Radek99

Výtečná dánská tragikomedie natočená v intencích manifestu Dogma 95 vypráví divákovi stěží uvěřitelný příběh, který však v rámci filmového vyprávění podivuhodně funguje a překonává zažitá klišé žánru romantických ,,svatebních" komedií. Dánská komedie je hodně crazy - ulétlá dějová kostra, ulétlí hrdinové v čele s hlavní hrdinkou, která balancuje mezi světy dvou zcela odlišných mužů v jejím životě a sama je ten poslední, kdo si je jist, ke komu se přiklonit; ústřední čtveřice (a její čtyřúhelník vztahů) je vůbec typicky ,,západně" ztracená - v životě, ve vztazích, sama v sobě... Obklopeni dostatkem a blahobytem vyrostli do světa krizí identit a to, co by v jiné kultuře vyřešila přemíra existenčních starostí, řeší ztraceni v přebytku volného času experimenty se svými životy... Režisérka Natasha Arthy natočila velmi povedený film, ozvláštněný zajímavými muzikálovými čísly (psychicky nemocné Mette se zjevuje kapela a především charismatický holohlavý zpěvák), které volně odkazují třeba k Tanci v temnotách... Romantická rovina příběhu je velmi decentní a v podstatě vytváří opozitum romantickým klišé amerických komedií... Film plný civilních hereckých výkonů a civilně plynoucího filmového tempa, velmi příjemné setkání se zástupcem skandinávské kinematografie... Podobné filmy: Italština pro začátečníky, Mifune, Pojďme si hrát, Adamova jablka

Pro diváky neznalé kontextu to bude nejspíš jen snímek mající bizarní rysy černé, ve svém vyznění téměř až skandinávsky pojaté hořké komedie, pro mne, který ještě zažil komunistickou totalitu a to svinstvo, co tu panovalo v 70. a 80. letech, je to film roku, kde se dá najít vše podstatné - nulové vyrovnání se se zločiny komunismu, nepotrestání prakticky žádného komunistického zločince (s čestnou výjimkou Miroslava Štěpána), nedůsledný a ve výsledku naprosto nefunkční institut lustrací, kontinuitu socialistického právního řádu a její personální následky atd. atd. Příběh se zdá být bizarní a nepravděpodobný, o to zoufalejší je fakt, že jde o skutečnou událost, konkrétně pokus válečného hrdiny Pravomila Raichla zabít bývalého komunistického prokurátora a soudce Karla Vaše, kterého naše porevoluční justice, coby důsledek kontinuity socialistického právního řádu a ponechání ve funkcích všech socialistických soudců a dokonce i prokurátorů (i vojenských!), nebyla schopna odsoudit ani k symbolickému trestu - viz naprosto zdrcující a mrazivý dokument Vrahem z povolání - Utrpení soudce Karla Vaše (který by měl být promítán ve všech školách). Formálně jde rovněž o překvapivě vysoký nadstandard - vynikající herecké výkony (což souvisí s dobře provedeným castingem), především čistě fyzické herectví Jiřího Schmitzera, přesná upozaděná režie, chytře a vtipně napsaný scénář, cíleně pomalé tempo, celý snímek silně minimalistický s komorním neokázalým vyzněním... Opravdu nečekané filmové překvapení!

(Hodnoceno po první sérii) Zřejmě dobrý sci-fi seriál, naředěný ale lavinou telenovelních vztahových vzorců a dnes tak módní psychologickou motivací jednání postav, není snad postavy, která by nebyla determinována nějakou temnou věcí ze své minulosti, již osvětlují až příliš časté flashbacky. Nebýt jich a jejich nadměrné četnosti, byl by tenhle sci-fi seriál o třídu lepší... A to i přesto, že se rozjíždí velmi, ale opravdu velmi pozvolna... ,,Proto jsme tím, kým jsme, kvůli našim prohrám, ne úspěchům." Podobné filmy a seriály: Virtuality

