MrCreosote

Interesantní práce se světly a divadelní výpravou využitá k vyjádření nestálosti hlavního hrdiny, který žije ve svém vlastním světě (a navíc není "ani muž, ani žena") dělají z Hercovy pomsty zapamatováníhodný kousek. Bohužel se zcela nestrefil do mého vkusu, a tak kolem mě pouze prošuměl.

Běžící muž aneb Jak ze silného námětu plného možností udělat nudný výplach totálně o ničem. Arnold hláškuje s kadencí Jamese Bonda, situace by si ale žádala osobitější přístup k likvidování protivníků a logičtější výstavbu příběhu. Zdejší kolovrátkové schéma "zabil ho-pošlete dalšího-zabil ho-pošlete dalšího" by se dal pochopit u béčkové akce pro radost, u filmu pokoušejícího se o satiru ale působí vyloženě směšně. Když už vidět zmateného Arnolda v boji proti zlé korporaci, doporučuji raději Verhoevenův Total Recall.

Film je zapamatováníhodný především ve stylové rovině - užití širokoúhlého objektivi deformující každý záběr do surreálných poloh nebo práce s jeřábem, který se spíše než na samotný dav soustředí na tváře jednotlivých postav, bylo ve své době novátorské, stejně tak i soustředění se na proměnu hlavní hrdinky z bezstarostné dívky vezlomenou ženu bez naděje. Chyba nevidět.

BANG!

Vynikající gagy obohacené působivými kaskadérskými kousky zajišťují, že Frigova dobrodružství nezestárnou ni po desítkách let. Opravdový vrchol v podobě Friga na mašině (The General) přišel ale až o pár let později.

Překvapí především způsob, jakým vypravěč nahlíží na ústřední postavu, protože zatímco v úvodních minutách jsme pevně spjati s osudy hlavního hrdiny a prožíváme jeho dobrodružství spolu s ním, postupně se nám tím, jak roste jeho pracně dosažená společenská prestiž, začíná odcizovat, takže v závěru je už pouze jednou z mnoha postav a jeho další osudy směřují do neznáma. Čím dáll ironičtější vševědoucí vypravěč nám k pocitu nenávratného odloučení úspěšně napomáhá. Barry Lyndonem se podle všeho inspiroval o pár let později Roman Polanski, jehož Tess se odehrává v podobně melancholickém přírodním kraji a jistá chladnost vyprávění se úspěšně vyhýbá hrozící sentimentalitě. Jak vidno, kvalitní tvůrci si dokáží skvěle poradit i se zdánlivě nefilmovými látkami.

Pohlcující formální i stylistické cvičení, které se kupodivu Truffautovi ani jednou nevymkne z ruky. Ti dva únosci probírající tajemství žen museli být inspirací pro Tarantina, stačí si místo nich představit Julese a Vincenta.

Klíčem k filmu je výkon Toma Cruise. V úvodních scénách s Nicol Kidman jasně nestíhá, ale čím víc se příběh přibližuje absurdní noční můře, tím je Cruise přirozenější a skvěle se vypořádává nejdřív se zmatenosstí, a v závěru s čirým zoufalstvím. I jeho postava se postupně proměňuje z bohatého bezstarostného chlapíka jako z reklamy v nervózní, roztřesenou trosku. Spolu s nezvyklým využitím obrazu se tak z Eyes Wide Shut stává jakási perverznější a vyhrocenější variace těch nejlepších filmů Romana Polanského.

Letošní nominace se nesly v duchu tradice, vzpomínání a určité usedlosti. A stejně tak působil i ceremoniál. Billy Crystal tentokrát příliš neperlil a spokojil se se střídmým a konzervativně laděným uváděním. Vody tak rozvířil především Chris Rock se svou hláškou o černoších a oslech nebo promluva Colina Firtha směrem k Železné lady Meryl Streepové. Vítězové byli právě až na Streepovou nebo střih (palec nahoru pro ocěnění Mužů, kteří nenávidí ženy) celkem očekávatelní, takže v tomhle směru k mnoha překvapením nedošlo. Oproti rozpačitě uváděnému loňskému předávání pokrok, příště ale tu kultivovanou mrtvolnost stranou a pozvěte na pódium člověka s energií a vyhraněnějším smyslem pro humor, jinak se z toho stane přehlídka pro sedmdesátníky.

Látka pro Polanského jako dělaná. A nejde ani tak o prostředí jednoho bytu a výskyt absurdních situací, jako spíš o výsměch moralizujícím individuím, která by si namísto svých výlevů měla raději zamést před vlastním prahem, kde mají pořádně nakydáno. Sám režisér by mohl vyprávět a svoji "pomstu" si zde vychutnává v každé minutě.