poster

Bůh masakru

  • Francie

    Carnage

  • Německo

    Gott des Gemetzels

  • Německo

    Der Gott des Gemetzels

  • Polsko

    Rzeź

  • Španělsko

    Un dios salvaje

  • Slovensko

    Carnage

  • Velká Británie

    Carnage

    (festivalový název)

Komedie / Drama

Francie / Německo / Polsko / Španělsko, 2011, 76 min

Režie:

Roman Polanski

Scénář:

Yasmina Reza, Roman Polanski, Yasmina Reza (divadelní hra)

Kamera:

Paweł Edelman
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Matty
    *****

    „Můj Kokoschka!“ Polanski již filmy jako Hnus, Nájemník nebo Smrt a dívka předvedl, že do bodu, kdy jsme připraveni na cokoli a současně netušíme, co čekat, dokáže napětí vystupňovat i s jedním pokojem a pár herci. Bůh masakru je vystavěn z vypointovaných scének, ale zároveň průběžně pilně pracuje na absolutní dekonstrukci civilizace (čím, společně s určitou prostorovou uzavřeností, připomíná temnějšího Anděla zkázy). ___ Čtveřice dostatečně rozdílných, ale toutéž společenskou přetvářkou nakažených lidských individuí postupně zapomíná na základy slušného vychování i na to, do které sociální skupiny přísluší. Ztrácejí nervy, zábrany i kontrolu nad svými těly, řízenými zakódovanou agresí a pudy (chrochtavý smích, zautomatizovaná reakce na zvonění telefonu). ___ Oproti původnímu plánu (klidný dialog dozdobený tulipány z Holandska), jehož nedodržení nejvíce zasáhne akurátní Penelope, před sebou se zdrcující upřímností začínají obnažovat vlastní prohřešky a charakterové nedostatky. Lpění na majetku (mobil, kabelka, doutníky, láhev skotské, knihy o umění) je přitom jenom taková drobnůstka pro rozehřátí. ___ Neschopnost čelit nepříjemnostem, jež ze svých životů raději – jako nebohého křečka – rovnou odstraňují, se obrací proti nim. Nesledujeme jenom selhání jednotlivců, co chvíli zmateně přejímajících jinou roli (muž/žena, partner, rodič), ale celé komunity. Teprve postupným zbořením civilizačních zdí, jež kolem sebe všichni stavíme, se lze od sobeckého řešení osobních problémů vrátit k potlačenému kolektivnímu (ne)vědomí. Začlenit se zpátky do tlupy, kterou jsme dobrovolně opustili a o jejíž ostatní členy projevujeme zájem jenom naoko. Minimálně sebe-objevitelským návratem k divošské podstatě (na kterou upozorňují bubny v úvodním a závěrečném hudebním podkresu) by setkání, jehož následky jsou nám moudře utajeny, mohlo být pro účastníky přínosné. ___ Za komedií, vystupňovanou perfektně načasovanými vtipy na dosah nervového kolapsu všech zúčastněných, se skrývá hořká, takřka antropologická studie člověčí nespokojenosti a neschopnosti onu nespokojenost vykopnout ze dveří. (Jejich veřejně odhalená nešťastnost přitom vychází „pouze“ z upřímného pojmenování skutečného stavu.) Třeba vcelku banálním přijetím zodpovědnosti za výchovu. Také řešení cizích, třeba i velmi vzdálených problémů (Dárfúr) nenabízí žádané vykoupení, nýbrž jen dalším únik od podstaty věci. Na což správně upozorní Alan, kterému absolutní lhostejnost k pomíjivým rodičovsko-vztahovým ptákovinám umožňuje nejstřízlivější pohled na celou frašku (druhou věcí je, že jeho práce může být v důsledku ještě pomíjivější). ___ Waltzova přesná gesta a krev do varu uvádějící zdůrazňování slov s konfliktním potenciálem, doplněná ležérností, s jakou si z bytu Longstreetových udělá pracovnu (resp. kavárnu s barem), z něj pro mne učinila hlavní hvězdu představení. Výborný je také „I don’t think anything“ John C. Reilly, jehož Michael, člověk vcelku prostý, zatížený ponejvíce nedořešeným oidipovským komplexem, coby první ztratí chuť hrát si na přetvařovanou. Pozadu nezůstávají ani dámy, věrohodně hysterické a zároveň povznesené nad chlapské poměřování sil. ___ Zrcadlo nejenže ve filmu slouží k optickému zvětšení prostoru a současně nás, stejně jako rozmístění postav v záběru, informuje o aktuálním rozložení bojových sil, zrcadlem je i film samotný (ano, hezky nastaveným). Pokud do něj budete ochotni slabých osmdesát minut hledět a nad viděným přemýšlet, třeba vás to pro začátek přiměje neodbýt otázku „Jak se máš?“ stejnou odpovědí jako obvykle. Jo, idealismus. Léčím se. Pozorováním lidí. Apendix: Vzniknout později, dal by se Bůh masakru chápat také jako politicky nekorektní odpověď na Děti moje, film uhýbající před pravdou s takovým nasazením, že kdyby v něm došlo k sexu, jeho provozovatelé se i při tomto odhození civilizačních masek zřejmě budou modlit (další z Alanových trefných poznámek). 90% Zajímavé komentáře: POMO, SarumanKo, ScarPoul, Triple H, MrPierc(28.1.2012)

