Radek99

Z hlediska vyššího principu mravního nemohu hodnotit jinak...

Neobvykle strhující thriller, kterých se (alespoň poslední dobou) zase až příliš nevidí (v souvislosti s ním mi přichází na mysl skvělá satira Barryho Levinsona Vrtěti psem, ale ta už je stará skoro deset let a navíc je to komedie, nebo další satira Děkujeme, že kouříte). Režisér Andrew Niccol natočil (autentický?) příběh cynicky pragmatického obchodníka se zbraněmi, kterého bravurně sehrál Nicolas Cage, a pokládá jím neméně cynickou otázku: Do jaké míry je to jen umělecká fikce a kde už je to holá skutečnost? Symptomatická titulková scéna cesty náboje z bezejmenné západní továrny až do těla nějaké bezbranné oběti kdesi ve třetím světě zavdává další, ještě palčivější otázku, zda se ona bezejmenná západní zbrojovka nenachází možná zrovna někde u nás ... třeba v Brně či ve Vsetíně? A není podíl viny na zabíjení třeba kdesi v daleké Africe také tak trochu ... náš? Vynikající eticky se angažující snímek a sofistikovaně filmový vhled do šedé zóny ekonomiky západního světa, neštítící se zbohatnutí na ničem... Podobné filmy: Syriana, Děkujeme, že kouříte, Vrtěti psem, Země nikoho, Tichý Američan

Poetika filmů Bohdana Slámy je mi blízká. To je asi základní předpoklad pro přijetí tohoto mezinárodně tak úspěšného českého filmu (což nebývá zase tak obvyklé). Mám rád i civilní herectví Pavla Lišky a libí se mi Aňa Geislerová, takže jsem se na tenhle film hodně těšil. Střetnutí s ním bylo ale mnohem silnější, než jsem čekal. Při odchodu z kina jsem ještě drahnou dobu bloumal po ztemnělých ulicích a zklidňoval vášně, které ve mně tenhle film rozžehl. Důvod je prostý: tenhle něžný a křehký film je o tom, kde hledat v současném odcizeném světě pocit, který jako jeden z mála naplňuje duši člověka a podle kterého se také celý film jmenuje, pocit štěstí... Nejenom podle Bohdana Slámy jsou ale cesty vedoucí k tomuhle pocitovému naplnění klikaté a mnohdy i slepé. Celý film je o hledání ... štěstí, lásky, smyslu života, sebe sama ... Existenciální nezakotvenost hlavních hrdinů ještě podtrhuje příznačně a symbolicky zvolená bezútěšná krajina severních Čech, která svým způsobem také plní jednu z rolí ve filmu (jejím opozitem je pak postmoderní lokace ,,nadnárodní" krajiny západního velkoměsta, situovaná do tranzitní zóny letiště). Generační řetězec ještě neporušených a fungujících vztahů v komunitě lidí na vesnici nahrazuje Sláma oproti svým dřívějším filmům již generačním vzorcem poněkud rozpadlým, symbolizujícím současný městský život, život rozvodů a nefungujících vztahů. Navíc, tato premisa je také odpovědí na otázku, zda lze nalézt ono samotným názvem proklamované ,,štěstí". Jsou jím právě fungující generační vztahy, ona nezpochybnitelná osa rodiče-děti. Absence funkčního partnerského vztahu a dětí z tohoto vztahu vzešlých je tím nejhorším, co může nejen hrdiny tohohle krásného filmu potkat...

Francis Ford Coppola přivedl na svět mnoho skvělých snímků, ale svým přepisem románu Maria Puza vytvořil dílo, které patří mezi stěžejní filmy světové kinematografie. Ponechám stranou skvěle typově zvládnuté obsazení herců i jejich geniální empatické výkony, ponechám stranou dokonalou filmovou kameru a obrazové ztvárnění odkazující na to nejlepší z tradice italského neorealismu, jak je to je v americkém filmu možné, jakož i skvělou filmovou hudbu a úžasný vypilovaný scénář (zvláště pointa hrůzně očistného prozření Michaelovi manželky skrze otevřené dveře sledující scénu iniciace nového kmotra je dokonalá) a zaměřím se na vyznění celého filmu. Jistě, je to mafiánská sága a přesvědčivě diváka vtáhne do zákonitostí tradičního rodového světa italské diaspory v USA. Čím nám ale podává svědectví o současném životě v Americe a možná i u nás? Konfrontací tradičního rodového zřízení s pevnou ústřední rolí muže, se všemi jeho bariérami sexismu, rasismu, pokryteckého, byť hlubokého křesťanství, skrytého násilí a touhy po moci a penězích v nás, nevypovídá tento film spíše než o rodině Corleonových o nás samých? Vždyť i my jsme takoví, v kruhu rodinném milí a spořádaní vzorní občané milující své blízké, mimo tyto vazby však je mnohá z našich iniciativ jdoucí proti zájmům celku označována pouze jako NAŠE VĚC ... Cosa Nostra... Kongeniální filmové dílo!

Téma Anticharty je pro naši společnost do značné míry bolestivé a zdá se mi i, alespoň v umění, docela málo reflektované ba spíše obcházené a opomíjené. Vidět oblíbené televizní tváře participovat na něčem, co jsme raději ukryli do těch nejzazších zásuvek nevědomí, jelikož to vlastně vypovídá o nás samých... Televizní film Jaroslava Brabce však tato slova důsledně vyvrací. Vynikající Vlasta Chramostová a scénář psaný přímo pro ni, dokonce možná i podle ní (pozor však, paní Chramostová se ve skutečnosti zachovala přesně naopak, než v tomto filmu!!!), výborná kombinace hraných scén a autentických dobových záběrů, úžasné, na současnou filmovou tvorbu velmi nadprůměrné herecké výkony, morální vyznění filmu gumující všechny tlusté čáry za minulostí... Velice záslužný a povedený počin, tenhle ,,televizní" film...

Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..."

Výjimečný až unikátní film Jima Jarmusche. Zejména je potřeba vyzdvihnout jeho novátorství, vizuální uhrančivost, stylovou čistotu a myšlenkovou hloubku. Jarmusch tímhle filmem vlastně vytvořil zcela nový žánr - mýtický (i mystický) western s psychologickým přesahem. V něm vyniká zejména magický realismus narativního světa postavy indiána Nobodyho, který jakoby vypadl z knih Marquézových či některých jiných latinskoamerických spisovatelů. Přičteme-li k tomu geniální hudbu Neila Younga, jehož úsporný minimalistický kytarový rif přesně sedí k existenciálnímu zmítání hlavních hrdinů a samotná hudba dost dobře obstojí i bez spojení s obrazem filmového plátna, v kombinaci s ním však vytváří zcela novou kognitivní kvalitu, skrze ní totiž může vnímavý divák dojít směrem k smyslu samého filmu; plus dokonalá kamera - černobílý, jakoby statický, tolik typický obraz pro filmy Jima Jarmusche, kde film vzniká sledem, řetězením téměř statických ,,živých obrazů", s velmi pozvolnou dynamikou (i když vůči předchozím Jarmuschovým filmům s ,,výrazným" nárůstem střihu), v níž je čas na mnohé odkazy k éře klasického filmu (zatmívačky, roztmívačky ...) a na sémantické významy filmu samotného... Western o předem mrtvém hrdinovi jako nadčasová metafora o smrtelnosti každého z nás, o smrti zakódované v samotném prazákladu bytí, western o fatálním míjení agresivního evolujícího hmotného světa naší nejen moderní doby s duchovním světem lidí s tak návodným ,,intelektuálním" jménem jako je William Blake, western o mýtickém obraze naší do sebe uzavřené, neempatické, zaslepené a přesto misionářské západní kultury, western o předem mrtvém indiánském lidu jakož o lidstvu samotném, v jehož genomu je zakódována rovněž jeho omezenost, konečnost a ohraničenost jeho existence... western o nás... Naprostý film...

Velké filmové poděkování skutečnému hrdinovi - panu Nicholasi Wintonovi. Trochu akademický, ale i přesto velmi poutavý film, především hlediskem závažnosti tématu. A dokumentární finále bylo skutečně odzbrojující... Podobné filmy: Síla lidskosti - Nicholas Winton, Schindlerův seznam, Pianista, Sophiina volba, Poslední vlak

Co dodat? V audiovizuálním světě nacházím jedinou analogii, a to když Leonard Bernstein kdysi v unikátním černobílém dokumentu zasvěcoval diváky a posluchače do dějin vážné hudby...

Bratří Coenové natočili naprosto dokonalou antidetektivku, plnou groteskních motivů, pitoreskních vražd a komických detektivů, k čemuž si symbolicky vypůjčili Minnesotu, ukázkový zapadákov, zemi buranů, obskurních vrahů i primitivních policistů... Naivně roztomilá policistka vyřeší jaksi mimochodem sedminásobnou vraždu s úsměvem na rtech a v sedmém měsíci těhotenství, načež cynickému pětinásobnému vrahovi udělí výchovnou lekci slušného chování a večer se nenechá připravit o pravidelné chvíle televizní pohody, aniž by po vyřešení nejzávažnějšího kriminálního případu v dějinách Minnesoty opomněla svému muži pogratulovat k úspěchu v jakési marginální výtvarné soutěži. Fargo je vlastně ironická kritika současné Ameriky, satirický šleh, zesměšnění amerického snu, chladný klenot, který nás zavede na nehostinný americký sever, do říše temnoty skryté pod tím světem sněhově bílé. Geniální film. Oh, Jes PS: O dva roky později natočil Sam Raimi kongeniální nápodobu Jednoduchý plán ...