k212

Skutečná a nepostradatelná perla pro široké divactvo veřejnoprávního kanálu X, námět nekonečných diskuzí ve školních lavicích prvního stupně a v důchodcovských slevových marketech.

Když přijede tetička Irma, vznikne z toho webovka dámsképroblémy.com, když dojde na stres, na který je šéf pes, je z toho boj o stresoměr a menší požár (golf), když kolega z pátého pozve celou trojku na gay muzikál, je z toho big coming-out, ... Dalo by se pokračovat dál a dál, jelikož, co minuta ve sklepení Ajťáků, to hláška a zákonitý výbuch smíchu. Velmi zábavné -realitě ne až zas tak vzdálené- vyprávění o computer freaks mě prostě nadchlo. 80%.

+1 Cate Blanchett a její ruština, +1 ujeťák John Hurt, + 1/2 Shia LaBeouf a jeho hřeben, +1/2 vyžilé, avšak pořád ještě zábavné, duo Ford + Allen. -1 E.T. aneb "co nebudou mít Akta X v novém filmu, to posbíralo a vyžralo trio Steven, George a David". +2 reálie a nenásilné digitální triky; -1 hudba od Williamse. Celkově je to za = raz dva tři. Přimhouřílm-li obě oči a přehlédnu-li špatné počty, užila jsem si to v kině vlastně skoro na 70%.

Intelektuálně-emoční otcovsko-synovské jiskření mnohonásobně převyšuje uječené blondýnky a hrubiánské brunetky :-) No prostě a jednoduše Indy III je nejvtipnější jízda právě díky tomuto aspektu, sice všechny ty kousky se Zeppeliny, tanky, koňmi apod. už člověk kdesi-kdysi viděl, ale přesto je to napínavá a nenásilně akční dvouhodinová jízda.

Ronit slzy ... ani náhodou, pro mě je "PS Miluji Tě" lehce specifickou, nicméně předvídatelnou komedií, ale sic ... já jsem si to užívala. Dvě hodinky v modifikovaně kašírované a rádoby depkoidní filmové fantazii, která se snažila vykřesat jiskru autentičnosti, byť se ji to nedařilo, mě nezklamalaa ani nenadchla. Říkám si: vždyť je o tolik horších filmů a tenhle je natočen a oherečtěn docela obstojně. No a k tomu dezertík v podobě totálně nehereckého a lehce obloustlého buránka Harry Connicka Jr, mi vystačí k tomu, abych přidala navrch o půl star. Ale dobrovolně přiznávám, že ta první polovina, která to zvyšovala, byla za "Irčana jak poleno" Butlera. Nebýt těchto dvou mužisek (povrchě ženské, já vím) a zajímavého námětu, který mimochodem připomíná knížku Dívka s pomeranči od Josteina Gaardera (ne děj, ale princip komunikace se záhrobím, jinak nic samozřejmě), bylo by to za dvě. Takto mě to probavilo až na 65%.

Muzikál bez keců nebo pohyblivé obrázky bez tance, ale s hudbou? To je jedno. Mám ráda Evitu, tak jak je. S Antoniem coby vypravěčem a glosátorem (pěje skvěle, to se mu upřít nedá, navíc charismatem hazí už jen pohledem), s Madonnou, která je Evitou i bez hereckého talentu (ale tak to vlastně má být), s masou bezejmených davů a s politicko-satirickými obrázky z bitev malé velké Argentiny. Alan Parker ukazuje víc než jen příběh vzestupu a pádu zajímavé osobnosti, je v tom něco nad, něco rýpavě satirického, pod povrchem probublávajícího. A je to zřejmě tím, že mu se scenářem zdatně vypomáhal Oliver Stone. 80%.

Across the Universe je jako pomeranč. Napovrchu má hezkou blýskavou barvu, když ho však oloupete, ztrácí na vnější ladnosti. Jeho vůně však rázem navnadí vaše smysly jiným směrem. Najednou si myslíte, že jste odhalili jeho pravou voňavou podstatu. Pak ho sníte a po pár minutách zjistíte, že i ona chuť je jen pozlátko, které sice zprvu nadchne, avšak stejně rychle odkvapí. A nakonec zůstane jen vzdálený pocit primitivního uspokojení. Zpěvánky Beatles v podání Julie Taymor jsou sice netradiční a originální, ale zoufale průhledné a jednorozměrné. Což mě tak trochu zaskočilo, vzhledem k předchozím majstrštykům paní režisérky. Vizualita nadevše, k tomu zajímavě přezpívané skladby a je tu dvouhodinový blok videoklipů. Ouha, ty však po první hodině začnou nudit. Nejsilnější okamžiky: Happiness Is A Warm Gun a I Want You. 75% s osobní slabostí v zádech :-)

Totální snaha po evokaci realističnosti, vizuálně naprosto dokonalá fantastická realita, která je však stupidně přikrášlená nudným Monstrem. Odporuji si, to ano. Bavila jsem se, to také. Bála jsem se, trochu. Ano, nejspíš nastal nový originálnější boom horrorů, kterým už nestačí jen roztřesená a rozmazaná kamera a-lá Blair Witch, nýbrž perfekcionalistický a vizuálně vybroužený plagiát výše uvedeného. 80%.

Vyber si stranu. Těžce ateistickou či fanaticky křesťanskou. Svár víry a bezvěrectví. Duchovna a materialismu. Každá strana má své výhody i zápory. Simulace dvou extrémních poloh lidského chování. Model (americké a nejen jí) společnosti. Na jedné straně totální odevzdání se, na druhé totální nesouhlas a revolta. To první je pomalé a nudné, to druhé zhuštěné, rychlé a zbrklé. Ani jedna strana není racionálně relevantní, tudíž nedokáže vyhodnotit správnou míru irelevance. Která je lepší, nám ironicky Stephen King s Frankem Darabontem prozradí s notně cynickým úsměškem až na konec. Ani jedna nebo přece jen jedna? Nebo třeba: buď věren sám sobě a své individualitě, nehraj si na mesiáše ani na zachránce a hrdinu, přemýšlej, než něco vykonáš, najdi rovnováhu mezi city, duševnem a rozumem. Inu hezky černá a morbidní alegorie, anebo storka o tom jak grupa blbých amíků dřív střílí než myslí. Vyber si. 80%

Prvních 50 minut je opravdu vyvedených, dynamických, vtipných, v druhé polovině však První kontakt ztrácí dech, který se úplně vytratí ve vlažném finále. Každopádně je to moje milovaná Enterprise na velkém plátně a ve tříčtvrteční síle a hlavně s Borgy. 75%.