Djkoma

Ach, ti nepoučitelní muži.... Ach, ty ďábelské ženy... Divadelní ladění, vynikající herci a jednoduché téma. Bohužel právě televizní obrazovka tomu v mých očích nejvíce škodí a přes pěkné dialogy s citlivě dávkovaným humorem to nepřináší dostatek smíchu ani emočního dopadu. Příliš chladné a bez překvapení, i když je to moc dobře odvedená práce s nepopiratelnou kvalitou.

Invaze se inspirovala, kde mohla. Neoriginální film, který těží převážně z Věci (kterou připomíná v každé druhé scéně...smutné), se snaží o komorní atmosféru, ale ta je slaboučká a celkové napětí je nepřítomné... Epizody filmu na sebe jen stěží navazují a nebýt tu Bruce Campbell, pochybuji, že by na to většina uživatelů vůbec narazila... Film do počtu, bez jediného dobrého nápadu. PS: Sean S. Cunningham nemá na první ligu, bohužel ani na tu béčkovou:))

Možná jsem úplně mimo, ale já Koyaanisqatsi chápu trochu jinak než většina uživatelů. Godfrey Reggio nic nekritizuje, jen to "zdokumentovává" stav světa jeho očima a nechává, ať se každý zamyslí nad obrazy po svém. Svými obrazy se náš svět snaží definovat a zjednodušit do fungujících obrazů. Mě osobně teda první půl hodina prakticky minula (což zpětně chápu), ale zbytek mi to výrazně vynahradil. Je škoda, že Phillip Glass musí v silnějších momentech sahat po "Pruit Igoe & Prophecies"+"Koyaanisqtais", protože jinak je jeho hudba spíše takové pozadí, nic extrémně depresivně/emočně působivého (přitom ho mám hrozně rád!). Líbí se mi však Reggiova myšlenka nejdříve diváka nechat sledovat obrazy se zvukem, aby mu následně byl podtext prozrazen (závěrečné vysvětlení pojmu). Pro mě to je hodně zajímavý okamžik, kdy své pocity z dokumentu a cítění obrazů srovnám s úmyslem autora... Obrazy, které se mi nejvíce líbily: odraz přírody v zrcadle/skle budov civilizace, kontrast příroda moderní město, srovnání velkoměsta s plošnými spoji a počítačovými procesory (úžasný nápad a taková podobnost), Reggio fascinace pohybem a dopravou, ostrý kontrast klidné přírody žijící vedle uspěchané civilizace... Oproti některým si myslím, že poselství filmu bude aktuální dokud bude lidstvo existovat... Při sledování to není tak působivé, jako při zpětném zamyšlení, takže slabší 4* a chuť na zopakování. PS: ta inspiraci Rona Fricke v Barace právě tímto filmem je velmi citelná... PPS: mám dojem, že obrazy bez hudby není tolik funkční, jako hudba bez obrazů....

Velmi nevyrovnaný film. Hamburger Hill z počátku nabízí hrozně málo. Děj se rozjíždí velmi pomalu a přes pochopitelné "setkání" s hlavními hrdiny čeká divák na válku opravdu dlouho. Vše je však vynahrazeno v posledních 30ceti minutách filmu, kdy Irvin představí svou vizi války a sekunduje mu konečně se rozjíždějící Phillip Glass (jeho účast byla překvapením, v první půli filmu jsem o něm nevěděl, ale ke konci to vynahrazoval, jak mohl...). Boj vojáků o kopec, krev, hrdinství, beznaděj, působivý a netradiční doprovod, to vše dělá z poslední půl hodiny úchvatný kousek, který nabízí velký kus atmosféry jedné "hloupé" války. Potěšila i kamera, která především ve scénách dobývání slavného kopce předvádí krásné plynulé jízdy podél hrdinu a zachycuje vše důležité. Krom toho scénář skrze dialogy některých postav nabízí velmi zajímavý pohled do atmosféry mezi vojáky a jejich vnitřní motivací (včetně jednoho z nejpůsobivějších "komentářů" doby ve filmech z vietnamu tuším z úst Stevena Webera). Právě díky hlubšímu pohledu do myslí vojáků a atmosféry jednotky dávám slabší 4*... PS: ten rasismus tam prostě musel být...

