decouble

Křečovitá umělecká nuda, hezky nasnímaná, ale pořád nuda. Odete trpí klasickými nešvary nepovedených artových filmů - sledujeme počínání dvou postav odtržených od reality, ale těžko se k nim dokážeme nějak přimknout nebo jim alespoň porozumět. Většinu času hlavní antagonisté někde sedí, leží, stojí anebo chodí po místnosti a lkají. Vrcholem je závěrečná scéna, která je buď myšlena jako vtip anebo naopak podtrhuje celkovou křeč filmu. Pouštěl bych to za trest neopatrným řidičům - napadlo někoho, že hlavní hrdina měl vlastně podíl na úvodní smrti svého milence, protože mu volal vědom si toho, že jeho přítel řídí?

V geekovskejch detailech skvělý, hlavní robot výbornej, ale jinak až trochu moc generickej příběh.

Navzdory tomu, že Cobain neměl rád rozhovory a tvrdil, že stačí, když za něj bude mluvit muzika (což se připomíná i v tomto dokumentu), má někdo potřebu šťourat se v Cobainově soukromí i dvacet let po jeho smrti. Ve výsledku z filmu čiší spíše snaha Courtney ukázat, že ji Kurt opravdu miloval. A tak otevřela soukromý archivy a diváci mohou sledovat nekonečný sekvence domácího videa, kterak se Courtney prsí na kameru a dělá s Kurtem blbosti jako každej druhej jouda, co si kdy pořídil kameru.

Cenný dokument hlavně v tom, jak ukazuje pletivo vztahů, "kamarádšoftů" a soudružného přitakávání hlavou (ve stylu "my nic netušili, jsme v tom nevinně") v nejvyšších patrech amerického finančního sektoru. Samozřejmě, že se v USA nemůže nic změnit, když (bývalí) manažeři z krachujících investičních bank dělají poradce v nejdůležitějších vládních institucích. :D Jako doplňkové čtení pro ujasnění, rekapitulaci a rozšíření tematiky finanční krize doporučuju rovněž knihu "Globální Minotaurus".

Málokterý film tak dobře popisuje dnešní společnost a její pracovní systém tak jako Slídil. Často zmiňovaná reflexe bulvárních médií je spíše letmo načrtnutá až banální (lidé chtějí vidět násilí), ale zobrazení neo-liberálního ducha doby je naprosto výstižný. Naprosto výborný Gyllenhall mluví jako manažerský stroj na floskule o kariérním úspěchu. To, že on sám se na začátku potácel na hranici bídy, dokud se nechytil šance, je přece naprosto příznačné vystižení amerického snu a návod na to, jak se stát self-made man. Jakmile "strčí nohu mezi dveře" a stane se součástí tohoto stroje, začne se sám chovat jako malá korporace, která nechává své zaměstnance živořit s holou prdelí, chlácholíce je motivačním proslovem o kariérním růstu a nutnosti ocenění poskytnuté šance získat zkušenosti (pracovat za plat pod hranicí minimální mzdy). Jistěže se Gyllenhallova úlisná postava pohybuje na hranici toho, co je považováno za etické, ale nevídáme každý den podobné případy mezi politiky a manažerskou elitou (tedy vzory úspěšnosti)? Jejich jejich jediná odpověď na pochybná jednání přece většinou zní: "Možná to nebylo úplně morální, ale zákon jsem neporušil." Není tak Nightcrawler nejčernočernější satirou dnešních pracovně-zaměstnaneckých vztahů a kariérního růstu?

Osmdesátková sci-fi fantasy o proroku božím.

Nemám tenhle typ dokumentů rád, melodramatická stavba obsahující záběry na zamyšleného, bojujícího vypravěče (průvodce dokumentem) a jeho setkání s lidmi, kteří podporují jeho názory a občas pronášejí patetická hesla jako: "You can change the world." Nicméně, jakkoliv to může být přetažené za vlasy, něco na tom asi bude, a neuškodilo by se trochu omezit ve spotřebě masa (hlavně v bůčkovitý USA).

Budoucnost vypadá stejně jako dnešek, až na to že všichni začali jezdit v plechovejch krabicích. Jean-Claudeovo taktický uvažování spočívá v tom, že když má výhodu překvapení, vběhne s holejma rukama na bandu chlápků přesně na místě, kde ho očekávali. Ještě, že má člověk trochu toho štěstíčka.

Fascinující směsice křečovité brakovosti a skutečného vizionářství.

Problémem tohohle snímku je nesoulad mezi autentičností dokumentárního filmu a nerealističností zápletky (jsou opravdu belgičtí policajti takoví diletanti?) a chováním postav. Ačkoliv je film ve svých všednodenních momentech zábavný (scéna v nemocnici, odmítnuté pozvání na mušle) a nepostrádá ani černý humor, je trochu těžší užívat si tenhle rozporuplný koncept fiktivního dokumentu po celou dobu stopáže. Každý druhý autentický okamžik je totiž vykoupen pocitem toho, že v podstatě jenom sledujeme divadýlko. Ten film obsahuje příliš momentů postrádajících realistickou motivaci účinkujících. To nám sice umožňuje se občas zasmát předváděnému násilí, ale nikoliv úplně od plných plic, protože černohumorné okamžiky přece jen nepostrádají punc dokumentárního vzezření. A celý tenhle zřetelný nesoulad nakonec způsobuje to, že dokumentovaný příběh sledujeme z přílišného nadhledu a se zjevnou lhostejností nad tím, jak to vlastně dopadne.