radektejkal

Poslední film Mikia Naruseho, poslední razítko mistra. Milostné drama, od kterého se nedá odtrhnout. Krásní herci (zvláště ona). Dvě fatální nehody, první byla pro všechny frustrací, druhá mohla být alespoň pro někoho katarzí. Mohla. Pozn. 1: S japonskou filmografií je to u mě jako s kouřením. Když si dám dýmku, říkám, si, že bych měl kouřit pořád. Pak na to ale na nějaký čas zapomenu...

Bruno Dumont má obrovský záběr, žádným ze svých předchozích filmů se nenechává svazovat, všechno promýšlí znovu a z gruntu, co do témat, dějišť, zpracování. A také spletitosti, komplikovanosti a pochopitelnosti. Jeho film "Odstup Satane" (pokud by to mělo znamenat "mimo, vně, nebo stranou, pak by se fim zřejmě jmenovat "Hors de Satan") je sice co do prostředků jedním z nejjednodušších, ale myšlenkově jedním z nejsložitějších - ať se s tím porve kdo chce a jak chce! Kdo je oním chlapem (le gars), který bloumá krajem, chvíli je zde a pak jde jinam, nevynechá žádný podnět k uvolnění své brutality, vystupuje jako anděl milosrdenství i jako anděl zkázy. Ale Satanem není; Satanem je to, co k němu přistupuje, a to, co od něj odstupuje.

Není to příliš originální, dokumentů o těžké práci nuzných a potřebných byla natočena celá řada. Ale co naplat. Taková je pravda. Nicméně celá řada takových filmů se nemůže rovnat celé armádě filmů natočených o zbohatlících z luxusních čtvrtí nebo důchodcích nakládajících půlmetrákové zboží ze supermarketu do svých nablýskaných (nikoli luxusních, na to už zase nemají) aut. Vydělat si jeden den na druhý byl kdysi standard. Japonští trhovci, když si (kdysi) vydělali na druhý den, sbalili své sakumpaky a šli domů. Jejich děti (dnes) zamořují celý svět (nedávno jsem pozoroval celé tlupy v Telči) podivnými tanci s mobily na tyčkách. To jsem ale hodně odbočil; nebo snad ani ne? Pozn.: Tatím je tu jen jedna recenze, a tak mohu polemizovat pouze s Radko ***: "Zredukoval totiž rozsah mimopracovnej doby na prípravu jedla, hygienu a spánok." - ono se toho asi moc stinout nedalo, ale současně neochybuji, že polovina výdělku šla na alkohol. "..potvrdzovali trpkú pachuť falošného moralizátorstva spoločností, kde sa podobné myšlienky stali záštitou monopolnej politiky" - přestože výraz "monopolní politika" slyším poprvé, myslím si, že tomuto vztahu docela rozumím.

Tohle mi bohužel nesedlo. Příliš polopatický film, v němž jsou diváci vedeni za ručičku a říká se jim: podívej se doprava a uvidíš tohle, podívej se doleva a uvidíš támhleto (nesmíte se ovšem dívat často dolů nebo nahoru). Samé esa (od režie až po hudbu), ale když je sečteme dohromady, tak to nedává počáteční hotovost (problém, který nastává zavinila účinnost). Vypadá to, že léčí úsměv a dobré slovo (a tomu bych i věřil), ale nakonec to bude přece jen zas ta ropa - a ta až dojde, bude i tento film pouhou katatonickou plastikou, kterou už nerozhýbe žádná zázračná pilulka. Pozn. 1: Shadwell *** uvádí tři body (čtvrtý můžeme třeba i pominout), které tento film vymezují zcela přesně. Nemá smyslu se rozplývat nad De Nirem (takhle tiky dosud nikdo nezahrál) nebo Ondříčkem, kteří spolu s dalšími (esy), nepřinesli nic než profesionální práci, která se od nich tak jako tak očekávala. Pozn. 2, stručné shrnutí: Dr. Oliver Sacks (zemřel v roce 2015 v 82 letech) si všimnul, že pacienti postižení encephalititidou lethargica, kteří jsou (i po dlouhá desetiletí) jako by bez života (mozkové činnosti), reagují na silné fyzické (brýle, míček) a psychické (dotyk, oslovení) podněty. Dále si všimnul podobnosti s Parkinsonovou chorobou a začal aplikovat lék L-dopa (levodihydroxyphenylalanine) a experimentovat s jeho dávkováním. Výsledkem bylo uvedení pacientů do silného maniodepresivního stavu; krátká (a stále slabší) "probuzení" následovala dlouhá období "šílenství". Otázkou samozřejmě zůstává, zda nějaká duševní terapie, místo syntetické, by nedokázala něco podobného, byť mírnějšího, ale trvalejšího - za položení této otázky dávám filmu tři hvězdy.