Robot Jox jsem už kdysi viděl, ale z hlavy se mi naprosto vypařil. Možná na to má vliv i dnes digitálními efekty přeplněné filmy jako (příbuzní) transformers. To ovšem neovlivnilo kvalitu tohoto béčka, pěkně postaru udělaného na kolenou za "pár" dollarů. Zápas robotů totiž představuje pěknou vizi světa po válce, kde se již nebojuje kvantitou, ale kvalitou ve "sportovním" utkání robotů. Je to dobrá myšlenka, později jsem ji zahlédl tuším v SeaQuestu (a trochu si z ní vzalo i anime NGE, vzpomněl jsem si i na legendární Mechwarriory...). Je jasně patrné, že Stuart Gordon se chtěl svést na mánii okolo transformers hraček a tv seriálu, což se mu komerčně nepovedlo, ale dnes je jeho dílo bráno s nadhledem a zábavností. U podobně laděných (upřímných) béček však v podstatě nic vytýkat nechci, protože i Gary Graham mě prostě bavil a (dnes předpotopní) triky mají nádech nostalgie:)

Zajímavý dokument o paní Charlottě Kotíkové, pravnučce prvního československého prezidenta, která žije v USA od roku 1970. Paní je to velmi příjemná, viditelně se životními zkušenostmi, které bych jí v několika případech ani nezáviděl. Ovšem mluví otevřeně a s patřičným nadhledem. Kdyby pro mě byla rodina Garrigue (popř. Masaryků) zajímavějším tématem, hodnocení by bylo vyšší, takhle jen velmi pěkné 3* za dokument, který má co říct. Škoda, že nedošlo k nějakému většímu srovnání Česka s USA, i když chápu problémy takové snahy...

Pěkné, opravdu pěkné. S minimem peněz, s minimem zkušeností a možností natočila dvojice Jens Raunkjær Christensen a Jonas Drotner Mouritsen vynikající post-apo pohled do budoucna. Trefili dobrou délku, správně dávkovaný western, trochu smutné ironie o lidstvu, které se stejně jednou zničí a třešničkou na dortu budiž informace na oficiálních stránkách ohledně výroby, včetně vlivu "počítačových" triků na vzhled filmu a prostředí. Rozhodně po shlédnutí doporučuji prozkoumat oficiální stránky. Oficiální stránky včetně dostupného filmu

Převládá u mě pocit, že tohle byl spíše dokument o Davidu Lynchovi, než o samotném filmu Zběsilost v srdci. Uznávám, že jeho autorská aura je hodně silná a působivá, ale opravdu bych se raději věnoval různým částem filmu z pohledu tvůrců, než příběhem (skvělého vypravěče) Angela Badalamentiho o skládání hlavního motivu k Twin Peaks (jo super, ale patří to do jiného pořadu:)). Přesto informativní hodnota je slušná, ale třeba na úroveň dílu o Posledním tangu v Paříži ani zdaleka nemá. Ovšem s mou oblíbeností Davida Lynche nemohu méně než 4*...

Jeff Bridges a jeho oscarové one-man-show je jediný důvod pro sledování této ploché epizody ze života country zpěváka Bada Blakea. Víc tu nenajdete. Předvídatelný příběh a z existenciálního hlediska naprosto bez emocí a jakési "pocitu naléhavosti". Ano, viděl jsem to, ale nechalo mě to chladným od první minuty do poslední. Chtěl jsem vidět očima hlavní postavy. Aby mi předvedl vlastní vizi světa a své hodnoty, abych ho cítil (viz. Wrestler), ale Bad Blake prostě chlastal a kouřil... Jeffovi Oscara jednoznačně přeji, zaslouží si ho za celou svou kariéru, ale film jako celek působí příliš prázdně a chladně a pro mnohé jistě jako čistá hra na jistotu (chci sošku, kluci a holky z akademie). PS: country je na poslech pěkná hudba, ale oscarová píseň mě minula... takže si jdu dát Leaving..., abych opět cítil emoce...

Mám rád klasickou upírskou mytologii a Twillight je zrůdnost. Předlouhých 130 minut strávených s dementní teenagerkou (Kristen S. je fajn, ale její postava je hrozná...), které je zamilovaná do (Van Helsing má dovolenou) "nesmrtelného" Edwarda (doslova škaredý Robert P.). Naprosto prázdné, hloupé, až na dvě fajn zpomalené scény nudně natočené, příběhově pod úrovní slohovky na prvním stupni ZŠ a jakákoliv psychologie postav nepřítomna jako odraz upíra v zrcadle. Když Edward mluví o touze zemřít, už vím, co mu doporučím na páteční večer k popcornu politého zvířecí krví... Božinku, zamilovaná holčička přišla o svou lásku, pochybuje o sobě, svém věku a tajně doufá, že jí někdo kousne. Božinku, o tom musíme natočit dvou hodinový film, přeci v tom nezůstane sama a nedejbože, přeci nebude trpět sama! Film cílený POUZE na fanoušky knih. PS: normální člověk to řekne za minutu, Bella za týden... PPS: u toho upírského doupěte s výtahem pod kostelem jsem se musel smát asi pět minut... (ještě něco, přestože všechny ty metafory obyč života beru, celek je nudný a natahovaný a jako film špatný)