  • Malarkey
    ****

    Když jsou dobré dialogy, je o kvalitní dialogovku vysloveně zaděláno. Tady hlavní roli hraje samotný nápad, který je originalita sama, ale i herci, kteří se v něm vysloveně našli. Osobně se mi nejvíc líbil Christopher Waltz s jeho neuvěřitelně arogantním právníkem. Nicméně věřím, že každý si tak trošku oblíbí někoho jiného. Tenhle film totiž na hercích vysloveně stojí a věřím, že divadelní hra s dobrými herci může dopadnout podobně skvěle.(24.11.2015)

  • Fr
    ****

    ...NEVŘÍSKALA, ŽE TEN VÁŠ MALÝ DEBIL ZMLÁTIL NAŠEHO SYNA? NAŠE DÍTĚ ASPOŇ NENÍ - SLABOŠSKÝ BUZERANT! - VÁŠ JE ZASRANEJ BONZÁK!..... /// Když můj mladej rozbije (tyčí) držku tvýmu mladýmu, vezmu ženu a přijdeme to k vám ,,žehlit“. Nabídneš kafe, vodu, nákyp.... a aby řeč nestála budem žvanit (třeba jak si vyhodil hajzla křečka na ulici), aby postupně atmosféra houstla i díky absurdním situacím, který přijdou jen tak (nepozorovaně) s námi v závěsu. Konverzační drama o 4 lidech, který je (určitě!) dokonalou divadelní hrou. Tady máme štígro, že v rolích můžem vidět herce, který by asi naše divadlo nezaplatilo (ani to liberecký?!). PS: Manželský páry snad ani nemusej bejt milovníci divadelních her! Tak ve který postavě jste se poznali? . /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Na hru od Yasminy Reza (z roku 2008) do divadla nepůjdu. 2.) Jsem dobrej čtenář i posluchač. 3.) Tentokrát více než neskonalé díky za titule ,,larelay“ a ,,rad.mas“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ** AKCE ne NAPĚTÍ *(12.1.2012)

  • charlosina
    ***

    Převádět divadelní inscenaci na filmové plátno je takový trend, který má své odpůrce a snad i své milovníky. Problémem však zůstává, že zatímco stavebním kamenem u filmu je obraz, u divadla je to dialog (samozřejmě i zde jsou výjimky potvrzující pravidlo, kdyby měl někdo chuť slovíčkařit). Důkazy o tom, že to není nemožné, máme - např. brilantní film Who's Afraid of Virginia Woolf? (1966, Mike Nichols) a pár dalších, nicméně u Carnage je tomu trochu jinak - chce divadelním představením zůstat. Teatrální přehrávání emocí je tedy na místě a spadá do kontextu, ale "plochý obraz" tomu zkrátka ubírá na intenzitě a statická kamera příliš nespolupracuje (i když zde čtu, že detailní záběry na obličej dokreslují atmosféru... přišlo mi jich zatraceně málo). Přesto je Carnage filmem více než dobrým, rozhodně ne průměrným ani zbytečným, a jeho další projekci se nebudu bránit, už pro výkon Kate Winslet a nesnesitelnou postavu otce "útočníka" ztvárněnou Christophem Waltzem. A vůbec, ten kousavý humor a nastavení zrcadla vlastní sebestřednosti a povrchnosti se mi líbí, formát už méně.(26.2.2012)

  • playboxguest
    ***

    Výborný herecký výkony, sem tam podařená hláška, ke konci už jsem se párkrát i zasmála (hlavně u Kate Winslet a jejích návalů), ale jinak prostě taková obyčejná konverzačka, která nabývá na síle právě díky obsazení a když si ho člověk odmyslí, tak to zas takovej zázrak není... Ale jo, stopáž je perfektně zvolená, nestačila jsem se do konce nudit, ale zas tak třeskutě zábavné, abych měla nutkání k opakovanému shlédnutí to není. Ikdyž pořád o mnoho lepší, než podobně laděný (konverzační drama, jehož hlavním tématem jsou trhliny v lidech a manželství), ale extrémně nudný Revolutionary Road.(5.2.2012)

  • - Předlohou filmu je stejnojmenná divadelní hra napsaná roku 2006, jejíž autorkou je francouzská dramatička, spisovatelka a herečka Yasmina Reza. Ta se společně s Romanem Polanskim podílela také na podobě filmového scénáře. Původní hra se s úspěchem hrála na britských prknech i na Broadwayi. (Beastmaster4)

  • - Zrcadlo, které mají Longstreetovi v předsíni naproti obývacímu pokoji, je na levé straně odchýleno od stěny, aby neodkrylo televizní štáb s kamerou. Odchýlení je vidět například v záběru v 11. minutě a 54. vteřině. (Bounded)

  • - Přestože se snímek odehrává v Brooklynu, režisér jej musel natočit v Paříži, protože „americká půda pro něj byla ještě pořád příliš horká“. Filmování probíhalo půl roku po propuštění z domácího vězení ve Švýcarsku, kde byl v září 2009 zatčen kvůli pohlavnímu styku s nezletilou dívkou v roce 1977 v USA. K činu se tehdy přiznal, ale před koncem soudu ze země utekl (DivX)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace