Radek99

Velmi unikátní dobový černobílý dokument o situaci ve Střední Evropě a Československu v roce 1938 (podtitul slibující film o nacismu není úplně přesný). Jeho unikátnost spočívá v tom, že ho natočili Američané a jde tak o pohled zvenčí, tedy v mnoha ohledech objektivnější a méně zkreslený, než kdyby byl původu tuzemského či centrálně evropského (byť ho jeho tvůrci natáčeli coby očití svědkové událostí u nás). Spojené státy americké a meziválečnou Benešovu republiku navíc spojovala i postava dokumentaristy českého původu Alexandera Hackenschmieda i další nezanedbatelný fakt - a to okolnost, že Československo té doby bylo jediným skutečně demokratickým státem Střední Evropy! Američtí dokumentaristé mapují příčiny vedoucí k mnichovské konferenci uvnitř naší republiky - nezanedbatelný fakt, totiž počet sudetských Němců na našem území (3 a půl milionu, z toho okolo milionu antifašistů), jako temné a tíživé dědictví vzniku samostatného Československa, kdy naše delegace na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 v čele s Benešem záměrně snižovala počet Němců na našem území žijících (navíc dále manipulovala se smyšlenkou, že zde žije jeden národ - československý) a o pár měsíců později už v samostatné republice sudetské snahy o odtržení násilně potlačila vláda československou armádou vyslanou do pohraničí (analogicky postupovala i v případě maďarské menšiny na Slovensku). Jak vyznívá Československo vnímané očima očitého amerického pozorovatele? Je to Československo hrdé a silné, Československo jako bašta demokracie, spoléhající na svou armádu i bilaterární smlouvy s Francií a Ruskem (geniální metafory Osvobozeného divadla; Voskovec s Werichem měli vůbec podle dokumentu v Československu výsadní postavení...), Československo jako jeden z ekonomicky nejvyspělejších států tehdejšího světa, Československo jako jediná středoevropská země bez cenzury, přijímající ve velkém uprchlíky před nacistickou zvůlí, Československo jako logická oběť německého imperialismu (zjevného již od dob Bismarckových), v závěru Československo smutné a zlomené... Už jenom pro tu historickou sebereflexi je dobré (a příjemné) to vidět...

Asi nejvěrněji (mnohdy téměř doslovně) natočená filmová adaptace světoznámého románu francouzského klasika Alexandra Dumase staršího. Hrabě Monte Christo je vystavěný na idejích romantismu a toho se drží i filmoví tvůrci. Tragická a nenaplněná láska, výjimečný osud dlouhodobě žalářovaného, vzpoura proti onomu nepřátelskému osudu, vnitřní rozervanost... K tomu režisér Robert Vernay přidává postavu a vzezření ženského idolu Jeana Maraiseho, taktéž s romantickými prvky ve stylu oblékání... Dumas však tvořil především pro široké masy (byl nejčtenějším - a také velmi bohatým - autorem své doby) a tak sepsal osudy Edmonta Dantése alias hraběte Monte Christa především jako dobrodružný román, sice na základě historických faktů a se spektrálním pozadím doby (známá je jeho tvůrčí spolupráce s historiky), ale pořád s rastrem čtivosti a prožitku čtenáře... (tomu odpovídají i romanticky ozvláštněné výjimečné dějové peripetie...) A duch Dumasova Monte Christa se dá nalézt i v této nadmíru povedené adaptaci... Tohle je zlatý fond francouzské kinematografie...

Svým vyzněním spíše ,,televizní" film o holocaustu, který ovšem nenaplňuje vysoká očekávání vážící se k závažnému námětu a vše chvályhodné pohřbí svým (k charakteru filmu se zcela nehodícím) happyendem. Ten zjevný rozpor - skutečně silný námět x průměrné ,,televizní" zpracování posunuje snímek do kategorie konverzačních dramat a bohužel (zvláště ke konci filmu) se pohříchu už jen plácá suchá a prázdná sláma. Navíc povinný happyend zvýraznil linii klišé jak z červené knihovny. Podobné filmy: Pianista, Schindlerův seznam, Poslední vlak, Všichni moji blízcí, Musíme si pomáhat

Velký emancipovaný film z roku 1945! To je nádherný doklad toho, jaký začala Amerika ve dvacátém století nabírat civilizační náskok před Evropu a zbytkem světa... Co se jen v té době točilo u nás... Neotřelý příběh silné postupně se emancipující ženy, jejíž jedinou velkou slabinou bylo selhání jejího rodičovství... Jako zástupce vyhraněného žánru noir mne sice snímek příliš nenadchl, znám mnoho silnějších a působivějších, jako velké ženské drama s fatálním koncem ovšem ano... Ta rozmazlená dcera byla skutečně ukázková... :-( Navíc ta krásná práce se světlem a stíny...černobílé filmy mají prostě své nezaměnitelné kouzlo...

