snem, změní se v realitu. Jakožto zdejší hororový expert mluvím z vlastní zkušenosti.

Kdybych se nestal zdejším hororovým expertem, tak bych podobně jako hlavní postava nepochybně našel uplatnění i coby uznávaný psycholog. Pouhé třicetiminutové naslouchání scénáristické dvojici mi totiž stačilo k tomu, abych s precizností sobě vlastní odhalil její úmysly. Předvídatelný závěr snímku se navíc vůbec nepovedl ani co do způsobu zpracování. Což je jistě škoda, jelikož jinak k tomuto hororově laděnému psychologickému thrilleru nemám větší výhrady. Přítomné napětí se v některých místech vyznačuje opravdu velkou intenzitou a po atmosferické stránce zde tedy vše funguje na jedničku. Oceňuji rovněž práci kameramana Johna Frosta a jeho umné kouzlení s barvami. Snímek těží i z výborných hereckých výkonů, kde mi obzvláště učarovala talentovaná India Eisley v roli mentálně nestabilní Nory. Clinical rozhodně stojí za zhlédnutí a i přes závěrečné lapání po dechu mu uděluji slabší čtyři hvězdy.

Patriots Day. Jak již název napovídá, jedná se o kýčovitý slepenec plný všemožných klišé, obludného patosu a na všechny strany stříkajícího patriotismu. Celá hollywoodská kavárna včetně Emmericha, Eastwooda či Baye musela při pohledu na tuto Bergovu novinku bezpochyby zblednout závistí. Snad jen americká hymna tentokrát chyběla k dokonalosti. O to více si však užijeme amerických vlajek. Jednorozměrným postavám tohoto údajně faktografického snímku vévodí faktograficky neexistující policista Tommy Saunders, který se kupodivu vždy ve správný čas ocitne na správném místě, a tak, ač sám kulhající, zachraňuje oběti výbuchu, osvobozuje rukojmí či chytá zlé teroristy. Tvůrci podle očekávání dramatizují oficiální verzi událostí, která však s pravdivým popisem skutečnosti nemá cokoliv společného. Prostřednictvím samostatného a usilovného bádání dojde každý důvtipný divák k závěru, že se v případě bombových útoků nepochybně jednalo o klasický false flag, v kterém patrně učinkovali i nastrčení herci. Největší hrůzu však divák zažije, když se prokouše do samotného závěru snímku, kde na něho již netrpělivě čeká Bergovo patnáctiminutové srdceryvné inferno, které z každého definitivně udělá toho správného amerického patriota.

Bez nahoty a násilí už se pochopitelně neobejdou ani dokumentární seriály, a tak přichází Netflix se svou šestidílnou minisérií Roman Empire: Reign of Blood, která mapuje období vlády císaře Commoda. Obstojně zvládnutá dramatizace Commodova života, v které není nouze ani o překvapivé zvraty, je následována výkladem znalců, který pomáhá pochopit danou problematiku v širších souvislostech. O Římské říši jsem přečetl mraky odborných knih, takže bohužel musím konstatovat, že se seriál nevyvaruje jistých historických nepřesností. Svým poutavavým zpracováním však může k obrazovce přilákat i méně vzdělané diváky a třeba v nich i podnítit zájem o studium historie. Za to mu uděluji čtyři hvězdy a doporučuji ke zhlédnutí.

Jakožto zdejší hororový expert jsem od snímku Morgan příliš hororovosti neočekával, jelikož mé odborné poznatky naznačovaly, že půjde spíše o mysteriozní sci-fi thriller. A to se také potvrdilo. Luke Scott ve svém režijním debutu rozhodně nepropadl, leč scénář by měl prozatím přenechat někomu o poznání zdatnějšímu. Atraktivní námět si vysloveně říká o scénáristu, který se nebojí návštěvy hlubší filosofické roviny. Jenže Luke Scott v tomto směru doslova tápe a všechny snahy o povrchní naťukávání vezmou za své v polovině stopáže, kdy se snímek promění na nepříliš nápaditou vyvražďovačku, která se nevyvaruje občasných logických děr. Závěrečný předvídatelný twist už jen celou tu bídu scénáře podtrhuje. Na druhé straně pochválím prvotřídní vizuál; tempo, které mi opravdu sedlo; a zejména vynikající herecké výkony. Má oblíbenkyně Anya Taylor-Joy v roli Morgan vskutku zazářila a věštím ji tak velkou budoucnost, jestliže tedy nepromrhá svůj talent v různých superhrdinských blbinách. Kvůli ní také mírně nadhodnocuji a uděluji snímku Morgan slabší tři hvězdy.

Pan režisér zaspal dobu. Přerostlý zubatý gumový ježek v roce 2014 strach nikomu nenažene. Jakožto zdejší hororový expert tento kraťas ke zhlédnutí v žádném případě nedoporučuji a varuji i před plánovaným seriálem.

Do třetice všeho zlého. Korejský horor v poslední době prožívá období temna a po komediální taškařici Gokseong či krajně nezáživném Train to Busan přichází rána z milosti v podobě ošklivě animovaného Seoul Station, který tuto korejskou hororovou agonii roku 2016 konečně ukončil. Jakožto zdejší hororový expert bych panu režisérovi Sang-ho Yeonovi doporučil, aby se raději věnoval sociálním dramatům a vyvaroval se těchto naivních pokusů o jejich propojení s hororem. Seoul Station totiž nemá opravdovému fanouškovi hororu co nabídnout. Atmosféra zcela absentuje. Kromě již zmíněné nepovedené animace pak diváka otravuje i přílišná ukřičenost dialogů či afektované chování jednotlivých postav. Závažné nedostatky lze spatřovat i v práci s kontinuitou prostředí. Na první pohled liduprázdný a především zcela poklidný Soul příběhu na uvěřitelnosti jistě nepřidává. Uděluji silnější jednu hvězdu a ke zhlédnutí rozhodně nedoporučuji.

Výsledek není vyloženě nejhorší, leč metodu práce debutujícího režiséra C.A. Coopera lze považovat za přímo odstrašující. Jakožto zdejší hororový expert jsem si totiž nemohl nepovšimnout samoúčelnosti, kterou je tento horor doslova prosycen. Vsadil bych ruku na to, že se C.A Cooper před natáčením podíval na Kubrickův geniální Shining a rozhodl se ze snímku Snare vytvořit jeho zdánlivě nenápadnou kopii. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Rozdílnou hororovou úroveň pochopitelně ani nemá cenu zmiňovat. Snare zaostává ve všech ohledech. Jenže C.A Cooper se nechytá ani dále a evidentně vůbec nechápe, že Kubrick s vědomým divákem zcela záměrně komunikuje na hlubší úrovni prostřednictvím skryté symboliky, která neposkytuje prostor pro vlastní interpretaci. Ohyzdná stará žena v pokoji 237 = přistání Američanů na Měsíci je podvrh. Buď onu zprávu divák vidí, či nikoliv. Nic mezi tím neexistuje. Naopak symbolická rovina v Cooperově podání zaujme leda tak svou trivialitou. Divákovi nabídne výjev ohyzdné staré ženy, který zde není ničím více, než výjevem staré ženy náhodně zasazeným do příběhu. A můžete o tom meditovat klidně hodiny. Díky systematickému vršení těchto scén se mu sice podařilo vytvořit uspokojivou atmosféru zmatení a vyvolat v divákovi pocit nepohodlnosti, ale po scénáristické stránce se jedná o naprostý nesmysl... který přesto stojí za vidění. Tři hvězdy.

Jakožto zdejší hororový expert a znalec tajemna mám pochopitelně případ z Enfieldu prostudovaný do těch nejmenších detailů, takže zůstávalo jen otázkou času, než zaměřím svou odbornou pozornost i na tuto televizní adaptaci. Kdyby byla celá minisérie Enfield Haunting natočena v duchu první epizody, nadšeně bych tomuto projektu zatleskal. Úvodní část totiž divákovi jako jediná ze všech nabízí i funkční strašení. Zbývající epizody se již bohužel nesou ve znamení značného hororového útlumu, takže veškeré přítomné paranormální jevy začínají sloužit jako pouhá připomínka faktu, že se stále nacházíme v Enfieldu. Pokárat musím i ženské herecké výkony, které působí nepřesvědčivě zvláště během kontaktu s nadpřirozenem. Svou úlohu jistě sehrála i přílišná sterilita atmosféry, ale pohled na sympatickou postavu Janet Hodgson, která se mračí a promlouvá hrůzostrašným hlasem, vyvolával spíše úsměv. Uděluji slabší tři hvězdy a ostříleným fanouškům žánru doporučuji, aby si vychutnali působivý nástup a poté Enfield Haunting s klidným srdcem odložili.