Co je potřeba k znovunastartování života, k znovunalezení jeho smyslu? Izraelský režisér Amos Gitai se zjevně dovede ptát na palčivě ožehavé věci, každopádně jeho problém tkví ve zvolené formě a vnitřní dualitě vyprávění - pakliže potřebuje k ilustrování dekadentní vyprázdněnosti života hlavní ženské hrdinky z francouzské smetánky téměř hodinovou expozici, v níž se na diváka skoro dere dřímota, aby pak v kontrastu do druhé (bohužel skoro ani ne) poloviny filmu napěchoval všechno dramatično a vytvořil skutečně nosný příběh se závěrem plným emocí a skutečnou hloubkou, něco je špatně. Škoda, že tvůrci nevyvážili dramatický oblouk svého vyprávění nějak citlivěji směrem k izraelské části příběhu (a tedy směrem k divákovi), pak to mohl být až nezvykle působivý film. Ale jinak je ono dělení na francouzskou (iluze života falešného, zdánlivého a dekadentně vyprázdněného) a izraelskou (iluze života skutečného, opravdového a doslova hmatatelného) část zajímavým prvkem, který směřuje k jednomu jedinému - deportace židovských osadníků z pásma Gazy, na jejímž pozadí se odehrává silné osobní drama matky a odvržené dcery, v němž třetí vrchol trojúhelníku tvoří nevlastní bratr. Všechny ostatní prvky filmu jsou pak na úrovni, vypíchnout lze mizanscénu a barevné ladění snímku... Škoda promarněné šance... PS: Rada pro potencionální další diváky (berte to ale s nadsázkou) - když si v kinosále nastavíte budík tak, aby zazvonil asi za hodinu, nebo na DVD tu hodinu rovnou přetočíte, budete sledovat úžasný pětihvězdičkový film... :-)

Jakožto rodinný film dokonale fungující snímek. ,,Veselohra století" nikoliv.

Velmi zajímavý filmový pomníček doby. Americké feministky v té době houfně veřejně pálily své podprsenky a emancipující se hrdinky tohoto filmu je zjevně spálily také. To zůstalo jedním z velkých kladů snímku. Autor knižní předlohy Ira Levin jasně tušil rizika, ke kterým emancipační hnutí povedou a pod jejich vlivem napsal svou antiutopii, (dnešní) svět, v němž emancipace rozbijí institut rodiny nahradil vizí městečka Stepford, v němž se muži potichu postarali o budoucnost svých rodinných krbů. Režisér Bryan Forbes svůj film významově posunul od literárního hororu k filmovému dramatu, v průběhu děje až mysterióznímu, který se mění v thriller a končí jako sci-fi, což je sice zajímavý žánrový mix, z dnešního pohledu už ale nic překvapivého, cenná je ovšem ona antiutopická vize, dnes začíná být čím dál jasnější, že Stepfordské paničky budou jednoho dne běžnou legitimní partnerskou alternativou, nechci-li říkat nutností. Přes 50 procent rozvedených manželství a přes milion osaměle žijících lidí v Česku je toho nejspíš důkazem...

Celkem překvapivý film v kontextu kinematografie Dannyho Boylea, jakoby Danny Boyle naruby, režisér, který vždy kladl důraz na vizuální stránku svého díla a který doposud točil své filmy na fundamentu detailu a postav co nejblíže před kamerou, najednou obrátil formální stránku vzhůru nohama a odzoomoval na level celků, Steve Jobs je rámován nedetailně, z odstupu, což vytváří zajímavé kontexty, paralelně s tím se vlivem scénáře Aarona Sorkina postaveného ortodoxně na dialozích drží nefilmové podstaty, neboť celý film vypadá jako klasická filmová adaptace divadelní hry, žánr hojně rozvíjený (nejen klasickou) hollywoodskou kinematografií, v němž se jakoby rezignuje na princip filmového vyprávění a film slouží pouze coby nápodoba dramatického činoherního kusu (vzpomeňme Kočku na rozpálené plechové střeše či namátkou novodobého Polanského Boha masakru). Členění na tři akty, jednota místa, času a děje, prakticky vše postavené na třech hercích, filmové divadlo 21. století...