Čínská velkovýpravná obdoba archetypu o zakázané lásce mezi Romeem a Julií, se zakomponovaným rastrem povrchnosti, geniálními choreografiemi, prvky kung-fu baletu, východní asijskou akční onanií, partnerským trojúhelníkem, místy až erotickým dusnem, balancováním mezi matriarchátem a patriarchátem, posmutněle podzimní pastelovou krajinou (která se v závěru symbolicky promění v zimní), naprosto dokonalou mizanscénou, pohádkově primitivním dějem a skutečně skvostnou vizuální stránkou, která nakonec všechny neduhy tohoto velkodíla zachraňuje... Nudu a obsahovou prázdnotu ale úplně dokonale nezakryje... Podobné filmy: Hrdina, Tygr a drak

Americký režisér Julian Schnabel (mimo své režisérské ,,profese" známý též jako přední americký postexpresionistický malíř) si pro své filmy vybírá vždy silné a vyhraněné umělecky založené osobnosti s výstředním osobním životem, takový byl jeho první film o legendě newyorské graffiti scény Jean-Michelu Basquiatovi a nejinak je tomu i v případě biografického snímku o kubánském spisovateli Reinaldu Arenasovi, jehož stejnojmennou knihou je film inspirován. Celý životní příběh kubánského disidenta je modelovou ukázkou bolavých míst jakékoliv lidské společnosti, která totalitní systém nemilosrdně eskaluje a využije. Vztah k homosexuálům, lidem jinak vyhlížejícím a smýšlejícím, intolerance a totalitářská represe, to jsou průvodní znaky, které si sebou nese samozřejmě i režim Castrův. Schnabelův film může dobře sloužit jako podpůrný argument proti všem těm, kteří mají tendence ikonizovat kubánské revoluční vůdce a dávat tamní režim za příklad. Dění ve filmu má na svědomí třeba právě slavná tvář z triček západoevropských intelektuálů - Ernesto CheGuevara... Schnabel spojuje ve svém filmu dva protikladné tvůrčí postupy - dokumentární ráz podpořený autentickým dobovými filmovými materiály a silnou poetizaci příběhu založenou na skutečně působivé vizuální složce filmu. V několika momentech lze ve snímku nalézt i prvky magického realismu, který je příznakový pro středo- a jihoamerickou literární oblast. Roli spisovatele Reinalda Arenase svěřil režisér Španělu Javieru Bardemovi a ten se jí zhostil opravdu skvostně a otevřel si tak cestu k slibné mezinárodní kariéře. Bez něho by tenhle film nebyl tím, čím je... (Svého uměleckého vrcholu Julian Schnabel dosáhl ale až svým snímkem následujícím - nádherně poetickou stylizací Skafandr a motýl)

Ambiciózní projekt ryze českého válečného velkofilmu se Václavu Marhoulovi podařilo nejen realizovat, ale dokonce i naplnit. Vizuálně skutečně působivý snímek stylizovaný do světlých odstínů, opravdu nádherná kamera pana Smutného, neokoukané herecké tváře (třeba s Robertem Nebřenským jsem měl zpočátku problémy mu jeho postavu uvěřit, po příjezdu do Tobruku už jsem mu ale věřil všechno...), pokus o silný protiválečný příběh spíše ve stylu Remarqueova Na západní frontě klid než americké linie novodobých válečných velkoprodukcí (nejvíce se ale, alespoň vizuálně, podobá dnes polozapomenutému normalizačnímu filmu Zdeňka Brynycha Oáza)... Marhoul přibližuje válku jinak - nedramatičnost a nedějovost neustálého čekání (v tom se blíží Mendesovu Mariňákovi, je však otázkou, na kolik je to spíše z nouze ctnost, neboť několikanásobně menší rozpočet oproti západním produkcím nedává v podstatě Marhoulovi jinou možnost, než vyhnout se iniciování velkolepých bitevních scén a obrazů s větším množstvím komparzu, jeho řešení, jak natočit velkolepý, a ne z podstaty rozpočtu komorní válečný film, je vlastně geniální...), jen občas proložená silnou naturalistickou momentkou (voják znetvořený po dopadu granátu, popravování zajatce, rozkládající se tělo atd.), absence patosu, který jinak zapleveluje tematicky podobně laděné filmy, spíše ticho a občasný expresivní slovník hrdinů než frenetická válečná vřava, silná zvuková a hudební složka, která je doplněna vizuální poetizací africké scenérie (kouř zakrývající slunce, pohybující se mraky, západ slunce...) a ač inspirováni románem Stephnea Cranea z americké občanské války, jsou filmoví vojáci jako jedni z nás... Skutečná poklona československým válečným hrdinům, o kterých se v obecném povědomí prakticky neví... Václavu Marhoulovi se podařilo (narozdíl třeba od Jana Svěráka) našim neznámým vojínům postavit filmový pomník... /// Podobné filmy: Tmavomodrý svět, Nebeští jezdci, Tobruk, Bitva u El Alameinu, Sahara, Sahara

