Radek99

Při vší úctě k Jean-Luc Godardovi, tohle je experimentální nuda...

Geniální filmová adaptace divadelní hry Petera Shaffera, v níž tento dramatik zdůraznil především onu prazvláštní a až schizofrenní ambivalentnost vnitřního světa a motivací člověka, který na jedné straně jest schopen rozeznat skutečného génia, na druhé straně se ho ale až k smrti bojí a nenávidí ho, jenžto ten svým životem a dílem právě a jen jemu samému ukazuje jeho nedokonalost a rozhodující nedostatek talentu. Takový je i Salieri Formanův. Dramatická a filmová postava, která stojí jako skutečné antonymum vůči géniovi, vůči božskému dítěti Amadeovi... Salieri a Mozart - střet jedinečnosti a průměrnosti. To je hlavní poselství i dějová osa filmu, o Mozartovu biografii se vlastně ani nejedná (navíc je historicky trochu sporná). Tahle umělecká koncepce sice historicky a fakticky poškodí reputaci skutečného Antonia Salieriho, z kterého Shafferova divadelní hra i Formanův film udělaly téměř démona, graduje však symbolickou rovinu filmu a umožní Formanovi natočit skutečně nadčasové dílo o obecně platných civilizačních mechanismech nekompatibility geniality s unifikovanou průměrností. A tady se umělecká vize a realita protínají. Mozart byl skutečně génius, jeden z těch nemnoha, který předběhl svou dobu. Nestalo se náhodou tohle i Miloši Formanovi? Pomyslně smekám...

Takřka čítanková levicová propaganda...je otázkou, o kolik lepší je tohle než zpravodajství démonizované pravicové Fox News...já to vidím na čistou plichtu...

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie...

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe...

Amen. je v podstatě takový Spotlight z doby druhé světové války. Dnes římsko-katolická církev nevidí masivní sexuální zneužívání dětí a mladistvých ve svých řadách a dokonce ani organizovaný a systematizovaný pokus zahladit nad oněmi skandály rozčeřenou hladinu veřejného mínění a hrát s pedofilními duchovními rošády po celém světě, jen aby se vyhnula skandalizaci, během druhé světové války zase neviděla a nevšimla si takové ,,maličkosti", jako byl holokaust a průmyslové vyvraždění 6 milionů evropských Židů, i když se u ní sbíhala síť informací o probíhajícím zločinu. Mimochodem papež František nedávno oznámil, že budou konečně!!! otevřeny vatikánské archivy týkající se oné doby a postavy papeže papeže Pia XII., konečně se tedy dozvíme, jak to bylo přesně. Costa-Gavras pracoval s mimořádně silnou látkou a je třeba přiznat, že k dokonalosti jeho filmu ještě cosi chybí, například angličtina německy mluvících postav mne přiváděla k šílenství...ale co už, důležité je, že se podobné filmy točí...

Docela zajímavý pseudodokumentární heist movie (podle skutečné události) s až edukativním účinkem odradit od podobných aktivit...

Přelomový film v dějinách hollywoodské kinematografie. Sam Mendes přesně postihl a popsal fenomén rozpadajícího se narůžovo uměle nalakovaného amerického snu a obsahově vyprázdněného konzumního života spojeného s krizí středního věku a příslušností ke střední třídě, jako to udělal před lety třeba i Elia Kazan ve své Tiché dohodě v roce 1969. Pak ovšem skončila éra květinových dětí a myšlenkové svobody a hollywoodské filmy si za svá ústřední témata vybíraly úplně jiné věci a tenhle životní pocit se odsunul kamsi do kolektivního podvědomí (a do světa filmu nezávislého). Uplynulo však 30 let a Amerika je znovu tam, kde kdysi bývala - na scestí maximálního blahobytu a absurdnosti takového života. Doba se otočila ve spirále času a nutně musel přijít nový Kazan. Bravurní režie původně divadelního režiséra (lokální obdobou je náš Vladimír Morávek a jeho vynikající filmový debut...), geniální herecké výkony (Kevin Spacey si touto rolí zajistil místo v herecké síni slávy), úžasná minimalistická hudba Thomase Newmana, obrovská koncentrace podstatných filmových momentů (zvláště poletující mikrotenový pytlík je nezapomenutelný a signifikantní...) a téma, které naplnilo nejednu sociologickou studii... Americká krása, při odhalování jejíž podstaty mrazí... Podobné filmy: Tichá dohoda, Pan Rosnička, Elementární částice, Ledová bouře, Generace X, Volání o pomoc

Když Americkou reportérku srovnám třeba s tematicky podobnou (jen drobný významový posun válečný zpravodaj - humanitární pracovník) španělskou komedií Perfektní den, zvýrazní se všechny nedostatky této emancipovaně zavilé americké řachandy...

Tahle zhusta prošlapávaná cesta je v americké kinematografii skutečně hodně dlouhá a Ridley Scott jí prošel obdivuhodně suverénně. Gangsterská volně biografická sága, rozsáhlé filmové vyprávění a vzestupu a pádu černošského drogového bosse a jeho rodiny. Demmeův Kokain zkřížený se Scorseseho Mafiány... Mravně relativní alter ego amerického snu. Obdivuhodně vyrovnaný a řemeslně dokonalý film! Podobné filmy: Mafiáni / Gangsteři, Kokain, Zjizvená tvář