Mám rád manifesty všeho druhu, počínaje třeba HC Artmannem (Acht-Punkte-Proklamation des poetischen Actes), přes třeba Marinettiho (Manifesto del Futurismo) a konče třeba Vinterbergovým (Dogma 95 - Lars von Trier měl z toho nejspíš jen srandu). Literatura se zde pojí s matematickou; alespoň ve snaze o stručnost a jednoznačnost v pojmech a definicích. Manifesty jsou především samostatné útvary určené k přečtení a zamyšlení. Málokdy se dá ale očekávat, že se jimi někdo bude (doslova) řídit. Dogma 95 vznikla potřebou odlišit se spíš prakticky, než teoreticky; komplikovanost a přeumělkovanost se ve filmu stávala nesnesitelnou (a je jí ostatně pořád)... "Dogmatické" filmy ve vztahu k ději nevyžadují komentář, vše je současně pochopitelné i neuchopitelné... pro mě explicitně: svoje šedesátiny jsem oslavil na zahradě s rostlinami a esemeskou s přáním od České spořitelny. Pozn.: Tento Vinterbergův považuji za velice inspirovaný (plno nápadů), myšlenkově provázaný, a svým způsobem i strhující. - Připomínám, že mu při natáčení bylo 18; měl skvěle našlápnuto, ale ještě ne došlápnuto.

Po skončení filmu jsem zůstal sedět, nejistý a nerozhodný, následně se mi v hlavě bezděčně začaly promítat některé scény z filmu, a ty se mi líbily víc, než ty na plátně, i když v nich bylo něco méně a něco více. Filmů o duševně postižených dětech (nejen předškolních či školních) je stále více; asi je to proto, že takových dětí je stále více. Každopádně (jak jsem zjistil) je možno s příběhem volně manipulovat, měnit charaktery, přidávat role, případně si ve filmu sám zahrát. Pozn.: Freemantle * píše: " Asi jsem viděl jiný film, než ostatní uživatelé", což není jen možné, nýbrž téměř jisté.

TOCKA - dá se to napsat i na české kávesnici. A myslím, že všichni, kdo tomuto filmu dali pět hvězd, ji cítili (z mých oblíbených hodnotilo 5 a všichni za 5). TOCKA je na jedné straně smířlivou melancholií a na druhé nutkáním k sebevraždě. Jediný akt (třeba nepříliš významný, jako je krádež lodního motoru, muže všechno zvrátit. Jen jde o to, kterým směrem. A tak i počtalón Trjapicyn spatřil "vysokoje slavkovskoje nebe" - a vrátil se tam, kde to mělo smysl.