Samozřejmě že po fenomenálním Spotlightu se tak vysoko nastavená filmová laťka nepřekonává snadno, ale Tom McCarthy je prostě originální a nadaný filmový režisér. Stillwater je primárně koncipován jako přímé kulturní a civilizační srovnání USA a Evropy, McCarthy na to jde ovšem rafinovaněji - postrumpovské rozčarování je tu umně trasformováno do partnerského střetu (pravda trochu nepravděpodobného) konzervativní křesťanské trumpovské Ameriky (v podobě typického amerického workingclassmana - dělníka) a liberální levicové Evropy (francouzské umělkyně - divadelní herečky) v aréně jihofrancouzského města Marseille, které je jedním ze symbolů nezvládnuté imigrační evropské politiky - což je jeden z fenoménů, na kterém vyrostl i Trump. Komparace sice nepřechází v žádnou výraznou pointu a vyznívá trochu do ztracena tím, že místo kulturní a ideologické konfrontace ústřední pár zaoblením názorových i politických hran nastoluje (spíše nepravděpodobný) kooperující a později i partnerský vztah, každopádně filmů, v němž by byl hlavním hrdinou konzervativní křesťansky založený americký dělník, nevzniká v současném Hollywoodu zrovna mnoho... McCarthy samozřejmě rozvíjí i kriminální linku, která na konci překvapivě vygraduje, závěr zůstal depresivně otevřený, celý film diváka ale svým složitým dějem trochu nechává spekulovat o skutečných motivech postav. Suma sumárum - Stillwater je solidní civilní a komorní drama a McCarthyho tvorba dál zaslouží pozornost...

Tak jsem se také konečně rozhoupal a podíval se na megahit poslední doby, romantické fantasy Stmívání. Je třeba držet krok s dětmi a být in, když je Stmívání tak častým tématem hovoru, zvláště ještě ne úplně dospívajících slečen, je dobré být v obraze, o čem že se to vlastně baví. Čekal jsem jen to nejhorší, pokleslou mládežničinu á la Buffy nasoukanou do pláštíku blockbusteru, ale ve výsledku musím konstatovat, že jsem byl vlastně celkem příjemně překvapen a skutečně příliš nechápu, proč je Stmívání na čsfd v takové míře podhodnoceno. No samozřejmě, není to ani žádný zázrak, čistě průměrný americký velkofilm pro náctileté, ale v tomhle ranku patří mezi to lepší, co může podobný žánr nabídnout, jen je, jak si žádá z normálu trochu vyšinutá doba, vše maximálně zatraktivněno. Klasická teenagerská romantika je tak trochu pokřivena emo nádechem, normální dívka, která je však samozřejmě tak trochu jiná, nová škola, pubertální spolužáci, záhadní neznámí, atraktivní auta, trocha toho, trocha onoho...a samozřejmě ON, krásný, fešný, uhrančivý, tentokráte ale trochu pobledlý a prokletý. Slibovaná věčná láska je tu tak paradoxně opravdu věčná, city se tu tříbí na bázi krve a vztahů v potravinovém řetězci, dost mi to také připomnělo vykradený seriál Pravá krev, který je ovšem o pár řádů lepší, vše tu prostě funguje tak, jak v teenagerském megahitu má, mě, dospělého diváka ovšem nijak neurazí a nešokuje, ani litry krve, ani přehnanou vulgaritou, ba ani přehnanou autostupiditou. Trochu mi sice vadilo, že tvůrci porušují letitá železná pravidla žánru (upíři jsou vidět v zrcadlech, nemají upíří tesáky, otisk kousnutí je otiskem celého chrupu, likvidují se spálením na hranici, slunce je nesežehne, jen metamorfuje jejich kůži atd.), no, ale je to jejich umělecká licence a do té mi vlastně nic není. Stmívání je prostě audiovizuální emo obraz dnešní mladé generace (respektive její něžnější poloviny) a jako takový si nese svá stigmata. Pochopitelné je i ukotvení ve fantasy žánru, kde volně rozvíjí komerčně megaúspěšnou linii ság poslední doby Harry Potter - Letopisy Narnie - Stmívání... Tak nevím, jestli se mám podívat na tu dvojku...

Když forma drtivě vyhrává nad obsahem, vznikne buď geniální dílo, nebo toporný kýč, přičemž Stokerovi inklinují spíše k tomu druhému, než k prvému... Tak řídký děj a tak magické obrazy věru aby divák pohledal...