Morien

Zajímalo by mě, jestli je film takhle "emocionální", protože to prostě konvenuje s mainstreamovým způsobem vnímání hrdinství, tzn. režisér by byl "jen" standardní kýčař, a nebo jestli v tom mám hledat nějaké další, skryté, smysly.

Asi mě nikdy nepřestane fascinovat, že je možné natočit film, kde se nic neděje navzdory enormnímu snažení všech zúčastněných. (Pořád si stojím za tím, že Sophie není moc přesvědčivá herečka, ale je super vidět, že už není tak vyzáblá a že je snad třeba šťastná či šťastnější.) Jo a vlastně mám ještě potřebu vyjádřit se k hudbě, protože ačkoliv je kvalita "novodobých" x-meních filmů nijaká už od začátku, tak alespoň hudbu jsem si většinou doopravdy užila (ponejvíce od Henryho Jackmana k První třídě, drahoušek). Tady je ten Hans tak unavený, repetitivní a nevýrazný, že doufám, že si aspoň užil paycheck, ale že už tyhle práce nebude brát a nechá to třeba někomu inspirovanějšímu.

Tak se mi právě líbila komedie pro ženy, co bude následovat? Začnu oceňovat lidský rozměr rolí Melissy McCarthy? Začnu mít ráda filmy, u kterých člověk může vypnout mozek a jen tak relaxovat?

Já teda nejsem karatista, nýbrž judista (jemná cesta foreva!), ale i tak mě mírně až středně znepokojovalo, jak si tvůrci zřejmě vymýšlejí svoje vlastní pravidla a vydávají je za opravdová pravidla karate. Například se sice řadí podle barvy pásku, což je správně, ale často mají ten pásek uvázaný špatným uzlem a místo v seize sedí v tureckém sedu, z toho jsem vyloženě šílela. Za sebe taky můžu říct, že kluci nikdy nešikanovali ostatní holky jenom proto, že to byly holky, vždycky jenom když to byly škaredé holky. Nebo způsob výuky od prostředka, tzn. že místo aby nováčky učili základy, jak se váže pásek, jak se klanět, jak si sedat, jak padat, tak samozřejmě hned skočí na to, že člověka, který netuší nic o ničem, nechají kopat a být kopán. Pro kameru je to asi zajímavější, ale takhle se dějí zranění, vážení a milí! A když přestanu s technickým blábolením, tak místní humor je tak suchý, až je vlastně zcela sypký, že asi budu muset notnou chvíli přemýšlet, co na to vlastně říkám. Zatím jsem dospěla ke dvěma možnostem, a totiž že ten film je buďto zcela geniální a nebo prostě jenom nudné. Okej, je to geniální. Nudné, ale geniální. (A nakonec pro mě i jeden z nejlepších filmů roku.) -"Because it is impossible to sprain your wrist playing soft rock."

Pane jo, očividně mám v českém filmu pořád velké mezery.

Tak tohle jsem, přátelé, opravdu nečekala. Vsyo idyot pa planu.

Srdceryvná tuctovka, kde sice nic není "špatně", ale rovněž se mi chce říci, že tam ani nic není "dobře".

-"I dreamt I saw my mother again." Když už chcete otevírat svůj film narací, tak takhle se to dělá. Akorát by stačila ta jedna věta, zbytek byl nadbytečný. Takové plýtvání perfektně dobrým Deakinsem. Ta trocha emo Finna Wolfharda mě v tom gigantickém návalu rezignované beznaděje aspoň pobavila, ačkoliv se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je to dobrý herec, nebo jenom roztomilý chlapec. Ale dobrý bože, opravdu všechno zkrátit tak na půlku. Říkám si, že když už se neuměli rozhodnout, co je pro celovečerní film nosné a co je jenom neschopnost adaptovat ("zredukovat") rozsáhlou knihu do snesitelně dlouhého a smysluplného filmu, tak z toho měli udělat televizní minisérii, kde by každý díl měl svou vlastní pointu a celek jako celek by potom dával ještě další, větší smysl. Tohle je takový dost zmrzačený ptáček, vidíme hlavně ten řetěz, kterým je připoutaný k bidýlku, ale nedostaneme se k té všeobjímající kráse, která by ho měla dělat jedinečným.

(1001) Pořád jsem si říkala, že celkem dobrý, ale že kdyby tam nebyly furt ty písničky, že by mě to bavilo víc. A potom začala zpívat matka představená a už jsem brečela jak želva. Nicméně když se člověk zamyslí nad tím, jaké další filmy vznikaly v půlce šedesátých let, tak je to prostě film ve všech směrech předpotopní.

"Es geht eine Träne auf Reisen..." Ten svůj plán dívat se víc na německé filmy, abych si procvičila jazyk, jsem nějak nedomyslela. Film je vlastně sám o sobě docela dost dobrý, ale ugh. --- Po dni a noci přemýšlení zvedám hodnocení na pět hvězdiček, protože Zlatá rukavice je velmi chytrá a metodická, a kdo já jsem, abych neocenila sebevědomý film, který přesně ví co a jak chce říct. Rámování pomocí sousedovy dcery a potom samozřejmě snové ženy a jejího společníka je velmi nenápadné, ale zároveň velmi pádné, jestli si můžu dovolit slovní hříčky. Herci byli extrémně skvělí, ale jsem si jistá, že to pro ně byl stejný očistec jako pro nás diváky.