"To nejsem já", opětovně tvrdí poameričtělý (zřejmě samozvaný) velitel pronacistické strany NYKP (Strana Šípových křížů) Mike László. A zřejmě mluví pravdu, i když ji zřejmě nemá. Byla to jen krátká epizoda z jeho dlouhé minulosti, se kterou se již vyrovnal - a možná tím hůř. Tím hůř také pro dceru, která ho jako zkušená právnička obhajuje při procesu, při nemž slyší něco, co by dcera o otci nikdy slyšet neměla, a samozřejmě nechtěla. Jádrem filmu (nemyslím v morálních, právních, ani politických pojmech), je odpověď na dvojotázku: Proč chtěl otec na dceři, aby ho obhajovala, a proč to dcera po krátším váhání přijala. Já ji neznám. Možná chtěla povýšit "právo" soudržnosti jedné rodiny nad právo obecné "odplaty". Možná ani on ani ona nepochopili, že to, co není možné dnes, bylo možné kdysi, kdy i toto bylo možné, a co zřejmě bude možné i v nějaké další sekvenci naší budoucnosti. Pozn. 1: V životě jsme málokdy svědky tak niterného vztahu mezi otcem a dcerou. Pozn. 2: Ke Garvasovým filmům přistupuji s absolutní nedůvěrou, která je vždy relativně rozptýlena, kdyby nebyl tak skvělým režisérem, byla by rozptýlena absolutně. Pozn. 3: Jak pan László říká za všech okolností: Ve zdravém těle, zdravý duch. Pozn. 4: Autor literární předlohy Joe Eszterhas měl shodou okolností (viz Eric Lichtblau: The Nazis Next Door: How America Became a Safe Haven for Hitler's Men) podobný příběh. Po doznání jeho otce, Istvana Eszterhase, k psaní a vydávání protižidovských traktátů, se ho Joe zřekl a znemožnil mu až do smrti setkat se s jeho vnuky. Pozn. 5: Proces ze strany obhajoby je založen na principu zpochybnění svědectví prostřednictvím zpochybnění svědků. To se podařilo dokonale, přestože svědkem a jeho svědectví není přímý vztah ani úměrnost.

Je to ojedinělý případ, bežný případ, nebo se to může stát každému z nás? A v jaké podobě? Nepřístojného cizince, jeho otce, manželky, přítele? A v jaké době? Při převratu, revoluci, nebo v běžném životě? Costa-Gavras nás tlačí do toho nejobecnějšío pojetí! Má pravdu? A jakou pravdu? Pravdu dané situace, pravdu dané doby, nebo zcela obecnou pravdu?

Dino Risi prostřednictvím románu ripleyovské autorky Patricie Highsmithové "This Sweet Sickness" nás pouští zadní brankou do lacanovského "Reálna", zalidněného (doslova) přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi, stejnými tvářemi z různých dob a různými tvářemi v jedné. Přitom je (zřejmě nám všem) archetyp "neskončené lásky" velice blízký. Lásku (byť jen jednou procítěnou) nelze přerušit ani ukončit. Působí v nás i nadále, a často dostává obsesivní charakter, kterému se podvolujeme nebo s kterým bojujeme tak, jak nám to dovoluje (nebo spíš přikazuje) naše psychická kondice. Komicko-logický, každopádně překvapující závěr má přece jen optimistický nádech. Pozn.: Chválím oficiální text distributora, ve třech větách popsal podstatu věci. Opravil bych jen chybu "namísto příjemných vzpomínek" za "vedle příjemných vzpomínek", protože tak to chodí, láska je emoce plná rozporů.............. Pokud film nevyvolá bouři myšlenek, neodolatelnou chuť o něm pojednat nebo jeho témata prodiskutovat s přítelem, je v podstatě bezcenný. Poslední uvedená možnost, e-mailová reakce LADISLAVA FANTY: Dlužno říci, že k působivosti filmu Přízrak lásky" patří také vynikající český dabing obou hlavních hereckých představitelů, především nezaměnitelného Eduarda Cupáka coby advokáta Nina Contiho. Jeho niterná naléhavost mi při sledování děje v mysli povědomě vybavila větu, kterou jsem si zapamatoval z četby knihy prozaika Václava Kahudy ("Vítr–tma–přítomnost"): „Ale na hlas Eduarda Cupáka se zkrátka nedá zapomenout" (cituji po paměti, ale snad přesně). Proč zrovna lacanovské "Reálno"...? Ne že by to nemělo něco do sebe, pokud bych už však cítil potřebu užít podobný přívlastek, který by obsáhl onu archetypální sféru skutečnosti se vším, čeho se film významově dotýká (Tvými slovy: „ přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi...(i) archetypem "neskončené lásky"), přišlo by mi jako vhodnější užití slova "jungovské", neboť to byl v první řadě C. G. Jung, kdo do této "temné" oblasti z moderních badatelů na poli psychologie systematičtěji pronikl. Ty jsi však po mně chtěl, abych věc rozvedl ve formě vlastního komentáře, jenž bys připojil ke svému hodnocení na stránkách CSFD jako jeho apendix, takže se o to ještě dodatečně určitě pokusím. Za poukaz na Tvůj výborný text nicméně velmi děkuji.