Skvostný povídkový film koncipovaný jako pocta městu nad Seinou, 18 filmových střípků, z nichž se pomalu, ale velice působivě skládá poetická mozaika odrážející náladu a chuť kosmopolitního města (pohříchu ale s převažujícím vlivem rastru amerického, který však městu propůjčuje zajímavé konotace - hlavně tedy v závěrečné povídce - deníku americké turistky - pošťačky z Denveru). Leitmotivem všech 18 minipříběhů je vztah muže a ženy a s ním spojená láska ve všech jejích fázích a podobách - od letmosti a sotva postřehnutelných počátků po tragické i rozverné konce... Jediným příspěvkem, který mne nebavil (a jehož smysl uvnitř konceptu snímku jsem nepochopil) byla podivné asijské extempore o kadeřnici - bojovnici a jejích metamorfózách, naopak vrcholů bylo hned několik - vtipná a stylová Coenovská variace na násilí v metru, Père-Lachaise Wese Cravena, který vtipně oživuje ducha v Paříži pohřbeného Oscara Wildea, Bastille od Isabel Coixet s postmoderně vševědoucím vypravěčem a lidsky silným příběhem, Place des fêtes Olivera Schmitze s lidsky hlubokým vhledem do složité komplexnosti osudů lidí na okraji společnosti či přistěhovalců, Faubourg Saint-Denis německého mága Toma Tykwera, který osobitě žongluje s významy a rychlostí filmového času a formálními postupy videoklipu dosahuje maximálního efektu a účelnosti, a především Tour Eiffel Sylvaina Chometa coby poetický příběh městem se pohybujícího mima, jehož krása a křehkost mne doslova ohromila... Tenhle film je tak různorodý, má tolik vzájemně se vylučujících ingrediencí, až někde vzadu objevíte jeho krásnou, univerzálně fungující chuť... Jděte na něj, pochutnejte si... Podobné filmy: New Yorku, miluji Tě!, Láska ve městě, Povídky z New Yorku, Noc na Zemi, Amélie z Montmartru

V hledáčku tvůrců jsou tentokráte špionážní filmy a lokalizací do Londýna zjevně upomínají k agentské elitě - Jamesu Bondovi. Po pár minutách děje ale tenhle soud poopravuji - potrefeným agentem by byl spíše Johnny English, kdyby nebyl natočen až o 6 let později... Muž, který věděl příliš málo (aluze upomínající na slavný Hitchcockův thriller) je zajímavě stylizovaný film se skutečně velkým potenciálem (především Bill Murray) a obrovským očekáváním, který ale bohužel zůstal (podobně jako již zmiňovaný Johnny English) stát někde na půl cesty ke skutečné filmové události. Místy vtipný je, Bill Murray potvrzuje, že je opravdu mimořádným komikem, ale chybí mu to nejdůležitější - režisérské vedení nějakého skutečného režijního génia (a že jich Bill Murray už poznal...) a mnohem lepší a propracovanější scénář. Sám to rozhodně nemůže utáhnout, i když se hodně snaží...

Susan tropí hlouposti...ale je to spíš už jen nostalgicky roztomilé (Rezonuje tu ještě éra němé grotesky, její normativ je na filmu možná to nejlepší...), než k popukání vtipné, jak to bylo původně coby crazy komedie jistě zamýšleno... Komický náboj trochu vyprchal. Já navíc nemám pro tenhle typ filmů slabost...tato dobová žánrová poetika mne nechává víceméně chladným...